Zdroj: YouTube kanál KISKu.

Taťána Malá byla ještě rychlejší, když musela odstoupit, protože opisovala ve dvou svých magisterských pracích – ve funkci vydržela jen 13 dní: „Konkrétně z 25 stran teorie je originální text jen na osmi až devíti stranách. Ve zbytku, tedy na šestnácti až sedmnácti stranách, jsou doslova převzaty odstavce, celé kapitoly textů, pouze je to občas přeskládáno. V případě, kdy jsou takto přepsány takto rozsáhlé pasáže, jedná se o plagiátorství.“ 

Oba politici nejsou jediní, koho opisování stálo funkci a kariéru. Nedávno kvůli němu skončil i prorektor Karlovy univerzity Martin Kovář, jinak špičkový popularizátor vědy. Co se vlastně stalo tak špatného? 

K tomu, aby člověk získal univerzitní titul, musí předložit určitou písemnou práci, ve které musí řádně pracovat s prameny. To znamená umět jasně pojmenovat, o co se opírá u ostatních autorů a co je jeho vlastní originální přínos. Současně platí, že tyto práce mají většinou určitý předepsaný počet stran. A jak asi každý tuší, to nejsnazší je pomoci si tím, že budeme opisovat – respektive kopírovat. Martin Kovář takto zkopíroval hlavně poznámkový aparát a seznam zdrojů, Taťána Malá a Petr Krčál kopírovali celé strany. Ty pak následně drobně upravili (třeba našli synonyma, změnili pořadí slov ve větě) a tvrdili, že jde o jejich vlastní dílo. To je podle autorského zákona trestné, neboť jde o krádež myšlenek někoho dalšího. 

Pokud se člověk dopustí plagiátorství, může mu to zničit kariéru – jako dvěma zmíněným ministrům. Stejně dopadl Karl-Theodor zu Guttenberg, nejpopulárnější německý politik, a mohli bychom pokračovat dále. V současné době je možné vidět jednak rychle se zvyšující nároky na etiku citování, ale také společenský tlak, který je s ní spojený. Pokud tedy člověk nechce dopadnout jako veřejně dehonestovaný hlupák se zničenou kariérou, která ho může potopit kdykoli v jeho pracovním životě, musí se mít na pozoru (i když existují výjimky, které opíší disertaci a nikomu to nevadí). 

Masarykova univerzita definuje plagiátorství takto: „Za plagiátorství lze považovat úmyslné kopírování cizího textu a jeho vydávání za vlastní, nedbalé nebo nepřesné citování použité literatury, opomenutí citace (byť neúmyslné) některého využitého zdroje.“ Základní idea plagiátorství tedy spočívá v tom, že někdo chce vydávat cizí práci či myšlenky za své. Praktické hranice rozlišování toho, co plagiát je nebo není, jsou pak mnohem těžší.