Výzkumnický pohled na svět
Otázka, čím se liší výzkumník od běžného člověka, může mít různé roviny odpovědi. Je ale třeba zdůraznit, že každý výzkumník je také člověkem, takže toto tázání by nemělo vést k tomu, že budeme výzkumníka považovat za nějaký zvláštní živočišný druh. Francouzský filozof Henri Bergson si tuto otázku položil a odpovídá na ni následovně – zatímco běžnému člověku jde o výsledek jeho jednání, o to, aby to, co dělá, přineslo chtěný efekt, u dobrého výzkumníka tomu musí být jinak. Výzkumník nesmí sledovat cíl svého jednání, ale musí dohlížet na postup, kterým se k němu dostal, aby ho mohl sdělit druhým. Cílem kritiky ve vědě není nikdy výsledek, ale vždy pouze postup vědeckého bádání. Bergson samozřejmě netvrdí, že by vědce nemělo zajímat, co dělá, nikdy by se tím však neměl nechat unést natolik, že odloží veškerou metodologii. Pak se z něj totiž stává domácí kutil a nikoli vědec.
Toto myšlení je pro veškeré vědecké počínání nesmírně důležité, protože pokud ho nedokážeme přijmout, můžeme být často smutní z toho, že nám ve výzkumu „nic nevyšlo“, nebo v nás může uzrát přesvědčení, že bychom měli jít (jak se lidově říká) „za data“ a všechno popsat tak, aby to bylo přitažlivější, překvapivější a hezčí. Dobrý výsledek či překvapení ve vědě vždycky potěší, ale rozhodně by se neměl stát cílem našeho bádání.
Na tomto místě se tedy zaměříme především na to, co dělá vědu vědou, tedy na vstup do metodologie a na myšlenkovou výbavu, která je s takovým přístupem ke světu spojená. Ukazuje se, že nejde jen o izolovaný nácvik činnosti pro napsání diplomové nebo seminární práce, ale o jakési myšlenkové schéma, které – pokud si ho osvojíme – nás může provázet po celý život. Zkusme být stále výzkumníky i běžnými lidmi. Myslím, že by to našemu světu hodně prospělo.
Dříve než se přesuneme k vlastnímu popisu metodologie, musíme zdůraznit klíčovou věc – prvním krokem každého výzkumu je identifikace výzkumné mezery, problému, který chceme zkoumat. Tato identifikace je možná pouze na základě kvalitní práce s literaturou, ideálně dostatečně systematickým způsobem. Úvodní část většiny textů, která se v angličtině označuje jako literature background nebo theoretical background, v češtině jako přehled literatury nebo poznání, má právě tento účel. Současně literaturu výzkum využije ještě v části zaměřené na diskuzi výsledků, tedy na zjištění toho, zda jsou získané výsledky nové, respektive co v kontextu současného stavu poznání znamenají.
Pokud vás na tomto místě napadá, proč právě metodologie je tím, na co se ve vědě klade takový důraz, pak vězte, že jde obecně o transparentní postup, který popisuje, co je vaším výzkumným záměrem a jak to chcete zkoumat. Věda si, na rozdíl od mýtu, zakládá na tom, že všechno, co se v ní děje, musí být transparentní. Pokud máte článek, který bude říkat, že se výzkumník ptal lidí na souhlas s trestem smrti, ale vy nebudete vědět kolika lidí se ptal, kde a jakým způsobem, je vám daná informace k ničemu. V takovém případě se dostáváme do situace dobře popsané výrokem „nikdy nevěřím statistice, kterou si sám nezfalšuji“.
Odhalit své výzkumné postupy, co, jak a proč jsme zkoumali a na co jsme vlastně přišli, není žádným vědeckým formalismem, který by neměl řádné opodstatnění, ale je to jádro toho, co dělá vědu vědou. Někdy se v této souvislosti hovoří o opakovatelnosti výzkumu. Ta je možná u některých přírodních věd (a to ještě ne vždy), ale pokaždé by mělo platit, že můžete ukázat svá data a své metody a tím jasně dokázat, že to, co jste zkoumali, jste si nevymysleli.
Pokud bychom se měli podívat na příklady nějakých neopakovatelných výzkumů, nabízí se například rozhovor s generálem z druhé světové války, který byl provedený metodou orální historie, ovšem narátor již zemřel. V takovém případě má výzkumník unikátní a zcela neopakovatelná data, která získal dobře popsatelným způsobem a která může adekvátně interpretovat. Přestože je narátor již neživý, může se na data principiálně podívat každý a posoudit, do jaké míry je interpretace adekvátní. Podobné jsou také výzkumy postojů učitelů v inkluzivních třídách, analýza studijních výsledků v určitém kurzu atp.
