Abychom si ulehčili práci, můžeme se pokusit vymyslet pro naše citování pomůcky. Základní situace, kdy v textu (například v seminární práci) citujeme, rozdělíme na 2 x 2 typy. Příklady si budeme ukazovat na odstavcích, které jsou relativně samostatnými jednotkami v rámci textu a typicky se soustředí kolem jedné hlavní myšlenky. 

Citování „od čtení k psaní“ 

Nepřímá citace = parafráze 

Základním typem citování je citování nepřímé, alias parafráze. Parafrázujeme tehdy, když máme přečteno dostatečné množství literatury pro takový přehled o tématu, abychom byli schopni poměrně plynule psát myšlenky, které se v nás urodily spojením různých informací. 

Prakticky to uděláme tak, že informaci či část textu autora A převykládáme vlastními slovy, zasadíme do nového kontextu našeho textu na konkrétní téma a opatříme například vlastním komentářem či srovnáme s myšlenkami jiného autora.  

No a jak to tedy vypadá? Podívejte se na následující příklady. 

V seminární práci Testování vzdělávací aplikace pro středoškoláky napíšeme tento odstavec: 

Součástí testování vzdělávací aplikace pro středoškoláky byla metoda myšlení nahlas (think aloud), kdy se respondent snažil nahlas vyjadřovat svoje pocity, postupy a záměry (JASPERS, 2004). 

Proč a co jsme zde parafrázovali? V textu uvádíme metodu, kterou používáme pro výzkum, v tomto případě „myšlení nahlas“. Myšlení nahlas není nic, co by znal takřka každý. O metodě jsme se pravděpodobně sami někde dočetli. Zjistili jsme například, že respondent (účastník výzkumu) v rámci této metody nahlas vyjadřuje svoje pocity, postupy a záměry. Musíme tedy říci, který autor metodu takto popisuje. V našem případě je to tedy Jaspers. 

Nebo v seminární práci Vnímání nerovností ve vzdělávání studenty gymnázií práci napíšeme odstavec: 

Vzdělání, kterého je možné v České republice dosáhnout, je ovlivněno tím, jaký socio-ekonomický status mají rodiče dítěte. V některých jiných zemích však závislost mezi rodinným zázemím a vzděláním téměř není (Prokop, 2020). To znamená, že v naší společnosti a škole stále existují bariéry či naopak chybí pomoc těmto dětem. V kontextu naší práce je otázkou, jak tyto nerovnosti vnímají gymnazisté a jakou roli mohou sehrát v inkluzi svých vrstevníků. 

Proč a co jsme zde parafrázovali? V seminární práci jsme chtěli uvést problém, který chceme řešit. Jeho důležitost podkládáme tvrzeními z knihy erudovaného autora, které parafrázujeme a doplňujeme vlastním komentářem. Přímá citace by vypadala takto, byla by však zcela zbytečná: „Dosažené vzdělání v Česku velmi záleží na sociálně-ekonomickém statusu rodiny, v níž dítě vyrůstá. To je jasné, řeknete si, talent se dědí a bohatší rodiče se zkrátka starají lépe. Ale tak to není. Třeba ve Finsku, ale i v Estonsku či Polsku závisí úspěch ve škole na rodinném původu jen velmi málo.“ (Prokop, 2020, s. 69) 

A jak to občas vypadá, když se začíná (bez návodu)? Podívejte se na tyto chybné příklady:  

1. Vzdělání, kterého je možné v České republice dosáhnout, je ovlivněno tím, jaký socio-ekonomický status mají rodiče dítěte. V některých jiných zemích však závislost mezi rodinným zázemím a vzděláním téměř není (Prokop, 2020).  
   • Chyba: odstavec tvoří pouze myšlenky autora, od kterého je přebíráme. 
2. Dosažené vzdělání v u nás velmi záleží na sociálně-ekonomickém statusu rodiny dítěte. Ale tak to není. Třeba ve Finsku, ale i v Estonsku či Polsku závisí úspěch ve škole na rodinném původu minimálně (Prokop, 2020). 
   • Chyba: Původní text autora jsme upravili tím, že jsme nahradili některá slova a vynechali větu. 

