Rozdíl mezi odborným a popularizačním textem je ale v něčem jiném. Henri Bergson tvrdí, že zatímco v běžné komunikaci nám jde o výsledek, v případě odborného textu o postup. Pokud se někoho zeptáte, jaké je právě počasí, chcete vědět, zda je hezky nebo prší. A je vám docela jedno, jakým způsobem to zjistí. Jenže v odborném textu se snažíte o něco, čemu se říká transparentnost postupu – do toho, jak pracujete či přemýšlíte, musí být maximálně vidět. Musí být možné vydat se po vašich stopách znovu a provést něco, čemu se říká rekonstrukce myšlenkového postupu nebo replikační výzkum. 

Právě to je důvod, proč jsou odborné texty často nudnější, náročnější nebo méně přehledné. Musí v nich být uvedeno maximální zdůvodnění všeho, na co jste přišli, vyjasněno, co vlastně zkoumáte a proč. Jen v takovém případě totiž na vás může někdo navazovat. Zkuste si představit, že řešíte, s jakými problémy se potýkají začínající učitelé na středních školách. Zkrátka, když poprvé s diplomem v ruce vyrazí namísto do univerzitních lavic před lavice školní. Jenže jste zapomněli říci, na jaké místo svůj výzkum situujete – zda do České republiky, Švédska nebo třeba do Kamerunu. Je jasné, že ty problémy budou úplně jiné. Takový výzkum nedává moc smysl, ale i přesto z něj může být hezký článek třeba v Respektu nebo v jiném seriózním médiu. V odborném textu však musíte přesně říci, koho považujete za začínajícího učitele, jak ho budete zkoumat, jak je vlastně vyberete (nemůžete zkoumat všechny) atp. 

Transparentnost je pro odborný text zcela zásadní požadavek, protože ukazuje, k čemu má odborný text sloužit – jde o prostředek vědecké komunikace. To ale nemusí znamenat, že bude nečtivý nebo nezajímavý. Například kniha „Ženy, oheň a nebezpečné věci“ je asi jednou z nevýraznějších knih o kognitivní lingvistice (o tom, jak funguje jazyk ve vztahu k tělesnosti a prostředí, ve kterém se vyvíjí), kterou kdy kdo napsal. A přesto si Lakoff dovolí chytlavý název i poměrně volný esejistický styl. O to pečlivěji ale ukazuje celý svůj pracovní postup. Obecně se hovoří o tzv. anglosaském stylu psaní, který je volnější a čtivější a tzv. německém, který je hodně formální a strohý. 

Z fyziky možná znáte Ernsta Ruttherforda a jeho studenta Nielse Bohra. Když Bohr napsal svůj text s modelem atomu, dal ho přečíst svému učiteli. Ten text prolistoval a říká – „Nielsi, je to jako asi zajímavé, ale hrozně dlouhé… to nikdo číst nebude.“ Bohr ale chtěl, aby Ruttheford v textu našel jedinou větu, kterou je možné škrtnout, což jeho učitel nedokázal. A tak článek (trojdílný, protože v časopisech máte limity na délku příspěvku) putoval do časopisu. 

Tato epizoda ukazuje několik důležitých věcí. Za prvé ne vždy se shodneme na stylu, kterým píšeme. U odborných textů je ale důležitější jasný a transparentní postup než čtivost. A také, že zatímco v románu můžete většinou škrtat téměř libovolně a stále bude dávat smysl, v odborném textu to tak zpravidla není. 

Současně se před námi vylupuje to, k čemu odborný text vůbec psát – chceme v něm druhým něco sdělit. Něco, co rozšíří poznání, které o určité věci máme. Někdy se proto může zdát, že se realizují výzkumy na úplně malá a obskurní témata. Je tomu tak ale proto, že máme určitý problém, o kterém mnoho nevíme, a sledování toho zvláštního kousku nám často umožňuje ho – spolu s dalšími studiemi – pochopit. 

Na závěr bychom rádi zdůraznili, o co bychom v odborném textu měli určitě pečovat: 

• Jasnost v pojmech – nemusíme být tak přísní jako Carnap či Neurath, abychom definovali každé použité slovo (to nikam nevede), ale měli bychom se snažit maximálně objasnit základní pojmy, se kterými pracujeme. Každý jim totiž může rozumět jinak a pak ztratit možnost pochopení toho, co chceme sdělit. 
• Jasnost v postupech – musí být jasné jak a proč postupujeme, každý krok by měl být zdůvodněný a jasně popsaný. 
• Reagovat na mezeru v poznání – vždy píšeme, protože je zde určitá neznámá, něco, co nám není jasné, co o světě doposud nevíme. A snažíme se to vhodně objasnit.