Etická dimense práce s daty
Práce s informacemi není nikdy prosta hodnot a ten, kdo s nimi pracuje by si této skutečnosti měl být vědom.
Etiku můžeme chápat jako vědu o správném jednání. Odpovídá na otázku, jak máme jednat, jak se máme chovat. Mezi slovy jednat a chovat existuje rozdíl – zatímco chování je racionálně nereflektované, tak jednání je vědomé a do velké míry svobodné. Pokusíme se v této části ukázat, že cílem etiky práce s informacemi není jen regulace jednání, jak se obvykle soudí, ale že možná mnohem důležitější je úvaha nad možnostmi zásahů do chování, skrze změny způsobu myšlení, řešení problémů, určitého zvyku a zkušenosti, nad kterými nemusíme již vůbec přemýšlet.
Když se v kurzech informační gramotnosti hovoří o etice, má se na mysli obvykle otázka plagiátorství a správného citování, která tvoří jádro celého tematického bloku. Specifické místo pak zaujímají otázky etiky vědecké práce a publikační etiky, jak jsou predátorské časopisy, otázky citačních bratrstev nebo manipulace s daty. Etika se zde silně omezuje na několik konkrétních problémů, které mají ale velkou společenskou relevanci.
Nemalé množství ministrů, ale i akademiků, studentů a významných osobností kariérně utrpělo ve chvíli, kdy se ukázalo, že se dopustili nějaké formy plagiátorství. Z českého prostředí můžeme uvést známé příklady Petra Krčála, který podstatou část své práce opsal nebo Taťánu Malou, která opisovala ve dvou svých diplomových pracích. Tato provinění jsou zřejmá a jednoduchá – paní Malá a pan Krčál nebyli buď dost chytří nebo pracovití na to, aby dokázali formulovat vlastní text a prostě ho opsali. To je něco, co se nedělá a možností, jak na takový přístup přijít je mnoho. Platforma Odevzdej.cz takové testy provádí a nabízí je všem zdarma.
Zajímavější byl případ Martina Koláře, historika soustředícího se na dějiny Anglie. Ten vzal poznámkový aparát a reference na zdroje svého anglického kolegy a na základě nich (s drobnými úpravami) vytvořil novou českou knihu. Podle etické komise UK šlo také o plagiát, protože podstatnou část práce za profesora Koláře odvedl jiný nepřiznaný autor. Zde je již vidět určitá tenká hranice mezi tím, co za plagiát považujeme a co nikoliv. Tato hranice se s časem mění a posouvá. Zdá se, že jsme na vrcholu společenské senzitivity k plagiátorství, jako ke společenskému problému, tématu, o kterém se musí zmiňovat každý úvod do informační gramotnosti, ale možná se časem objeví jiná další závažná témata, kterým se doposud tolik pozornosti nevěnuje.
Tzv. kritická informační gramotnost tvrdí, že bychom se více měli zaměřit na některé širší otázky práce s informacemi, konkrétně na jejich etické, sociální, ekonomické nebo politické důsledky. Práce s informacemi podle ní není nikdy prosta hodnot a ten, kdo s nimi pracuje by si této skutečnosti měl být vědom. Na tomto místě se pokusíme ukázat nějaké možné aspekty, které by tento směr k informační gramotnosti v našem kontextu možná vnímal jako důležité a relevantní, abychom ilustrovali určitou šíři přístupů k etice v informační gramotnosti jako takové.
Praktické dopady výzkumu. Téma výzkumu nikdy nevolíme tak, že bychom si házeli kostkami a podle toho, co nám padne tvořili nikoli příběh jako v deskové hře ale téma výzkumu. U každého tématu je třeba se ptát, zda čas a energie, kterou do práce vložíme přinese společnosti adekvátní užitek, jestli výsledek povede k lepšímu světu nebo nikoliv. Tento narativ by například silně zpochybnil výzkum Nobela a jeho objevu dynamitu, nebo Projekt Manhattan z let 1942-1946, v rámci kterého vznikla atomová bomba. Je primární povinností badatele se ptát, co jeho výzkum může přinést dobrého. Existují dokonce časopisy, které mají doporučenou kapitolu zaměřenou na implikace poznání.
Provádět takovou úvahu je na jedné straně jistě chvályhodné, ale na straně druhé velice náročné, protože predikovat dopady jednotlivých objevů a výzkumů je problematické. Pro studenty ale může takový požadavek vést alespoň k úvaze nad tím, zda práce, kterou dělají je od počátku zamýšlená jako čistě „šuplíková“ nebo může posloužit někde dále. Možná právě dostupnost rozměru užitečnosti by mohla být jedním z parametrů, které v práci můžeme zvažovat.
Také druhý aspekt na toto etické vymezení navazuje a ptá se na hodnoty, které výzkum zdůrazňuje nebo přináší. Například lze jistě vytvořit výzkum, který ukáže, že mezi romskými matkami na mateřské je méně s úvazky než v majoritní bílé populaci. Takový výzkum může vést na jedné straně ke konkrétním sociálním politikám pomoci (což je v pořádku) a nebo může být postavený jako čistě deskriptivní a neinterpretační. V takovém případě může snadno posloužit jako argument vedoucí k dělení na „my a oni“, tedy k segregačnímu přesvědčení, že „Romové jsou přece takoví…“, což je již velice problematické, stejně jako jiný možný závěr – „Romové jsou líní“, což je něco co z takového výzkumu sice nijak neplyne, ale jako základní interpretační schéma pro nepříliš bystrého čtenáře se to jistě nabízí. A takový výzkum úplně v pořádku již není vůbec.
