RNDr. Michal Černý, Ph.D.
řešitel projektu, asistent na KISKu
Napsal jsem více než dvě desítky knih, mé texty mají více než 150 pozitivních citačních ohlasů, a přesto neumím napsat osnovu textu dříve, než se pustím do psaní. Osnova je něčím, co se u psaní používá poměrně často a někomu to může vyhovovat – vytvoříte si určitou strukturu, ke každému bodu napíšete krátký náčrtek toho, co je důležité, a pak se pustíte do práce. Pokud jste s osnovou spokojení, tak ji určitě za nic měnit nemusíte, ale pokud s ní neumíte pracovat, určitě to není důvod k zoufání. Psaní je individuální proces.
Na odborném textu je nejdůležitější, že je transparentní v postupu a pochopitelný. To znamená, že všechny jeho části by na sebe měly navazovat, což je někdy náročné. V osnově nebo v myšlenkové mapě vidíme, že máme psát třeba o bombardování Brna, což můžeme zvládnout výborně, ale současně zapomeneme, že toto téma je pro nás důležité tím, že popisujeme vyhnání Němců. Právě toto rozpadnutí textu na dílčí části, které spolu příliš nedrží pohromadě, je jedno z největších nebezpečí odborného textu.
Asi nejnáročnější je to v případě, kdy máte třeba ročníkovou práci a tu máte rozdělenou na teoretickou a empirickou část. V ideálním světě byste asi postupovali tak, že si nachystáte teoretickou část, na jejím základě si uděláte výzkum, následně se podíváte do výzkumu a upravíte teoretickou část tak, aby v ní bylo vše, co jste pro výzkum skutečně potřebovali. A pak se možná ještě jednou ponoříte do zpracování a interpretace dat.
Ideální schéma psaní výzkumného textu. Zdroj: KISK.
Obvyklé schéma psaní výzkumného textu. Zdroj: KISK.
Takto to ale nefunguje – většinou se potřebujeme odborně připravit a pak udělat výzkum. A více času moc nemáme. Přesto se hodí, pokud dokážete obě části nějak propojit. Například při intepretaci dat srovnáte vaše výsledky s tím, co jste očekávali na základě teorie – třeba že lidé v sociálně vyloučených lokalitách nechodí často k volbám nebo že mezi nimi bude málo voličů liberální pravice. Toto spojení vlastně dává vašemu výzkumu oči – vidíte, zda to, na co jste přišli, odpovídá teorii a předchozím výzkumům (což je dobré), nebo zda se váš výzkumný vzorek chová nějak výstředně (což je skvělé). Takové rozhodnutí nemůžete udělat, aniž byste se dívali do teorie.
Pokud bychom zůstali u tohoto jednoduchého rozdělení, pak hodně literatury (a odkazů na ni) budete mít v teoretické části, ale také ve výzkumné tam, kde budete interpretovat to, na co jste přišli. Právě taková dovednost odlišuje dobré práce od těch výborných.
Modelů, jak text strukturovat, je ale více. Například v historiografii se často pracuje s tím, že do teoretického rámce přímo vkládáte informace, na které jste narazili v archivu nebo u rozhovorů, takže máte věty jako: „Vlněna byla podnikem zaměstnávajícím stovky lidí – ‚touto vrátnicí jsme chodili všichni, kdo měl na starosti stroje, ale vedení chodilo přes takovou menší přístavbu vlevo od ní.‘ Právě vrátnice patřila mezi první místa, ve kterých docházelo k sociálním interakcím mezi dělníky. ‚Vždycky tam stál šéf a dával nám číst Rudé právo.‘“ Je vidět, že text tvoří souvislé vyprávění, kde jsou informace z literatury a komentáře autora spojené s vyprávěním narátora. Takové texty jsou poměrně náročné na tvorbu, ale jsou skvělé na čtení. A jde v nich o to, co jsme radili výše – celý text tvoří jeden celek držící pevně pohromadě.
Součástí odborného textu jsou samozřejmě i citace a parafráze. Přímé citace se hodí tehdy, když chcete analyzovat určitý text nebo se potřebujete o někoho „pevně opřít“. Obecně platí, že jsou jakýmsi kořením dobrého textu (pokud pracujete s výpověďmi u výzkumu, tak je to samozřejmě jiné, tam tvoří vlastní „maso“). Je dobré s nimi šetřit, necitovat dlouhé pasáže, ale současně na ně nezapomenout. Jasně ukazují, že jste skutečně něco přečetli a pracovali s tím. Přímé citace označujeme většinou uvozovkami nebo kurzívou.
Vedle toho jsou zde parafráze – hodí se tam, kde chcete říci, že někdo dělal něco podobného, že je zde nějaká znalost, ke které se můžete opřít. Říká se, že zdroj nemusíte uvádět tehdy, když jde o středoškolskou znalost – pokud se vás někdo může u maturity zeptat, jak se jmenuje hlavní město Burkina Faso, což asi může, když maturujete ze zeměpisu, tak Ouagadougou nijak citovat nemusíte. Pokud ale budete chtít popisovat, jak městu narůstal počet obyvatel z necelých 33 tisíc v roce 1957 na více než 2,2 miliónů v roce 2015, tak zdroj uvést už musíte. Více o tom v modulu: Citovávání a legislativa.
A na závěr – většina odborných textů má v sobě uvedená klíčová slova (nejdůležitější pojmy, obvykle podstatná jména v prvním pádu) a abstrakt – text, ve kterém stručně čtenáři řeknete, co jste dělali a na co jste vlastně přišli. Většinou jde o jeden nebo dva delší odstavce. Dáváte čtenáři možnost si říci, zda váš text chce číst nebo ne, ale i vám to dá prostor pro promyšlení toho, co je ve vašem textu nejdůležitější.