Tím nechceme říci, že myšlenkové mapy jsou vždy všespásným způsobem přemýšlení, ale mohou pomoci vidět věci jinak, komplexněji, a především se neomezovat na jistou linearitu výkladu. Naše západní společnost si přinejmenším během posledního století zvykla, že své myšlenky formuluje hodně lineárně – prim hrála analytická filosofie, která postupuje krůček po krůčku vpřed, nedělá žádné odbočky nebo vyšinutosti. Chyby jsme se naučili označovat za zlo, za něco, co do postupu přemýšlení nepatří. A učitelé i studenti jistě znají popohánění jako „jasně a stručně“ nebo „k věci“. Ta ale očekávají, že zde existuje jasný problém a student na něj má znát jedno správné řešení. Jenže, pokud máte něco psát nebo nad něčím přemýšlet, tak takto postupovat moc nemůžete. 

A právě zde nastupují myšlenkové mapy jako jeden z prostředků tzv. kreativních technik, které se snaží podpořit tvořivé myšlení. Tedy hledání nápadů, postupů a souvislostí, které nejsou na první pohled viditelné. 

Jak takovou mapu vytvořit? 

1. Doprostřed papíru (aplikace) napište téma, o kterém chcete přemýšlet. 
2. K pojmu (tématu) vytvářejte asociace, každou pište na novou větev. 
3. Na tyto asociace navažte další a další. 
4. Používejte barvy, ideálně na každou větev jinou barvu. 
5. Používejte obrázky nebo symboly. 
6. Postupujte tak dlouho, dokud vám to dává smysl. 

Platí, že každý má jiný styl práce, není žádný ideální postup. Někdo se soustředí na jednu větev, pak na druhou a až nakonec hledá vztahy. Jiný přeskakuje, spojuje, další kreslí obrázky. Je také na vás, zda ji budete chtít dělat na počítači nebo na papíře. Obecně na papír se asi tvoří lépe a rychleji, je vhodnější pro začátečníky, ale nedají se na něm dělat velké mapy, špatně se sdílí a nedá se editovat. A autorovi těchto řádků se i pravidelně ztrácejí. 

Doporučuje se psát na větve jedno slovo nebo kratičkou frázi, dlouhé texty nedávají smysl, pak jsou myšlenkové mapy neefektivní.  

Myšlenkové mapy se dají použít téměř ke všemu – od analýzy tématu přes mapu popisující nějaký problém (jsou dobré třeba pro učení se dějepisu) až k práci s příběhem a mnoha dalším věcem. Jsou současně i určitou kreativní rozcvičkou – možná je vůbec nemusíte použít na to, co potřebujete, ale rozproudíte si myšlení a proces hledání nových souvislostí, který pak přenesete do psaného textu.