Kritická informační gramotnost, respektive autoři, kteří s ní pracují, by pravděpodobně navrhli otázku, proč vůbec někoho napadlo stavět proti sobě romské a majoritní bílé matky. Právě tato hodnota je ve výzkumu problematická a snižuje jeho reálnou prospěšnost. Lépe postavená otázka by mohla například znít – jaké faktory ovlivňují pracovní aktivitu matek ze sociálně znevýhodněného prostředí. V takovém výzkumu se pravděpodobně ukáže, že existuje mnoho faktorů a bariér, které zakoušejí obě skupiny a možná, že existují i kulturní faktory, které jsou odlišné pro různé skupiny. Ty mohou, ale nemusí vycházet z rasového klíče a záleží čistě na výsledcích výzkumu.
Faktem je, že určité hodnoty a předporozumění do svých výzkumů vkládáme vždy, často věříme, že to nějak konkrétně dopadne a to může vést k postupům, které nejsou zcela ideální ani z hlediska společenských dopadů, ale ani z hlediska kvality výzkumu. To, co vypadá na první pohled možná trochu jemnocitně může mít velký vliv na celkovou kvalitu výzkumného designu a jeho limity, které si výzkumník nemusí vůbec uvědomit. Zkoumat svá hodnotová předporozumění proto může být velice užitečné.
V sociologii se v tomto kontextu objevilo paradigma tzv. angažované sociologie, která se snaží zdůraznit, že cílem sociologie nemá být jen popis problémů světa, ale především návrh jejich řešení. Ač část sociologické obce takový přístup považuje za nevědecký, jde o silné pojetí v českém prostředí spojené například s Danielem Prokopem, u nějž je již obtížné rozlišit co jsou data vybraná tak, aby mohla sloužit jeho politickému přesvědčení a návrhu změn v sociální oblasti, a co data získaná s požadavkem určité neutrality. Klíčové je, že tzv. objektivita, která se někdy udává jako cíl výzkumu, neexistuje. Nelze jí dosáhnout, alespoň pokud jde o vědy s vysokou mírou komplexity a interpretativnosti, jako je sociologie, psychologie, religionistika atp. To ale neznamená, že by v nich neměl být prováděn empirický výzkum nebo, že by nefungovala psychofarmaka.
Z podobného myšlenkového prostředí jako angažovaná sociologie vychází také paradigma akčního výzkumu, které říká, že výzkum děláme proto, abychom ovlivňovali praxi. Zatímco v běžném výzkumu se snažíme zafixovat určitou situaci, kterou zkoumáme co nejdéle, abychom měli dostatek dat, akční výzkum se točí v cyklu identifikace problému – sběr dat – vyhodnocení – změna praxe – identifikace problému - … Nejde mu tedy o deskripci určitého fenoménu, ale o změnu, což může být třeba lepší vzdělávání v online kurzu. Zdůrazňuje, že dlouhodobá „nezměna“ je eticky nepřijatelná, protože staví dobro výzkumníka nad zájmy studentů.
Celá tato diskuze by nás měla vést k přesvědčení, že cílem informační gramotnosti je prospěch jedince, který se snaží ji u sebe rozvíjet, ale i u společnosti, ve které žijeme. Skutečnost, že práce s informacemi není hodnotově neutrální, ale je vždy spojena s nějakými konkrétními hodnotami a efekty by měla tvořit základní myšlenkový filtr, se kterým budeme k celému tématu přistupovat.
Rámec MIL tuto část rámuje souslovím efektivně a eticky využívat. Ono efektivně by nemělo být spojené s představou, že „za každou cenu“ nebo „bez ohledu na cokoli“, ale efektivně tedy s takovým účinkem, který bude sledovat legitimní cíle. A to nejen v oblasti citační etiky, ale skutečně širšího dopadu informací, které produkujeme, konzumujeme, a s kterými pracujeme.
Ještě dříve, než se přesuneme k otázkám citací, bychom rádi ukázali jeden eticko-informačně gramotností problém. Cílem informační gramotnosti je efektivní práce s informacemi, k čemuž nesporně patří například využívání YouTube. Celá platforma je ale nastavená tak, aby se po shlédnutí videa zobrazovaly další a další podobného druhu. YouTube dokáže poměrně slušně pracovat s cíleností obsahu, takže získáváme další a další informace. A současně platí, že pobyt na YouTube nebo Facebooku je obvykle „ztrátou času“ či formou prokrastinace. Co to znamená pro etické používání takových služeb? Je YouTube vůbec etický? Nebo by měl být schopen kritické reflexe člověk, který na něm pracuje a „proti němuž“ hrají vývojáři hru s doporučujícími algoritmy? Také takové otázky do oblasti vztahu schopnosti pracovat efektivně s určitými zdroji patří a musíme se s nimi učit vypořádávat. Evidentně si přitom nevystačíme s binárně opozičním schématem ano / ne, ale budeme muset hledat jemnější způsoby přemýšlení.
To nás vede k tomu, proč jsme se rozhodli téma etiky spojit s hodnocením kvality informací. Disponovat schopností pracovat s formalizovanými testy a metodikami evaluace informací je pravděpodobně dobrou výbavou informačního profesionála, ale je nerealizovatelná v kontextu informační záplavy, ve které se nacházíme. To, co člověk potřebuje pro reálný pobyt v informačním prostředí, pro onu praxi či kultivaci svého chování je určitá myšlenková výbava, zkušenost, background či mindset, který mu umožní informace hodnotit více intuitivně a skrze automatizované osvojené mechanismy s nimi pracovat. Tak, jak by se nabízelo v kontextu práce s YouTube.
