Šikana může postihnout každého, oběť je obětí stejně jako u vraždy nebo u krádeže. Nedá se říci, že si „za vše může sám“ nebo že je málo průbojný, silný nebo něco takového. Ostatně není úplně nečasté, že se obětí může stát i pedagog. Kyberšikana se liší od běžné šikany tím, že probíhá primárně v online prostředí. To s sebou oproti běžné šikaně ve třídě nese několik významných rozdílů: 

• Kyberšikana je podstatně méně viditelná – pro kohokoli mimo strukturu útočník a oběť je špatně rozpoznatelná. Stejně jako u běžné šikany je v počátku spojená s tenkou hranicí mezi vtipy a pošťuchováním a počínající šikanou. 
• Před kyberšikanou se nelze schovat – zatímco běžná šikana je koncentrovaná „jen“ na třídní interakce o přestávkách či volných hodinách, kyberšikana je všudypřítomná. V tomto ohledu je mnohem náročnější než fyzická forma. 
• Podle toho, jakou má podobu, může trvale poškodit „dobrou značku“ šikanované osoby. Je sice možné využít právo na zapomnění, ale ani to není všemocné. Důsledky mohou být skutečně velice nepříjemné a dlouhodobé. 
• Je stejně krutá, může končit sebevraždou oběti. Přitom je stále vnímaná jako ta „méně opravdová“, což nepomáhá ani oběti, ani útočníkům. 

Na šikanu se dnes díváme jako na projev sociální nemoci, kterou je postižený agresor. Jde o sociálně patologické jednání, které svědčí o jeho sociálních a psychických problémech. Tato šroubovaná věta chce říci, že zatímco dříve se pro řešení šikany využívaly prostředky jako byl „výprask agresora“ nebo jeho veřejná dehonestace, dnes víme, že útočník je člověk s problémy, kterému je třeba pomoci. Ten skutečně slabší z dvojice útočník a šikanovaný je většinou (paradoxně) útočník. 

Šikanu můžeme chápat jako „jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit, ohrozit nebo zastrašovat jiného žáka, případně skupinu žáků.  Je to cílené a opakované užití fyzických a psychických útoků jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit.“ Je potřeba ji odlišit od běžné hádky, sporu (v běžné šikaně rvačky) či škádlení, jehož cílem není ublížení druhému nebo využití nepoměru sil.  Kyberšikana je vlastně totéž, jen přesunuté do kyberprostoru. Časté jsou přitom hybridní formy, ve kterých je běžná šikana ve škole kombinovaná s kyberšikanou. 

Obecně platí, že šikana, ale i kyberšikana, je trestným činem, což znamená, že do jejího prošetřování je zapojená policie (pokud to závažnost situace vyžaduje). 

Co dělat, když jsem obětí? 

Pokud člověk zažívá kyberšikanu, je důležité v sobě získat dostatek odvahy k tomu se někomu svěřit. Může jít o rodiče, učitele, školního psychologa nebo i kamaráda. U obětí kyberšikany platí totéž, co pro oběti domácího násilí – mají pocit, že si za to mohou sami, že situace není tak vážná, že se to zlepšilo, že příště to bude… Odvaha někomu se svěřit je zásadní. Jen pokud se člověk dokáže takto svěřit, může dojít k procesu nápravy. 

Co dělat, když jsem útočník? 

Pokud je člověk útočníkem, zdála by se nejsnazší cesta s tím prostě přestat. Jenže skončení a narovnání vztahů, usmíření a nastartování nového začátku není vůbec jednoduché. Klíčem k úspěchu není jen rozhodnutí skončit, ale také říci si o pomoc – ideálně u učitele, výchovného poradce, školního psychologa. Pak je šance na zvládnutí situace mnohem větší, než když v tom zůstanete sami. 

Co dělat, když se mi někdo svěří? 

V takovém případě musíme postupovat obezřetně – na jednu stranu nesmíme zradit důvěru toho, kdo se nám svěřil, ale současně bychom si věc určitě neměli nechat pro sebe. Ať už se na šikanu díváte jako na nemoc nebo na trestný čin, nejde o něco, co zmizí samo. Asi nejlepší cestou je poradit se s výchovným poradcem nebo školním psychologem. 

Podle policie má kyberšikana nejčastěji tyto projevy: 

1. zasílání urážlivých a zastrašujících zpráv nebo pomluv (e-mail, SMS, chat, ICQ, Skype); 
2. pořizování zvukových záznamů, videí či fotografií, jejich upravování a následné zveřejňování s cílem poškodit vybranou osobu (předem připravený fyzický útok, natáčení učitele apod.); 
3. vytváření internetových stránek, které urážejí, pomlouvají nebo ponižují konkrétní osobu (blogy a jiné www stránky); 
4. zneužívání cizího účtu – krádež identity (e-mailového, diskusního apod.); 
5. provokování a napadání uživatelů v diskusních fórech, tapetování (chatovací místnosti apod.); 
6. odhalování cizích tajemství; 
7. vydírání pomocí mobilního telefonu nebo internetu; 
8. obtěžování a pronásledování voláním, psaním zpráv nebo prozváněním.