Manipulace s daty a prohřešky vůči vědecké práci
Na první pohled by se mohlo zdát, že etika ve výzkumu hraje jakési druhé housle, a to nejméně ze tří důvodů. Předně, pokud se podíváme do popisu toho, jak má vypadat metodologický text, zjistíme, že etiku jsme zařadili kamsi dolů, jako fakultativní část textu, jako jistý apendix, který nikdo nemusí brát vážně. Tak to ale rozhodně není – místo etiky je v metodologii, tedy asi v nejdůležitější části textu, v tom, co recenzenti posuzují nejpřísněji a nejpečlivěji. To, že není vždy povinná, je dáno jednak tím, že jisté etické chování očekáváme jaksi samozřejmě, a také tím, že u některých druhů textů se s jistou formou chování, která je etická, pracuje jako s jistým standardem, který je z celé metodologie, ale také z výsledků výzkumu, jasně patrný.
Druhým důvodem, proč je někdy vnímaná jako umenšená, je skutečnost, že často bývá zpracována až na konec, a to jak ve formě samotného odstavce, který vysvětluje, co a jak se dělo z hlediska etiky, tak také například v rovině citací. Často až závěrečnou revizí upozorňuje na to, co kdo a kde přesně řekl, na co odkazujeme a k čemu se vztahujeme. Zde platí pravidlo, které bychom v angličtině označili jako „last but not least“ – tedy to, že i když děláme závěrečné redakční práce na konec, neznamená to, že nejsou potřeba nebo že jsou něčím druhořadým. Možná právě naopak – v referencích ještě jednou uchopíme celý náš text a v reflexi etiky promyslíme, konečně explicitně, co náš výzkum vlastně znamená pro lidi. Právě pro ně totiž celé naše bádání slouží.
Za třetí má etika vědecké práce charakter jisté brzdy, něčeho, co vědu zpomaluje a brzdí. Proč bychom nemohli dělat experimenty na doživotně odsouzených vězních? Proč nemůžeme pro výzkum chování lidí na ulici využít kamerové systémy městské policie? Proč nemůžeme klonovat lidi? Odpověď je vždy stejná – protože takové jednání v etice vědecké práce nepovažujeme za přijatelné. Nejen, že bychom ho neměli provozovat, ale komunita vědců má ještě jeden důležitý regulační mechanismus, kterým tuto činnost usměrňuje, a tím je publikace. V žádném vědeckém časopise vám nebudou publikovat empirický článek o výrobě mýdla z lidí nebo o podobných hrozivých a nepřijatelných tématech. I kdybyste takový výzkum dělali, i kdyby vám to zákony dovolily, stejně ho nemáte kde zveřejnit.
Téměř ve všech výzkumných organizacích pak pracuje tzv. etický panel nebo etická rada, což je kolektivní orgán dané instituce, který má za cíl posuzovat, zda je určitý výzkum etický nebo ne. Pokud se tedy chystáte zkoumat něco, o čem byste měli pocit, že je to hraniční, doporučujeme se obrátit na ni. Její souhlas je typicky potřeba také tehdy, když si žádáte o nějaký grant. Pamatujte, že téměř vždy, když jde o děti (a obecně o lidi) je vhodné si tento souhlas s výzkumem zařídit.
My se pokusíme být nyní konkrétní a praktičtí a upozorníme na dva body, ve kterých se z hlediska etiky může snadno chybovat:
- na etiku získávání dat,
- na etiku zpracování dat.
Pokud jde o etiku získávání dat, je třeba zdůraznit, že v prvé řadě je možné pracovat pouze s daty, která jsou buď vaše, anebo k nim máte legální přístup. Lze využít různé datové repozitáře nebo dělat sekundární analýzy dat, ale rozhodně není možné někomu data ukrást. Data jsou v akademickém světě téměř totéž, co v běžném světě peníze. V přírodních vědách a technice je toto pravidlo často vztaženo na komplexnější know-how spojené například s uměním připravit jistý vzorek nebo s vlastněním speciálního osobně upraveného zařízení. I zde je nutný explicitní souhlas majitele nebo správce zařízení.
Druhé pravidlo říká, že je možné pracovat jen s daty, ke kterým máme svolení těch, koho se týkají. Pokud děláte s někým rozhovor, nezapomeňte se ho zeptat, zda jej můžete výzkumně zpracovat, případně v jakém rozsahu a kde ho můžete zveřejnit. Z tohoto důvodu není možné využít například ony záznamy z bezpečnostních kamer, protože nemáme souhlas (a ani ho nemůžeme předpokládat) monitorovaných osob.
Není možné také získávat data od osob, na které je vyvíjen nátlak nebo které neví, k čemu a proč dávají souhlas. Etika vědecké práce by v tomto ohledu měla být transparentní a každému přesně popsat co, proč a jak budeme využívat. A to přiměřeně stavu kognitivních možností toho, s kým pracujeme. U dětí (a osob zbavených svéprávnosti) je důležitý souhlas zákonných zástupců.
V ideálním případě je přitom nutné souhlas získat dříve, než s výzkumem začneme. Někdy je možné se setkat s tím, že se zdůrazní, že pokud respondent ví, že je zkoumán, mění své jednání, a proto se doporučuje mu o daném výzkumu říci až po jeho skončení. Takové jednání je ale většinou nelegální, a především je v ostrém rozporu s etikou vědecké práce a elementární úctou k druhému jako k člověku. Ve společenských vědách platí důležité pravidlo, že zde není nadřazený zájem výzkumníka a podřízený participantů, ale že jde o setkání lidských bytostí. Tato maxima pak rámuje samotný výzkum.
