Křest knihy Michala Černého Fenomenologicko-pragmatistická interpretace hyperkonektivistického světa

26. 12. 2019 Hana Tulinská

Michale, prosím Tě, jak se jmenuje Tvá kniha? A prosím bez koukání... 

Fenomenologicko-pragmatistická interpretace hyperkonektivistického světa, k problémům filosofie informace. Já bych k tomu názvu chtěl říci, že z Munipressu mi včera došel e-mail od paní ředitelky a říká: „Pane doktore, obdivuji množství vašich knih a teď máte takovou s hrozně tajemným názvem.“ Tak ten název je skutečně takový obřadný, ale o to možná lákavější, aby to někdo přečetl. Protože když už přečte ten název, tak zvládne cokoliv.

Tak na to možná navazující otázka – proč?

Proč takový název?

Proč takový název?

Já jsem ty motivace měl tři. První souvisí s tím, že mám rád dlouhé, renesančně-barokní názvy. Čím delší název, tím více mám pocit, že je to výstižnější. Druhá motivace souvisí s tím, že jsem tam chtěl vměstnat, o čem všem to je, aby ten, kdo to čte, nebyl zklamán nebo negativně překvapen. Třetí, vzpomínám si, když se má dcera učila vyslovovat „r“, tak jsme to trénovali na knize, která byla od mého kolegy z pajdáku. Byl to Radim Šíp, Richard Rorty: Pragmatismus. A vlastně mi přišel skvělý ten název, takže to je vlastně jako logopedická cvičebnice. 

Děkujeme za vysvětlení. Toto je první křest Tvé knížky, ale Tvá první knížka to není. Kolikátá je, prosím Tě, v pořadí?

Když jsem to počítal, a ono je to tedy složité na počítání, tak střízlivý odhad je, že je dvacátá čtvrtá. 

A kolik je Ti let?

Třicet dva.

Takže každý rok byla jedna?

Já si vzpomínám, jak jsem kdysi četl článek o Gilbertovi Chestertonovi a ten měl jako životní heslo, že každý rok, dokud nezemřel, musí napsat jednu knihu, tak jsem zatím jako rychlejší v tom produktivním věku a doufám, že mi to vydrží do pozdního stáří, jako to vydrželo tomu Chestertonovi. Byl to jeden z textů, které mě hrozně ovlivnily v mém životním nasměrování.

Pardon, já jsem si teď jen uvědomila, že vždycky s kolegyní Pavlínou Mazáčovou dostaneme jeden výtisk a už teď pomalu máme knihovnu jen na Michalovy knihy. Michale, možná bychom taky chtěli být jako on, možná bychom taky chtěli být takoví plavci. Je něco, co bys nám poradil? Jaký je recept na takové psaní? 

Teď budu asi trochu vážnější, ale ten nejlepší recept na psaní je hodně číst. Ve chvíli, kdy se mi třeba stane, že týden nečtu, tak cítím, jak se mi rozpadají kognitivní struktury v mozku.  A říkám si hó, ty jsi úplně hloupý! Mám problém nastrukturovat větu. A vlastně čím víc mám pocit, že čtu, tím víc mám pocit, že se mi snáz a lépe píše. Takže ten první krok je číst. Ten druhý krok je mít z toho psaní radost a vyhradit si na něj každý den čas. Mám pravidlo, že se snažím každý den psát. A každý den číst. Člověk má vždycky radost, že za ním něco zůstává. Dneska kdybych umřel, tak po mně zůstane tohle. A to mi přijde, že v člověku vyvolává radost. A pak vycházejí ty knížky a máte radost z toho, že vidíte ten artefakt, který si můžete dát do té knihovny. 

Hanka mě prosila, jestli bych pak kousek nepřečetl, takže je to má první kniha, ze které budu číst, jinak své knížky nečtu. Strčím je do knihovny a už to nikdy neotevřu. Takže v tomto to pro mne bude také premiéra. 

Takže podle té tvé teorie týdne bez čtení budeme přes Vánoce všichni jako zelenina.

Nevím, čemu se říká zelenina, ale…

Těm rozpadajícím se strukturám v mozku.

… ale pokud by člověk přes Vánoce jako nečetl a nepsal, tak mám pocit, že se mu to tak skutečně stane. Třeba když mám týden, kdy nepíšu, tak si sednu k počítači a skutečně hledám: Kde mám ty písmenka? Umím vůbec všechny? Opravdu mi trvá, než se do toho dostanu. Přijde mi škoda vystoupit z toho rytmu a tempa. Protože pak je bolestivý návrat zpátky.

