Kvalita informací
Všechny úvahy o etice výzkumu, zpracování dat, citování či publikování nás přivádějí k obecnější otázce, totiž jak měřit nebo určovat kvalitu informací. V této části se budeme opírat o text, který jsme dříve připravili pro učitele na Metodickém portále RVP.cz. Zkusíme popsat dva modely (z mnoha), které se vztahují k hodnocení informací. Při bližším pohledu můžeme říci, že všechny tři modely jsou značně robustní a pokud bychom je chtěli uplatňovat vždy celé, byla by práce v libovolném prostředí mimořádně časově náročná až paralyzující.
Cílem těchto modelů je popsat parametry, které u informačních objektů můžeme z hlediska jejich kvality sledovat a vytvořit určitou mentální citlivost k nim. Pokud si je člověk párkrát vyzkouší, získá návyk či citlivost na sledované parametry a měl by tak být schopnější obecně s informacemi zacházet kritičtěji a pečlivěji.
Pokud chceme hodnotit mediální sdělení, tak se někdy pracuje s 5W+H schématem neboli s šesti otázkami, případně se SMELL testem. Dobrým zdrojem pro hodnocení informací v mediálním prostředí je v česku projekt Zvol si info a jeho Surfařův průvodce, což je hutná, hezky příklady podepřená kuchařka, jak v případě hodnocení informací na internetu postupovat. My se ale níže zaměříme na dva modely, které mají akademický charakter.
Jeden z nejzajímavějších modelů hodnocení informace můžeme najít v knize Logika informace od Luciana Floridiho. Ten pracuje s nástrojem, který označuje jako bi-categorical IQ analysis, což je slovní spojení pravděpodobně zcela nepřeložitelné do češtiny. Jeho základem je myšlenka, že informace hodnotíme v osmi kategoriích na škále 0–1 a jednotlivá skóre poté zaneseme do plošného grafu. Čím větší je plocha grafu, tím lepší informace nebo zdroj jsou.
Pracuje se tedy s následujícími prvky:
Přesnost – jak konkrétní informace odpovídá na naši informační potřebu, s jakým detailem je schopná pracovat, jak je podrobná?
Objektivnost – je její vznik metodologicky transparentní, přehledný, zdůvodněný, není zatížena nějaký subjektivním zájmem?
Přístupnost – lze se k informaci dostat, je cesta k ní legální, je dostupná i pro osoby s určitým hendikepem?
Bezpečnost – je využití nebo zisk informace spojený s nějakým bezpečnostním rizikem? Nachází se informace na místě, které je z hlediska zpracování a získávání dat korektní?
Relevance – jsou zobrazená informace důležitá právě pro nás? Obsahuje to, co potřebujeme pro zvládnutí situace, kvůli které informace vyhledáváme?
Srozumitelnost – je informace podána takovým způsobem, který je pro uživatele natolik srozumitelný, že je schopen ji bezezbytku využít? Jak pracuje s prezentací informace? Využívá některé prvky, které mají pomoci s porozuměním obsahu?
Interpretovatelnost – je informace podána v takovém kontextu, aby bylo možné ji skutečně porozumět a dále s ní pracovat? Je řečeno, kde se vzala, jakým způsobem, kde jsou její limity a omezení?
Včasnost – je informace podaná dostatečně rychle? Není její obsah již zastaralý?
To, co je v tomto modelu zajímavé, je, že podstatný není součet bodů, ale plocha grafu, tedy vlastně rozložení kvality. Tato metoda se tedy snaží zdůraznit, že klíčem ke kvalitní informaci nemusí být vyhraněnost v jednom parametru, ale vyrovnanost ve všech. Současně platí, že nikdy nejsou informace kvalitní ve všech bodech dokonale. Nastavení škály, jak ilustruje v grafu Floridi, je silně ovlivněno tím, kdo s ní pracuje. Všechny uváděné parametry jsou vždy vztažené nikoliv ke zdroji jako takovému, ale k tomu, kdo s ním pracuje. Aby informace měly nějaký význam, je nutné, aby s nimi dokázal člověk vhodným způsobem pracovat.
