Rychlý průlet kreativními technikami

Myšlenkové mapy

Pravděpodobně nejznámější kreativní technikou, která má současně velice široké využití, jsou myšlenkové mapy . Za jejich zakladatele současné podoby je považován Tony Buzan , ale myšlenka grafického spojení určitých pojmů a obrazů je zřetelně  starší. Když nebudeme hovořit jen o myšlenkových mapách, ale o kreativních technikách, platí, že pokud je člověk začátečník, tak se vyplatí postupovat reálně podle doporučených postupů. Až si člověk osvojí techniku ​​(proto se také hovoří o kreativních technikách), může si způsob práce s ní upravit podle svých potřeb.

Postup tvorby může být například takový:

• Napište prostřednictvím papíru, kterému tématu se chcete věnovat (například téma „Franz Kafka“).
• Hledejte asociace, které vás k tomuto pojmu napadají („život“, „dílo“, „percepce“ … ) – ideálně mezi 3 a 6 pojmy – pište jen jednotlivá slova, nikoli celé věty.
• Postup opakujte u takto odvozených pojmů – co ze života Kafky může být zajímavé?
• Pro běžné účely stačí většinou mapa s úrovněmi 4 až 6 stupňů asociací.

Jakmile máme takovou mapu vytvořenou, je možné ji doplnit o další prvky – napadá nás k tomu něco zpětně? Existují spojení mezi prvky? Chceme k ní něco dokreslit? Cílem fáze je podívat se na mapu s určitým odstupem a případně ji dopracovat.

Třetím krokem je hledání toho skutečně relevantního – dokážeme nyní z mapy identifikovat nějaké zajímavé silné téma? Něco, co by stálo za zkoumání? V této fázi jsou již někteří vlastně hotoví se vším, protože dokázali v mapě najít spojitost mezi konkrétními životními událostmi a vybranou literární postavou, se kterou budou dále pracovat ve své seminární práci. Obecně je ale ideální, když krok ještě jednou (nejméně) zopakujeme s takto vymezeným tématem. Získáme tím pohled na strukturu problematiky, kterou budeme chtít dále pracovat.

Myšlenkové mapy jsou dobrá technika v tom, že na malém prostoru nabízejí komplexní pohled na určitou problematiku. Někdy se můžeme setkat s námitkou, že nejde o nic víc, než o víceúrovňový odrážkový seznam. To je sice formálně pravda, ale ve skutečnosti ze seznamu většinou tak snadno nevyčteme spojení a asociace, a ani jeho tvorba není tak rychlá a pohodlná jako v případě myšlenkových map. Existují situace a uživatelé, kteří místo papíru a tužky (pastelek) preferují digitální podobu mapy – lze využít nástroje jako je MindJet , MindMaster , VYM , FreeMind nebo Coggle .

Brainwriting 

Pravděpodobně každý slyšel o  brainstormingu – metodě, ve které lidé sedí před tabulí, říkají nápady a facilitátor je zapisuje. Cílem této metody není nabízet každou větou promyšlené řešení, ale kvantitu nápadů, se kterou se pak dále pracuje. Základní poučka této metody zní nehodnotit, dokud se vytvářejí nápady. Jde až o další fázi práce s tématem, která by nás zbytečně připravovala o možnost nalézt nějaké originální řešení, postup či koncept.

Brainwriting vznikl také jako týmová metoda, která vychází ze stejné koncepce, ale všímá si toho, že pokud uživatelé vykřikují své nápady má to jistá omezení – extrovertní jedinci jsou více slyšitelní, než introvertní, nadřízení více než podřízení atp. Základní myšlenka tedy spočívá v tom, že jsou nápady psané a uživatelé pak na sebe mohou reagovat. I přestože je informační gramotnost často chápaná jako nějaká individuální dovednost, tak se domníváme, že třeba hledání tématu je aktivita, ve které se velice vyplatí pracovat v týmu.

Brainwriting lze ale využít také jako individuální techniku. Funguje tak, že na papír píšeme myšlenky, které nás k určitému tématu napadají. Může jít o slovo, větu, pojem, sousloví… Na tvorbu těchto prvních nápadů je stanoven čas pěti minut. Pak následuje krátká přestávka. Po ní si nápady přečteme a reagujeme na ně. Pokud jde o týmový postup, pracujeme s nápady druhého člověka. Takto postupujeme ještě jednou. Pak je možné nápady projít a analyzovat, případně spojit do konceptu nového nebo diplomové práce, pak se vyplatí někde popsat, ideálně s úvodním odstavcem, co je v tématu zajímavé, nové, jak s ním bude pracovat. K výsledkům se totiž bez této informace velice složitě vrací.

Clustering a asociační řady

Z popisu předchozích dvou (tří) metod je patrné, že velká část kreativních technik je postavená na metodě práce s asociacemi. Asi nejsnazšími příklady práce s nimi jsou asociační řady a ně navazující clustering. V našem kontextu je jejich cílem odhalit, co člověk o tématu ví, jakým způsobem o něm dokáže přemýšlet a současně pomoci nabídnout určitou originální perspektivu. Právě o ni ve volbě tématu, kterému se chceme věnovat, jde primárně, právě kvůli ní využíváme kreativní techniky.

Asociační řada funguje tak, že napíšeme úvodní pojem (obecné téma plánovaného článku, referátu nebo jiné práce) a pak píšeme asociace, které nás k němu napadají. I pokud nemáme právě ostře vyhraněné to, o čem chceme psát, tato metoda umožňuje jednoduše začít pojmy, jako je každodennost ve středověku nebo kvantová optika a rychle se dostat k něčemu konkrétnímu.

Jak taková řada může vypadat? Třeba takto: Myšlení – asociace – kreativní technika – myšlenkové mapy – komplexita – síťové myšlení – rozšířená mysl – posthuman thinking. Důležité je, že u každé asociace se soustředíme vždy jen na poslední pojem. Současně je patrné, že se nám podařilo fenomén myšlení, který je možné zkoumat, omezit na otázku, co je to postlidský způsob myšlení, což může být zajímavé filozofické téma, které následně můžeme ještě zužovat, konceptualizovat nebo různými způsoby opravovat.

Jde tedy typicky o první metodu, kterou užijeme, pokud se cítíme ztraceni. Clustering funguje velice podobně, ale umožňuje se vrátit k pojmům, které jsme otevřeli dříve. V našem případě se můžeme vrátit třeba ke komplexitě a k ní budovat alternativní linku jako je komplexita – konektivismus – proměnlivost – rychlá změna – chaos. Takto můžeme postupovat z těch pojmů, které nám připadají pro naše zkoumání relevantní. je prostorová struktura charakteristická naše pohledy na určitý problém, který lze většinou snadno vyzdvihnout téma, kterému chceme věnovat.