Toto není parafráze, ale plagiát, a to i přesto, že na autora odkazujeme. 

Pochopitelně je nejlepší vyvarovat se chybnému způsobu parafrázování hned, ať se nestihne vytvořit špatný návyk. Typicky k tomu ale dojdete cvičením psaní, u druhého, třetího, pátého textu. Pokud se vám chybka opakuje, může to mít několik důvodů: 

1) Píšete samotný text zároveň se čtením literatury. Pokud se s tématem teprve seznamujete, doporučujeme dělat výpisky, myšlenkové mapy. Zejména začínajícím psavcům nedoporučujeme rovnou psát. Pokud nemáte dočtenou svou základní literaturu, nemůžete mít téma ani promyšleno. To vede k tomu, že pouze převykládáte právě čtený text, a popletete si výpisky z četby s textem. Obvykle nás až po přečtení několika zdrojů začnou napadat nové pohledy, a teprve poté můžeme komparovat, syntetizovat. 

2) Přečetli jste toho málo a vlastní myšlenky vás nenapadají. Tento bod souvisí s bodem výše. Pokud máme málo informací, těžko se nám vytváří nové. Je tedy důležité vyhradit si dostatek času na jejich čtení. 

3) Přečetli jste toho dost, ale vynechali jste kreativní chvilku. Zkuste třeba myšlenkovou mapu. Čtením to ještě nekončí. Získané informace je potřeba zpracovat, promyslet, promíchat, nahlížet z různých úhlů. K tomu můžete využít některou z kreativních technik. 

Nepřímá citace tedy není stejná věta či odstavec s několika nahrazenými slovy. Kvalitní nepřímá citace v kvalitním textu není převyprávěná myšlenka jiného autora bez nového uchopení, komentáře. 

Přímá citace 

Přímá citace je doslovné převzetí části textu opatřené uvozovkami. Přímé citování je až za parafrázováním – používáme ho co nejméně, jen pokud máme dobrý důvod. Obvykle ten, že potřebujeme v textu uvést výrok přesně, abychom ho mohli analyzovat, komentovat, kritizovat, rozebrat. Citace by nikdy neměla nahrazovat vaše vlastní myšlenky. Je potřeba také přemýšlet o délce citace. Většinou by to měla být jedna věta, či dvě kratší. Pokud je to více, musíte mít opravdu dobrý důvod.  

Jak tedy přímé citování vypadá? 

Prokop vnímá problém školství v jeho roztříštěnosti a popisuje špatnou organizaci. „Školy jsou často malé. Pomohlo by jim, kdyby mohly sdílet administrativu, IT služby či zmíněné psychology.“ (Prokop, 2020, s. 69) S tímto tvrzením zcela souhlasíme, můžeme se však tázat ještě dál. Je v dnešním propojeném světě vůbec nutné, aby ono zmiňované sdílení bylo stále pouze v rámci škol? Nemohly by například školy sdílet IT s knihovnami, jejichž cílem je mimo jiné podporovat rozvoj informační gramotnosti a využití technologií pro vzdělávání? 

Proč jsme zde citovali? Chtěli jsme pracovat s přesnějším tvrzením právě tohoto autora. 

Chyby v citování: 

„Dosažené vzdělání v Česku velmi záleží na sociálně-ekonomickém statusu rodiny, v níž dítě vyrůstá. To je jasné, řeknete si, talent se dědí a bohatší rodiče se zkrátka starají lépe. Ale tak to není. Třeba ve Finsku, ale i v Estonsku či Polsku závisí úspěch ve škole na rodinném původu jen velmi málo.“ (Prokop, 2020, s. 69) 

Chyba 1: Citace nahrazuje celý odstavec, a tedy zcela naše myšlenky. Práce obsahující mnoho citací je jako slepenec cizí práce. 