Například na otázku, kdy byla bitva u Kresčaku, může dostat odpověď, že prezidentem ČSR v roce 1990 byl Václav Havel. Taková informace je jistě pravdivá, její zdroj bude mít vysoké skóre ve všech položkách vyjma přesnosti a relevance. V nich bude na nule. Ale pokud bychom se ptali, kdo byl prezidentem Československa v daném období, pak právě tato odpověď obě kategorie může plně saturovat. Podobně můžeme uvažovat například o tom, že špičkový článek z Nature nemusí být pro žáka základní školy vůbec pochopitelný, a nepůjde tedy o zdroj s vysokým IQ skóre, jakkoliv třeba bude aktuální a odborně špičkový.
Podobně je možné přistupovat k Wikipedii – zcela jistě není ideálním zdrojem do vědeckého článku, protože bude mít především slabou část zaměřenou přesnost, případně na objektivnost a trvalou přístupnost. Ale na druhé straně pokud se člověk potřebuje rychle zorientovat v nějaké problematice, tak právě Wikipedie nabízí dobrý úvodní vhled. Postupuje tak vlastně skoro každý, jen je třeba vždy sledovat přiměřenost situace; na univerzitní zkoušku se z Wikipedie obvykle naučit nedá, ale většinou nabídne dobrý všeobecný přehled nebo vhled do určitého oboru. Jen pak člověk nesmí dojít k sebe náhledu, že je na dané téma nyní nezpochybnitelným odborníkem. Průměrná kvalita hesel na Wikipedii je ale velice dobrá, zvláště na anglické.
Zcela jinou cestou může být hodnocení zdroje jako takového, tedy jeho formální analýza. Pro tu existuje poměrně velké množství nástrojů, ale pravděpodobně nejznámějším je CRAP test. Na ten obvykle narazíme tehdy, když pracujeme s hodnocením kvality v akademickém nebo knihovnickém prostředí. Ten pracuje s tabulkou, ve které dáváme každému zdroji body na škále 0, 1, 3, 5 bodů. Abychom dokázali hodnotit skutečně dobře, je vhodné si pak jednotlivé parametry nějak „nakalibrovat“ a/nebo třeba pracovat s kolektivním hodnocením (vypočítáme medián ve třídě v daném parametru).
CRAP test sleduje následující parametry dokumentu:
Aktuálnost – kdy byl dokument naposledy aktualizován nebo vytvořen?
Spolehlivost – jsou informace, které zdroj obsahuje, důvěryhodné? Lze je dohledat? Pracuje se v něm s citacemi a odkazy na původní prameny? Obsahuje chyby?
Autorství – je článek podepsaný? Existuje snadný způsob, jak dohledat jeho autora?
Účel – má zdroj popsanou metodu práce? Je v oboru, ve kterém byl napsán, chápán jako korektní zdroj?
Někdy se připojují dvě subjektivní charakteristiky:
- Relevance – na kolik zdroj obsahuje informace, které jsou potřebné pro námi řešený problém.
- Vhodnost – do jaké míry zdroj reflektuje úroveň našich poznávacích možností.
CRAP test tedy funguje tak, že si vyhledáme určité množství zdrojů k určitému tématu a následovně je podle tabulky obodujeme. Vždy můžeme pracovat jen s omezeným množstvím z nich, a to budou ty, které v naší analýze dosáhnou nejvyššího skóre. Tato metoda umožňuje poměrně rychlé třídění dokumentů, aniž bychom je museli do podrobností číst a procházet. Její limity pak spočívají v tom, že nedokáže sledovat dostatečně subjektivní potřebu toho, kdo má s informacemi pracovat. Hodí se dobře pro výběr zdrojů k seminární nebo ročníkové práci, měně už pro analýzu nějakého mediálního sdělení.