Podobné příklady je ale možné vidět i v přírodních vědách – se změnou klimatu se například zásadně mění chování mrožů či velryb, takže popis jejich chování v době před deseti lety a dnes není vůbec stejný. Podobně by dopadly také například výzkumy vypálených deštných pralesů nebo výzkumy druhů, které postupně vyhynuly. Stejně tak nemáme (zatím) k dispozici dostatečné množství srážek dvou černých děr na to, abychom detekovali gravitační vlny „jako na běžícím páse“.
Zatímco ještě v padesátých letech byl jistý empiricky orietovaný předpoklad, že kvantitativní výzkumy jsou dobře replikovatelné a mohou poskytnout stejné výsledky jako původní výzkum, dnes již víme, že tomu tak není, nebo alespoň být nemusí. To nijak nesnižuje hodnotu výzkumu nebo vědeckost dané aktivity, ale je o to jasnější, že velký důraz musíme klást na data samotná a metodologii jejich získávání a zpracování. Jen pokud tuto činnost uděláme dobře, může na nás někdo další navázat.
Současně ale platí, že metodologie je to, co nám omezuje jisté explorační možnosti při práci s daty. Pokud například děláme kvalitativní výzkum, těžko z něj můžeme s jistotou usuzovat na nějaký jev ve společnosti. To co však udělat můžeme, je formulovat hypotézy, které lze kvantitativně ověřovat. Podobně u kvantitativního výzkumu zřejmě nemůžeme očekávat, že nám odkryje bohatství doposud netušených možností studia nějakého teoreticky a empiricky málo probádaného jevu, ale zato jím můžeme dobře počítat korelace (vztahy) mezi určitými proměnnými, jejich závislosti a vztahy k dalším proměnným.
Metodologie je popisem procedury práce s informacemi ve specifickém empirickém nebo teoretickém výzkumu. Popisuje, jakým způsobem jsou informace získávány, organizovány, zpracovávány a s jakými limity. Tím, že jde o rigorózně přesný postup (to je cílem metodologie), dochází k realizaci hodnot, o kterých jsme hovořili, jako je replikovatelnost, možnost určení reliability a validity výzkumu, stanovení mezí jeho platnosti nebo metodologická transparentnost.
Podobně bychom se měli mít na pozoru, pokud někdo se zkušeností s Římskou říší predikuje vývoj Evropské unie. Takový člověk se v danou chvíli nechová jako výzkumník, protože jeho metody (například archeologický výzkum) mají velkou deskriptivní, ale nulovou prediktivní funkci. O budoucnosti nic říci nemohou.
Pokud tedy budete číst nějaký článek nebo pracovat s vlastním výzkumem, věnujte pozornost tomu, jak metodologicky pracovat. Pomůže vám to pochopit, co je před vás vlastně postaveno a jakým způsobem o tom můžete přemýšlet. A co by byl naopak onen krok „za data“, kterého byste se měli vyvarovat.
Zkuste se podívat, jaké výzkumné metody se ve vašem oboru nejvíce využívají (výbornou službu vám udělají oborové časopisy) a dostaňte se jim na kloub. Obecné metodologické učebnice jsou vhodné pro začátek, jako jistá příručka či rozcestník, ale ve skutečnosti platí, že každý výzkumník umí skutečně dobře použít jen pár metod (typicky dvě nebo tři) a orientuje se na určitý druh výzkumu (kvalitativní, kvantitativní, …). Pokud se tedy chcete dostat do kontaktu se špičkou, nebojte se inspirovat se u nich. Je dobré mít základní přehled o běžných oborových metodologiích či konkrétních metodách, ale velice vám doporučujeme si nějakou jednu vybrat a učit se s ní pracovat skutečně do hloubky. Uvidíte, jaké možnosti a náhledy vám to otevře.
Výzkumník – a zde se dotýkáme etiky výzkumu – by měl popsat nejen ony báječné a zajímavé věci, které mu vyšly, ale také předložit například korelace, které počítal a nevyšly mu, hypotézy, které se nepodařilo ani potvrdit, ani vyvrátit, situace, ve kterých se mu zkrátka nedařilo. Tím pak umožní všem ostatním neopakovat stejné chyby anebo naopak například změnit výzkumný vzorek a pokusit se danou věc zkoumat subtilněji. I špatné výsledky jsou výsledky a mohou vědě hodně pomoci. Zde je pěkně vidět rozdíl mezi naším vědcem a běžnou životní situací. V ní se nemusíme chlubit tím, co se nám nepovedlo, jen si z toho vezmeme pro příště ponaučení. Věda je však komunikativní proces a je v ní žádoucí, aby si poučení mohl vzít každý.