Chyba 2: Citace přejímá řeč autora, která však nezapadá do naší nové práce. Vyjádření „To je jasné, řeknete si“ nemůžeme jen tak použít. 

Chyba 3: Citace je příliš dlouhá. Citace na tři řádky používáme zcela výjimečně. 

Občas potřebujeme s citací specificky pracovat. To lze například takto: 

• Vynechání začátku věty: „… ve Finsku, ale i v Estonsku či Polsku závisí úspěch ve škole na rodinném původu jen velmi málo.“ (Prokop, 2020, s. 69) 
• Vynechání středu: „Dosažené vzdělání v Česku velmi záleží na sociálně-ekonomickém statusu rodiny, v níž dítě vyrůstá. (…) Třeba ve Finsku, ale i v Estonsku či Polsku závisí úspěch ve škole na rodinném původu jen velmi málo.“ (Prokop, 2020, s. 69) 
• Vynechání konce věty: „Dosažené vzdělání v Česku velmi záleží na sociálně-ekonomickém statusu rodiny...“ (Prokop, 2020, s. 69) 
• Citace delší než dva řádky uvedeme jako odstavec menším písmem. 

Tip pro začínající psavce:  

Pro svou práci si stanovte limit na přímé citace. Například pro pětistránkovou seminární práci to mohou být dvě přímé citace o maximální délce dvě věty. To jen pro trénink, abyste se naučili vyjadřovat vlastní myšlenky a parafrázovat. Mohou být práce, ve kterých budete potřebovat citovat více, například abyste na něco poukázali. 

Citování „od psaní ke čtení“ 

Pro práci s literaturou můžeme vytvořit ještě tuto druhou kategorii. K ní přicházíme opačně, nikoliv od již přečtené literatury, kterou splétáme do textu, ale naopak. Píšeme a zjistíme, že něco nemáme nebo že bychom něco měli doplnit. Tento moment bychom měli ohlídat také při závěrečné revizi textu. 

Zmiňování, poukázání 

Odkazovat na „použitou“ informaci má širší význam. Neodkazujeme pouze na ty informace, které jsme konkrétně přejali, například výsledek z konkrétního výzkumu nebo myšlenky nějakého autora, ale také na informace či autory, o kterých se zmiňujeme, na zdroje, kterými jsme se inspirovali či vůči kterým se vymezujeme, na informace či autory, které chceme zviditelnit jako související a rozvíjející zdroj pro čtenáře.  

Jak to vypadá? 

V České republice se technologiím ve vzdělávání věnují na několika univerzitách, například v Brně na Masarykově univerzitě (KISK MUNI, 2020). 

Argumenty, data 

Dále je potřeba dát si pozor na místa, která jsou nepodložená. Když se něčím zabýváme, za chvíli nám některé věci připadají „jasné“, ale ono ejhle – nechali jsme v textu díru v podobě spekulace, kterou ničím nepodkládáme. 

Jak to vypadá? 

Při psaní práce jsme měli nastudováno a napsali jsme: 

Údaje o dosaženém vzdělání a jeho vztahu k rodinnému zázemí můžeme čerpat z výzkumů. 

To asi můžeme, řekne si čtenář. Ale z jakých? Na tomto místě je vhodné doplnit příklady výzkumů, o kterých mluvíme. Jinak působíme nedůvěryhodně, ony výzkumy taky nemusí vůbec existovat. 

Údaje o dosaženém vzdělání a jeho vztahu k rodinnému zázemí můžeme čerpat z výzkumů (viz např. PISA, 2016). 

Oba případy jsou ve skutečnosti převlečené citace prvního typu. Potíž je v tom, že se nám při psaní rády schovávají. Je tedy potřeba vytvořit si návyk, kdy i po dopsání textu doplníme další citační odkazy.