Pokročme tedy k tomu, co je v té knížce, připomeňme si její název…

… Fenomenologicko-pragmatistická interpretace hyperkonektivistického světa: k problémům filosofie informace.

… tak a teď by mě zajímala ta filosofie informace. Proč zrovna toto téma? Co tě k tomu motivovalo?

Tak já bych měl říct, jak ta knížka vznikla. My jsme si říkali s doktorem Stodolou a doktorem Timkem, že napíšeme skripta ke kurzu. A že každý napíšeme dvanáct kapitol různých pohledů na ta jednotlivá témata a staly se dvě věci, které se daly očekávat. První věc, která se stala, je, že jsem to napsal já. Ti ostatní z toho postupně vypadli, což mne trochu zklamali. Druhá věc, která se stala, je, že mě to v průběhu psaní začalo hrozně bavit, protože vlastně s Jiřím a s Markem učíme ten kurz dlouho, a mě začalo bavit ty věci promýšlet a strukturovat. Najednou jsem těch kapitol měl dvacet a ne dvanáct. Dvacet týdnů do semestru nikam nevměstnáte. Napsal jsem to hrozně rychle, s takovou tou potřebou, že musíte tvořit. Přijdete do kanceláře, víte, že máte hodinu mezi přednáškami, tak napíšete alespoň stránku nebo dvě, protože musíte. Tak takhle se stalo to téma filosofie informace, do kterého mě vtáhl Jiří Stodola, který byl už podruhé katalyzátorem toho, že se něco v tom tématu stalo a zároveň že z těch jádrově oborových věcí k té filosofii tíhnu a mám pocit, že jí trochu rozumím. Tak se mi to psalo hezky, spojilo se to s věcmi, které jsem zrovna četl, a tak vznikl ten složitý název, protože jsem měl rozečteného Deweyho, Johnsona a Lakoffa a na druhé straně jsem měl rozečteného Patočku s Heideggerem a Floridim, takže se to potkalo všechno dohromady. Proto tedy tohle. 

Můžeš nám vybrat nějaká témata z té knížky? Zatím se bavíme hodně okolo, tak abychom si uměli představit něco konkrétního. 

S filosofií a konkrétními věcmi je to dost složité. Ale kdybych měl vytáhnout ústřední a zajímavá témata, tak je to právě to, jak musíme úplně jinak promýšlet filosofii od jejích základů. Kant v osvícenství zformuloval nějaké tři významné otázky a my najednou zjišťujeme, že potřebujeme odpovídat na úplně jiné otázky, než jak si to představoval ten Kant. Vztah doby, ve které žijeme, a těch otázek, které si klademe, to mi přejde bytostně aktuální. Tomáš Halík říká, univerzity by měly být jako polní nemocnice. My si musíme přestat hrát na to, že umíme vytvářet ty super strukturované věci, a musíme vyrazit do toho světa a odpovídat na otázky, které on nám klade. To byla ambice mé filosofie, té mé fenomenologicko-pragmatistické metody. Vyrazit do toho světa, dívat se, jak ten svět vypadá, co se s ním děje, když žijeme v záplavě dat a informací. Zastavit se a znovu ho promyslet. S vědomím toho, že ten svět hrozně rychle běží. Tak to je vlastně to metodologické uchopení a jinak jsou tam témata, která se objevují v tom kurzu, Hodně prostoru je věnováno tomu, co to znamená myslet, co to znamená inteligence nebo co je umělá inteligence, jaký je vztah umělé inteligence a lidské inteligence. Nad čím má smysl přemýšlet a nad čím přemýšlet nemá vůbec žádný smysl. To jsou ty věci, které se v té knize objevují. 

Michale, zkus prosím ještě něco z obsahu knihy. 

Něco z obsahu? Jaký je vztah informace a časovosti. Jaký je vztah informace a paradoxu. Jaký je vztah informací a hyperhistorie a hyperkonektivity. Jaký je vztah informace a jazyka. Jaký je vztah informace a… Všechno je to vlastně psané jako soubor krátkých kapitolek. Vždy je to informace a něco… To se vlastně inspirovalo jednou Patočkovou knihou, kde Patočka píše takovou hejterskou knihu na Rádla. Říká: „Ten Rádl je hňup,“ a ukazuje to v krátkých strukturovaných kapitolách a mou ambicí tedy bylo napodobit toho Patočku ve struktuře. Nasázet to tak nějak rychle, jednoduše a čtivě. 

Tak děkujeme. Michale, zkus vypíchanou jedno téma a něco nám o něm přečíst. 

