Co a proč citujeme
Citační etika se stala – z dobrých důvodů – tématem číslo jedna v oblasti práce se zdroji a informační gramotnosti vůbec. Ten, kdo neumí pracovat se zdroji, nebo dokonce jen opomene něco ocitovat, zapomene kousek nakopírovaný v textu pro připomenutí nějaké myšlenky nebo záměrně zcizí něčí myšlenku, se vystavuje riziku, že bude označen za plagiátora se všemi možnými kariérními a studijními dopady.
V této části se proto chceme věnovat otázce co a proč citujeme. Citování není otázkou „akademické navoněnosti“ (byť někdy také), ale sleduje nejméně tři důležité cíle:
Přiznání autorství myšlenky někoho druhého – pomocí citování dokážeme říci, že určitý koncept, model, výzkum provedl někdo před námi. Jakkoli Newton svoji slavnou větu „dohlédl jsem daleko, protože jsem stál na ramenou obrů“ myslel jako posměšek vůči svému nepříliš vysokému konkurentovi, tak jasně ukazuje, co je základním smyslem citace. Ukázat, že se s úctou vztahujeme k určité tradici, k našim předchůdcům, na které navazujeme. Věda není otázkou jednotlivin, ale právě souvislostí, které mohou skrze citování vyvstat na povrch.
Zaštítění se autoritou někoho druhého – odborný text nebo referát je vždy určitým komunikačním aktem, ve kterém potřebujeme předložit argumenty. Citace umožňují říci, že určité argumenty jsou podepřeny silou osobnosti konkrétního vědce, filosofa nebo jiného odborníka. Že on svoji argumentační práci odvedl a nyní na něj můžeme navazovat. Jde tedy o proces, ve kterém záměrně posilujeme svoji důvěryhodnost odkazováním se na druhé.
Propojenost textu s ostatním věděním – zde můžeme spojit oba předchozí body dohromady a říci, že cílem vědecké komunikace je vytváření nových struktur a forem poznání. To není otázkou nějakých izolovaných bizarních sond, ale vztahu k ostatnímu poznání. Jen skrze interakci s další literaturou můžeme nalézt společný jazyk, identifikovat důležitá témata a dokázat říci, co je skutečně důležité nebo co znamenají výsledky, kterých jsme dosáhly. Skrze reference na další literaturu se tak text propojuje s celkem vědění.
Je nutné zdůraznit, že citování a práce s referencemi se na jedné straně řídí autorským zákonem, který plagiát nedefinuje. Asi nejtechničtější pojetí podává norma ČSN ISO 5127, která říká, že: jde o „představení duševního díla jiného autora, půjčeného nebo napodobeného vcelku nebo zčásti, jako svého vlastního.“ A zde začínají problémy.
Především duševní dílo musí být jedinečné, aby bylo možné na něj toto ustanovení vztáhnout. Jenže, kde leží hranice jedinečnosti, to není vůbec jasné. Asi nejznámější příklad pochází z Německa, ve kterém probíhal spor, jehož širší pozadí není nyní důležité, ale šlo v něm o nelegální distribuci pornografického snímku. Klíčový je ale verdikt soudu, který řekl, že 19 minut primitivních sexuálních praktik v pornofilmu není ničím autorsky jedinečným, a proto není možné je chránit autorským právem. Přitom 19 minut je skutečně hodně, sexuálních praktik ve filmu bylo nesporně více a herci a kulisy v konkrétní konfiguraci také jedineční. Soudní spor a problém s interpretací normy jsou jedna věc, akademické prostředí, které je podstatně přísnější věcí druhou.
Hranice toho, co je a co není plagiátorství se postupně mění – ještě před třiceti lety bylo běžné, že diplomové práce obsahovaly na konci jen seznam použité literatury a nikoli průběžné odkazování, v Bytí a čas od Martina Heideggera najdeme minimum referencí na další autory a přitom jde o jeho profesorskou práci. V učebnicích se neodkazuje prakticky dodnes. To vše vede k jisté neostrosti a zmatenosti, kdy se v čase a kontextu postupně mění přístup k možnostem a způsobům odkazování, referencí a jejich přesnosti.
