Rozpoznání informačních potřeb
Obecně platí, že hledáme proto, že chceme vyřešit nějaký problém. Chceme vědět, kolik stojí lístky do divadla, kdy budou jarní prázdniny v Plzni nebo získat seznam nobelistů se švédským občanstvím v posledních 30 letech.
Obecně platí, že hledáme proto, že chceme vyřešit nějaký problém. Chceme vědět, kolik stojí lístky do divadla, kdy budou jarní prázdniny v Plzni nebo získat seznam nobelistů se švédským občanstvím v posledních 30 letech. Vyhledávání tedy není náhodný proces, ale má charakter činnosti záměrné, cílené a chtěné. Než se do vyhledávání pustíme, zkusme se zamyslet nad tím, jaké informace, v jakém rozsahu a kvalitě vlastně potřebujeme.
Pokud například jako pacient hledáme informace o chřipce, potřebujeme se dozvědět něco jiného, než když totéž hledá lékař. Pacientovým cílem je uzdravit se, lékařovým léčit efektivně druhé. Tomu bude odpovídat místo, ve kterém budeme vyhledávání provádět, zvolený dotaz, ale také třeba odbornost, obsáhlost a náročnost nalezených informací.
Říká se, že správně položená otázka či stanovený problém v sobě mají již velký kus odpovědi. A právě o vhodně položené otázky, respektive o definování problému, nám na tomto místě půjde. Dříve, než se člověk pustí do studia libovolného fenoménu, dříve, než se bude chtít něco naučit nebo bude chtít něco zkoumat, musí před sebou mít předmět zájmu.
Většina lidí na univerzitě má tento předmět orámovaný tím, co studuje – někdo moderní dějiny, jiný fenomenologickou filozofii, další kvantové fluktuace vakua. Někoho zajímá fyzika obecně, jiného zavedení kosmologické konstanty do Einsteinových rovnic. Obecně platí, že trendem v posledním půlstoletí ve vědě i ve vzdělávání je specializace. Studujeme stále subtilnější problémy, ve kterých jsme stále lepší a lepší. A touto cestou je možné přistoupit k definování problému.
Zde je třeba zdůraznit dvě věci. To první je, že na začátku problému nikdy nezvládneme definovat dost ostře a přesně . Počítejte s tím, že pokud nejde o banální věc, ale o téma výzkumu nebo vědecké práce, až samotné osahávání si téma ukáže, co je skutečně zajímavé a doposud nepopsané a co by naopak za studium nestálo. Definice problému je tedy iterativní proces. Bude se vám měnit během hledání zdrojů, během práce na textu, během vašich úvah. Je to běžné a stává se to.
Druhým je méně důležité pravidlo. Literatura je matkou všech výzkumů. Pokud člověk nečte a v tématu se neorientuje, nemá šanci na něco zajímavého přijít. Naopak, čím více dané problematice rozumíme, tím lépe se nám vykrystalizuje problém, který bude nový, zajímavý a současně také velký na to, abychom ho mohli na daném místě řešit. Pokud se vám nedaří definovat vhodný problém, s velkou pravděpodobností je to proto, že nemáte dost načteno. V takovém případě je vhodné vzít si něco širšího, pustit se do četby a na základě toho problém postupně zužovat. Pomoci mohou samozřejmě sociální sítě, kamarádi nebo třeba kreativní techniky. To vše je užitečné a vhodné, ale nikdy to nenahradí čas a práci, kterou investujete do čtení. Čtení je současně něco, co se vám vrátí také v dalších fázích práce s problémem – při výběru výzkumné metody, základní literatury, uchopení problematiky atp.
Pokud potřebujeme problém zúžit či specifikovat, asi nejjednodušší cestou je jeho omezení – zkuste se zaměřit na jedno období, jeden region, jednoho autora, …, případně můžete využít slov podřazených, takže místo výzkumu emocí u žáků můžete zkoumat pozitivní emoce ve výuce středoškolské matematiky. Opět ale platí, že zúžení nebo specifikace by neměla být mechanická, ale měla by vycházet z toho, že na základě literatury víte, co je ten problém, kterému se nikdo nevěnoval, nebo alespoň ne tak, jak chcete vy.
Někdy si místo definování problému můžeme pomoci otázkou. Zkuste se sami sebe zeptat, co je to, co chcete zkoumat – Jakým způsobem žili evangelíci v prvorepublikovém Brně? Jaký měl Arnošt z Pardubic vliv na život Karla IV.? Otázka je pro většinu lidí konkrétnější a dává prostor pro snazší přemýšlení v druhém kroku – tedy v hledání toho, jak byste daný fenomén chtěli zkoumat a zda je to vůbec možné.
Problém, aby byl problémem, se kterým lze něco pořídit, by měl splňovat následující kritéria:
- Musí existovat důvodná naděje, že existují zdroje na jeho vyřešení.
- Musí být něčím prospěšný, zajímavý, přitažlivý či přínosný. Měla by být zřetelně patrná jeho užitečnost, respektive užitečnost toho, že se mu věnujeme.
- Měl by být dosažitelný – pokud jsem student filozofie, může být sice zajímavé studovat černé díry, ale pokud neumím řešit Einsteinovy rovnice, neumím počítat s maticemi a kvantové mechanice také moc nerozumím, nepůjde o něco, čemu bych se mohl smysluplně věnovat.
Pokud si s volbou problému nevíte rady, doporučení jsou přinejmenším dvě. Zkuste skoro cokoli a běžte se podívat do databází či knihovny, co vám vrátí. Pokud se budete chvíli nořit do výsledků svého dotazu, jistě něco zajímavého naleznete. Taková metoda, která na první pohled vypadá jako „pokus-omyl“, nemusí být ve skutečnosti vůbec špatná nebo nefunkční. Druhou možností je zkusit se nad tématem s někým potkat. Pokud na vás má čas například univerzitní kolega nebo profesor, máte docela dobrou šanci, že se s tématem někam posunete.
Ještě jedno doporučení závěrem – většina studentů má strach z příliš úzkého tématu, a tak si volí problémy hodně široké – jako například téma Karel IV. To je ale téma, které je náročné i na monografii, natož pak na kratší text nebo diplomovou práci. Takový pokus téměř nikdy nedopadá dobře. Ukazuje se, že mnohem snaží a lepší je jít cestou úzkého tématu. Skoro platí, že čím užší téma, tím lépe se vám s ním bude pracovat a tím vyšší je šance, že úspěšně dojdete ke svému cíli.