Já bych chtěl možná vypíchanou téma, kterého jsem se tady už víckrát dotkl. To je reformulace kantovských otázek ve vztahu k hyperkonektivitě. Hyperkonektivita je jakýsi společenský fenomén, který vychází z toho, že najednou jsme schopni se velmi intenzivně propojovat navzájem, najednou ty primární hranice nejsou dány tím, s kým se můžeme potkat ve vedlejší vesnici, ale jsou dány tím, s kým se můžeme propojit. To má spoustu zajímavých efektů. Jedním z těch efektů je chování lidí, se kterými bychom se jinak nikdy nepotkali, protože bychom si řekli, že jsou nějací divní, nebo s nimi nechceme mluvit, protože jsou z vedlejší vesnice. Jaké informace se nám zobrazují, jak my se rozhodneme, jak my se v tom kyberprostoru pohybujeme. A ta hyperkonektivita znamená, že propojení s ostatními lidmi zásadním způsobem mění strukturu našich poznatků, myšlenek, strukturu chování. To všechno se proměňuje právě tím, že jsme ponořeni do toho technicistního světa. To je vlastně, když mám vybrat kousek, tak bych teď chtěl ukázat, co to ta proměna znamená. 

Jean-Gabriel Ganascia (In Floridi 2015) říká, že hyperkonektivita mění či doplňuje tři kantovské otázky:

1. „Co mohu vědět?“ na „Jak mohu vědět?“

2. „Co mám dělat?“ na „Jak mám dělat?“

3. „V co mohu doufat?“ na „Jakým způsobem mohu doufat?“

Tento zřetelný posun od co, tedy od otázky filosofické, jdoucí k podstatě věcí, mohli bychom říci od otázek metafyzických v širokém slova smyslu (striktně je první otázka epistemická a  druhá etická), přechází k  jisté instrumentalitě. Je to speciální věda, která se typicky neptá proč, ale ptá se jak či jakým způsobem. Ganascia ale zdůrazňuje, že situace je složitější. Předně ke každé otázce bychom měli přidat „nyní“ ve smyslu hyperkonektivistické situace. Tím se ale dostáváme do jádra otázek, které si neklade Kant, ale Heidegger ve svém díle Bytí a  čas. Jde o  odhalení pobytu v  situaci, která nutí pobyt vyjít sám ze sebe, reflektovat se novým způsobem.

Druhý posun je pragmatistický  – odpovídat na co, aniž bychom věděli jak, není možné. Jen zkušenost se situací může vést k  tomu, že její nahlédnutí bude adekvátní. Hyperkonektivita činí zásadní posun Hyperhistorie a hyperkonektivita 131 směrem od atomicity ke komplexitě (Teilhard 1990) každého pohybu v libovolném prostředí. To znamená, že nemáme k dispozici žádný teoretický aparát, který by umožňoval snadno analyticky nahlédnout problém a říci, jak bychom se měli normativně zachovat. Jiná cesta, než cesta zkušenosti a ptaní se po technice či metodě, není možná. (Johnson 2008)

Filosofie se musí obrátit od proč k jak, aby ono proč mohla vůbec uchopit adekvátně. V tomto duchu bychom mohli říci, že bychom měli přidat ještě onu slavnou čtvrtou, Heideggerem (2004) tak kritizovanou otázku: „Kdo (Co) je člověk?“, která prochází transformací v „Jak je člověk nyní?“ Opět ono nyní chápeme jako vztažení se k časově, prostředím a hyperkonektivitou zarámované situaci. Posun od kdo k jak je zde spojený s tím, že pobyt není prostou existencí, ale obstaráváním si bytí.

(Úryvek z kapitoly Hyperhistorie a hyperkonektivita s. 128)

To, na co se ptá Kant, je Co? To je pro něj ta nejdůležitější otázka. Má pocit, že ta otázka Co? jde k podstatě věcí. Jenže se ukazuje, že ten svět, ve kterém žijeme, je mnohem složitější. A když chceme odpovědět na to Co?, tak musíme odpovědět na to Jak? A tak otázka Jak? není najednou otázkou, která je instrumentální ve smyslu kliknu tady a kliknu tam. Ale to, že získám zkušenost s nějakou situací až skrze tady tu aktivitu jít hlouběji. Najednou se mi propojuje otázka etická, epistemologická, ontologická do jednoho rámce a najednou jsem schopen skrze toto spojení porozumět světu. A to porozumění světu, to jeho odkrývání neskrytosti, to je vlastně podstatou fenomenologicko-pragmatistické metody. 

Moc děkujeme za čtení. Přejeme, ať se Michalovi v dalším psaní daří. A kniha ať najde své čtenáře.

 

Knihu můžete zakoupit například v Munishopu.

Více článků

Přehled všech článků