Z výše uvedeného současně plyne, že se autorskému právu vymykají ve smyslu ochrany všeobecně známé nebo dohledatelné faktografické údaje, myšlenka nebo námět sám o sobě, objev, vědecká teorie, vzorec, vztah atp. Máme tedy na jedné straně skupinu informací, které bychom mohli označit jako všeobecně známé věci a ty se necitují a současně tlak na to, abychom uváděli skutečně všechny zdroje, se kterými pracujeme, což budou čas od času i různé tabulky nebo encyklopedie, kde si ověříme třeba počet obyvatel Polska nebo něco podobného.
Obecná zásada je dnes citovat spíše více, než méně, ale najít nějakou přesnou hranici není arbitrárně možné. I kritéria posuzování jsou různě přísná v televizní reportáži (velice volná), v bakalářské práci (přísná), v učebním textu (spíše méně přísná) nebo vědecké studii (nejpřísnější). Současně se skutečně velice silně vyvíjí v čase.
Klíčové je, že citování je součástí vědecké komunikace a mělo by být prosté záměrných manipulací – tedy na jedné straně uváděním většího množství referencí, než se kterými reálně pracujeme (aby to vypadalo lépe), ale i zamlčování autorů (aby to vypadalo originálněji). Pravdivost je v tomto ohledu důležitou hodnotou, se kterou se vyplatí pracovat.
V praktickém citování pak můžeme rozlišit tři základní podoby vztahování se k textu někoho druhého:
Přímá citace je doslovným nebo přeloženým uvedením části díla někoho jiného. Třeba: „Existence vědomostí a mnoha možností, jak je získat, znamená, že společnosti, které fungují na základě uplatňování vědomostí, musí být společnostmi učícími se, ale na rozdíl od těchto dvou forem společnosti.“ (Jarvis, 2007, s. 95). Přímé citace se užívají tehdy, když potřebujeme zdůraznit konkrétní výrok nebo jej v textu budeme analyzovat. Jinak se jimi šetří. Delší přímé citace se uvádějí většinou ve formě samostatného odstavce. Podle APA je vhodné k nim přiřadit vždy konkrétní stránku. Přímé citace se píší do uvozovek, případně se uvádějí kurzívou tak, aby bylo zcela zřejmé, že jde o text někoho jiného.
Parafráze spočívá v tom, že danou myšlenku opíšeme a zasadíme do kontextu vlastní práce. Můžeme tedy třeba napsat: Zlatuškovo (1998) uchopení informační společnosti vychází z představy, že informace se stala primárním ekonomickým statkem, který mění ekonomické a sekundárně i sociální struktury ve společnosti…. Sám Zlatuška nic takového doslovně nepíše, ale jasně to vyplývá z jeho textu. Takto citujeme většinou. Parafráze tvoří jádro běžné práce s citacemi v textu. Přiznáváme na jedné straně autorství konkrétní osobě, ale současně sdělení sami interpretujeme a zasazujeme do nového kontextu. Proto (pokud to není zcela nezbytné) nikdy nepřebíráme citace tzv. z druhé ruky, tedy, že Zlatuška říká, že Webster říká…. Jdeme vždy k prameni.
Konceptualizace se užívá tehdy, když chceme odkázat na tradici, ve které se pohybujeme, například vymezením pojmů, ale nepotřebujeme pracovat přímo s parafrází. Například ve větě: Život v informační společnosti (Jarvis, 2007; Zlatuška, 1998) přináší nový pohled na námi zkoumanou problematiku. Kdo si chce více přečíst o informační společnosti může u Jarvise a Zlatušky, ale v daném bodě se tím nemůžeme více zabývat, aby text zůstal konzistentní. Tato forma citací se užívá většinou v úvodních částech textu, kde vytváříme základní strukturu a konceptualizaci poznání.
