Začátkem února jsme pořádali první konferenci k sociálním inovacím v knihovnách u nás. Slibovali jsme si, že se nám podaří téma otevřít, osahat, nahlédnout z různých úhlů, uvidět jasněji možnosti a nové kapacity, které díky němu získáváme, ale také přemýšlet o oborových limitech, profesních pochybnostech, osobních obavách a všemožných nejasnostech. Protože obojí je u každého nového tématu vždy ruku v ruce.

(O tom, jaká konference byla, vypráví prostřednictvím videí, prezentací a fotografií zase jiný příspěvek.)

Během dvou intenzivních konferenčních dní jsem se pokusila sledovat otázky, které jsme si na workshopech, v konferenčních vstupech i nad kávou kladli. Dovolím si teď v mini-sérii tří blogových komentářů nabídnout své myšlenky k těm, které se v různých obměnách opakovaly.

O čem mini-série bude?

• Dnešní řádky se točí kolem sociálních inovací,
• během týdne přibude komentář k designu služeb jako nástroji pro jejich vytváření
• a závěrečný díl bude věnovaný inkubátoru sociálních inovací, kde budeme sociální inovace za pomoci designového myšlení vytvářet.

Mini-série ukazuje, jak nad tématem přemýšlíme teď, po konferenci a při vrcholících přípravách inkubátoru. Snad poslouží jako další impulz pro diskuzi, z které může vzejít něco, co bude knihovníkům “v terénu” dávat smysl a může to fungovat jako užitečná perspektiva.

Zapojte se do „tavení“

… pohledů, zkušeností, plánů a intencí:

• diskutujte v komentářích pod článkem,
• nebo se ozvěte přímo mně! E-mail, telefon i pozvání k setkání potěší.

Je jisté, že vy jste ti jediní excelentní odborníci na své knihovny, knihovníky, obce, starosty, zastupitele, instituce a organizace kolem vás a především na uživatele!

Sociální inovace

Co je sociální inovace?

Během konference se objevilo několik definic a vymezení.

Laďka Z. Suchá ve své prezentaci nabízela srozumitelné vymezení, s kterým pracuje naše Ministerstvo práce a sociálních věcí:

„Sociální inovace představují nová a lepší řešení (tj. účinnější, efektivnější, udržitelnější, spravedlivější), která naplňují naléhavé společenské potřeby a zároveň vytvářejí nové sociální vztahy nebo spolupráce. Sociální inovace mohou zahrnovat nové produkty, procesy, služby, organizační uspořádání, technologie, ideje, regulace, institucionální formy, funkce a role, sociální hnutí, intervence a nové formy řešení sociálních potřeb.“

Mně osobně velmi pomáhá představit si za definicemi něco zcela konkrétního. Na konferenci jsme celý jeden blok věnovali příkladům dobré praxe. Pavel Zajíc se podělil o bohaté zkušenosti Městské knihovny Rožnov pod Radhoštěm Rožnov  (např. rozvíjení lokální historie v projektu Město v mé paměti, viz Pavlova prezentace), Marcela Kořínková z Knihovny Kroměřížska poutavě vyprávěla o své cestě k “biblioterapeutické praxi”, která dnes slouží již nejen pacientům psychiatrické léčebny, Helena Gajdušková (viz prezentace) rámovala početné aktivity své vsetínské knihovny do tématu úzké spolupráce s městem na komunitním rozvoji.

To všechno je nějaký druh sociální inovace. Je jasné, že v knihovnách tato tradice existuje a je na co navazovat.

A kdo by rád svou představu o tom, co jsou a mohou být sociální inovace, podepřel ještě dalšími příklady, může si krátce odskočit tady.

Je vůbec úlohou knihovny starat se o “sociální věci”?

Knihovna je sdílený, téměř všude a snadno dostupný, nestigmatizující, pozitivně vnímaný prostor. Sociálně vyloučení a ti, kdo jsou takovým vyloučením ohroženi, z toho mohou značně čerpat. Někdy se jedná o jediný vzdělávací a kulturní prostor, do kterého mají přístup. U jiných je důvěra v instituce osobní či kulturně-historickou zkušeností značně snížená a knihovna pro ně může představovat “neutrální bezpečnou půdu”, protože je orientovaná rozvojově, nikoliv perzekučně (jako např. některé úřady) či nárokově/výkonnostně (jako např. vzdělávací systém).

