RNDr. Michal Černý, Ph.D.
řešitel projektu, asistent na KISKu
Představte si, že chcete zjistit, koho budou volit vaši spolužáci. Zřejmě budete postupovat tak, že si uděláte tabulku s politickými stranami a každého, koho ve škole potkáte, se zeptáte, koho bude volit. Do příslušného řádku si zapíšete čárku a když budete mít dostatek odpovědí (třeba sto), řeknete si, že to už stačí, čárky spočítáte, zanesete do grafu a máte hotovo.
Podobně budete postupovat, když budete chtít znát třeba kolik zastávek dojíždějí do školy a jakým dopravním prostředkem. Pravděpodobně si rozdělíte studenty podle ročníku a pak se jich prostě ptáte. Vždycky zanesete číslo do tabulky. Až máte dost odpovědí za každý ročník (třeba alespoň po deseti), řeknete si dost. Spočítáte průměr za ročníky, možná za celou školu, a víte, jak na tom jste.
Takovému druhu výzkumu se říká kvantitativní. Můžete jej použít tehdy, když předpokládáte, že dobře víte, co měříte – třeba u politických stran existuje dopředu daný taxativní seznam, u kapesného máte interval čísel (pokud by ale někdo dostával kožešiny, jiný sůl a další třeba magické amulety, celé by se to nesmírně zkomplikovalo!) označujících částku v korunách. Stejně můžete měřit výšku studentů, vzdělání jejich rodičů nebo oblíbený předmět.
Kvantitativní se tomuto výzkumu říká proto, že potřebujete znát odpověď od dostatečného množství lidí. Asi vám nikdo přesně neřekne od kolika, ale jejich počet by měl být přibližně takový, aby vám další odpověď, ať by byla skoro jakákoliv, nemohla příliš pohnout s výsledkem.
Pro zpracovávání používáme většinou Excel (nebo pokročilejší nástroje) a statistiku – máme zde všechny ty báječné věci jako medián, modus, rozptyl, směrodatná odchylka… Výstupem takového výzkumu je obvykle graf – něco, co můžete snadno ukázat v Otázkách Václava Moravce na kameru (nebo spolužákům) a říci: „Takto to je.“
Nyní si ale představte, že chcete zjistit, proč vaši spolužáci ve třídě většinově volí určitou politickou stranu, co považují za nejdůležitější okamžik ve svém životě, jak si představují ideálního učitele nebo například jak prožívali vaši rodiče dětství za socialismu. V takovém případě vám žádná tabulka nepomůže, protože nevíte, co byste do ní mohli napsat. Zatímco předchozí přístup se hodně blíží pohledu přírodních věd (kterými je inspirovaný), zde musíme postupovat jinak – kvalitativně.
Kvalitativní výzkum většinou pracuje s rozhovorem nebo třeba s esejí či videem. Naším cílem je v něm zjistit pečlivou analýzou určitou strukturu či vyvstávající témata, o kterých můžeme dále přemýšlet nebo z nich udělat kategorie pro kvantitativní výzkum. Například u volebních preferencí si uděláte pět či šest rozhovorů s voliči a snažíte se zjistit, co je v nich obsaženo důležitého vzhledem k vašemu tématu. Pokud se navíc respondenti alespoň trochu shodují, máte docela vyhráno.
Většinou se snažíme k výzkumu přistoupit co možná nejméně předpojatě – například když respondenti říkají, že je pro ně důležité, že předseda strany nemluví žádnou známou světovou řečí, ale legračním vlastním jazykem, tak to sice můžeme považovat za výstřední, avšak jde o relevantní výsledek výzkumu. Ten nám ale dává ještě jednu důležitou odpověď – proč si to myslí, proč je pro ně důležité právě toto, a ne třeba to, že má rád koblihy nebo bydlí v kanceláři.
Pro zpracování kvalitativního výzkumu většinou používáme kódování, tedy značky v textu, které nám umožňují označit si důležité pasáže a shrnout je pod určitými společnými hesly. Ideálně zkuste přepis rozhovorů zpracovat třeba v bezplatném demu Atlas.ti. Výstupem je obvykle nějaký text s úryvky toho, co vám respondenti řekli a jak je možné to chápat.
Zatímco tedy kvantitativní výzkum vám dá odpověď na otázku „kolik“, kvalitativní odpovídá spíše na otázky „jak, co či proč“. Podle toho, co vás zajímá, pak volíte vhodnou výzkumnou cestu. Dělení na dva oddělené přístupy nemusí být vždy ideální, i v kvalitativním výzkumu můžete mít kvantitativní prvky a naopak, ale dává nám dobré vodítko, jak se alespoň na začátku ve výzkumech vyznat.