Naprostou samozřejmostí také je, že výzkumník se nesmí dopustit fabrikace výsledků, tedy situace, kdy si výsledky svého výzkumu prostě vymyslí nebo je úmyslně obohatí tak, aby mu z nich vzešlo něco zajímavého. Jde-li vědě o poznávání světa, pak v takovém případě jde vědci čistě o peníze a fabulaci. Jediné, co pak můžeme zkoumat, jsou jeho vlastní představy.
Pokud máte v metodologii pasáž o etice výzkumu, typicky v ní popisujete, jakým způsobem jste data získávali (případně zpracovávali), kdy a jakým způsobem jste o tom respondentům podali zprávu, a případně jaké benefity jim z výzkumu plynou a čím je dané počínání obhajitelné (například jejich větším bezpečím, sebepoznáním, lepším edukačním přístupem, …).
V případě etiky zpracování dat se dotkneme tří fenoménů – ochrany dat a anonymizování, úpravy výsledků a úplnosti výsledků. V případě výzkumu je často nutné pracovat s údaji, které mohou být citlivé pro toho, o kom jsou vedeny – například můžeme mít rozhovory s oběťmi domácího násilí nebo s dětmi migrantů. Obecně platí, že je třeba data o svých respondentech chránit – není možné (mimo speciálně schválené případy) je dávat k dispozici třetí osobě nebo se o nich například bavit s kamarády v hospodě, protože i když si třeba dáváme pozor, může snadno dojít k prozrazení dané osoby nebo její identity.
V samotném textu článku nebo práce se často uvádějí anonymizační formy jmen (typicky podle abecedy, takže například u respondentů můžeme uvádět jména: Arya, Bran, Catelyn, Daenerys, Eddard, …). Je ale potřeba být na pozoru také v tom, jak důkladně popisujeme jednotlivé respondenty. Pokud například řekneme, že Bran je učitel fyziky na ZŠ Komenského náměstí a má asi padesát let, je v zásadě jedno, že jsme nepoužili jeho skutečné jméno, protože jsme ho deanonymizovali popisem. Zatímco na uvádění jmen si často dáváme pozor, je třeba pamatovat také například na fotky nebo screenshoty, ve kterých může k únikům dat také docházet a kde automatická kontrola není tak snadná.
Častým a velice vážným prohřeškem proti etice vědecké práce je úprava výsledků – tedy smazání hodnot nebo zamlčení dat, které se nám nehodí. Často může jít o několik málo položek z velkého souboru, které změní vyznění celého výzkumu. Data je vždy nutno uvádět kompletní, případně jasně vysvětlit, proč a jak dochází k jejich čištění a filtrování.
Je také nutné věnovat pozornost zabezpečení dat – data je předně možné mít jen v čase, ve kterém máme od respondentů souhlas s jejich uchováváním, pak je musíme skartovat (smazat). Současně platí, že za případný únik dat je vždy zodpovědný výzkumník, takže velice doporučujeme dbát všech zásad počítačové bezpečnosti – od zálohování v zašifrované podobě až po aktuální verzi Wordu.
Specifickou problematikou je téma publikování výsledků vědecké práce, což se většinou týká až doktorandů nebo akademiků, ale vlastně může postihnout každého, kdo se rozhodně, že by chtěl pěstovat „akademickou“ kariéru. Říká se, že základní imperativ akademické práce je heslo „Publish or Perish“ – publikuj nebo zhyň. Publikování je základní formou vědecké komunikace a uveřejňovat výsledky představuje základní náplň práce každého akademika či vědce.
Tento tlak může přinášet negativní efekty – co dělat, když člověk už konečně musí něco publikovat a současně nemá k dispozici materiál dostatečné kvality? Určité „řešení“ nabízejí predátorské časopisy nebo konference, které pracují s tím, že jen předstírají recenzní řízení a nabízejí rychlý proces publikace. Výměnou za to si nechají samozřejmě zaplatit. Pokud máme ve svých e-mailových schránkách pozvánky k publikování v časopisech s vysokým IF, obvykle sídlících někde v Číně, Rusku nebo Indii, je vysoce pravděpodobné, že jde o takové predátory. Podobně varovným znakem může být název časopisu, který je hodně blízký nějakému oborově známému, ale typicky se liší jedním slovem nebo užitím množného čísla či podobným detailem. Cílem je na jedné straně zmást publikujícího, na druhé mu nabídnout v seznamu výsledků časopis, který zní skutečně dobře.
Definice predátorských časopisů není jednoznačná a pro akademika může být někdy náročné takový časopis vůbec rozpoznat, ale určitě se vyplatí si na ně dát pozor. Publikování v predátorském časopise může člověku poškodit kariéru nebo alespoň pověst. I když už není zcela udržovaný, tak pořád nejlepším vodítkem je Beall's List – of Potential Predatory Journals and Publishers. V případě zde uváděných časopisů a vydavatelů se určitě doporučuje být maximálně obezřetný. Neznamená to nutně, že časopis je predátorský, ale riziko je zde značné.