Kde jsou limity knihovny? Jaké služby by ještě měla nabízet, a které již nikoliv?

Odpověď bude patrně závislá na kontextu. Malé knihovny působící v oblastech, kde služby a informace chybí, mohou své hranice pro služby vytyčovat jinde, než knihovny ve velkých městech s dobrým pokrytím jinými sociálními subjekty. Ty nemusí služby přímo nabízet, ale mohou sehrát roli zprostředkovatele, mediátora či partnera.

Další linii představují sociální fenomény, které by knihovny měly ošetřit z podstaty svého primárního poslání, kterým je péče o veřejný informační a znalostní prostor. Napadají mne aktivity spojené se zacelováním digitální propasti, porozumění mediálnímu dění (např. fake news), čtenářskou či občanskou gramotností.

Jak souvisí komunitní knihovna a sociální inovace?

Představa komunitní knihovny je širší a abstraktnější, než počiny, které bychom označili jako sociální inovace. Je to představa velmi plastická, tudíž ji lze v každé knihovně naplnit vždy trochu odlišně podle toho, jaké téma (problém, potřeba) je v daném místě aktuální. S touto plastičností ovšem také souvisí vágnost komunitní knihovny. Všichni o ní již dvě dekády mluví, ale nikdo přesně neví, co to je (ani co to není).

Ve chvíli, kdy do budování komunitní knihovny zapojíme sociální inovace (a designové myšlení) ukáže se možná cesta, jak při budování komunitní knihovny konkrétně postupovat – které metody použít, jak rozhodovat, čeho chceme dosáhnout a jak hodnotit, jestli se to podařilo. Sociální inovaci můžeme vnímat jako zcela konkrétní “stavební kámen” či modul pro budování komunitní knihovny (celku).

Je nutné a žádoucí vytvářet specifické služby pro skupiny ohrožené sociálním vyloučením?,

ptala se  Martina Wolná ve svém vstupu. Nezapříčiní to další vyčleňování?  Na sociálně-inovativních počinech mne zaujalo, že jsou vždy integrační a to často díky velmi jednoduchému posunu v myšlení a konání. Například mnoho knihoven nabízí počítačové kurzy pro seniory, které je přitom snadné přetavit do efektivní vzdělávací aktivity, která zároveň zajišťuje setkání seniorů s mládeží a dětmi. Stačí jako “lektory” angažovat děti a dospívající, které si s každodenní obsluhou techniky poradí na úrovni, která často potřeby seniorů přesahuje.

S tím souvisí také další pochybnost, kterou jsem zaznamenala v konferenčních diskusích několikrát: je fér věnovat se takto cíleně některé ze skupin na úkor pozornosti běžným uživatelů? Uvažuji, kdo je vlastně “běžný uživatel”. Možná se zde lze tiše zmínit o tajné (snad spíše nevědomé) představě nás knihovníků o běžném (či snad ideálním?) uživateli. O představě bílého, vzdělaného, ekonomicky činného muže středního věku, který není ohrožen žádným sociálním problémem. Řekněme si rovnou, že žádný takový “běžný” uživatel ve skutečnosti neexistuje. Jelikož i tento muž z úmyslně nadsazeného příkladu je pravděpodobně otcem malých dětí, manželem ženy na mateřské dovolené, synem nemohoucích rodičů, bratrem handicapované sestry, pacientem s depresí či zatím neznatelným sklonem k alkoholismu …. v tomto ohledu je používání sociálních inovací potenciálně prospěšnou službou všem uživatelům knihovny.

Nicméně zůstává zde samozřejmě velmi složitá praktická otázka, jak balancovat, aby se uživatelé s různými potřebami neomezovali vzájemně, zejména přímo v prostorách knihovny. Univerzální odpověď patrně nelze nabídnout. Dobrá sociální inovace musí být designovaná tak, aby se s tím dokázala unikátně vyrovnat a soužití zlepšila (nikoliv zhoršila).

Jak si odpovídáte vy?

Jdou vaše myšlenky jiným směrem? Máte zkušenosti, které je vhodné nyní připomenout? Kladete si nějaké další otázky?