Integrace služeb a obsahu

Informační revoluce a obecně rozvoj společnosti s sebou mohou přinášet myšlenku, která je ukrytá již v příhodě o uzavření patentního úřadu v Prusku na přelomu 19. a 20. století s tím, že žádné velké objevy ani vynálezy už nebudou. To, že přišla kvantová fyzika a teorie relativity, počítače anebo třeba velká část moderní chemie, nikdo nečekal. Lidé, jakoby žili v přesvědčení, že vše již bylo vynalezeno a chybí skutečně jen pár drobností. K tomu je možné připojit povzdech, že něco objevit nyní je mnohem těžší než dříve a můžeme být spolehlivě uvrženi do jisté dystopické společnosti skepse.

Ukazuje se, že situace je ale odlišná – neexistuje nějaký konečný počet objevů, které mohou být člověkem odhalené s tím, že každý nový objev snižuje šanci druhým. Člověk je naopak intenzivně vtažen do něčeho, co bývá označované jako ekologické paradigma – jeho bytí a činnosti ve světě jsou těsně spojené s prostředím, ve kterém se nachází s druhými lidmi, se kterými je v kontaktu.

Tato skutečnost má zajímavý odlesk v tvorbě digitálního obsahu. U části z něj existuje něco, co bychom mohli označit jako „redundantní kultura“, tedy druh obsahu, který se věnuje již mnohokráte zpracovanému tématu neoriginálním způsobem, místo toho, aby využil již existující artefakty a hledal cestu, jak je propojit. Příkladem jsou příručky, jak napsat diplomovou práci – existují jich desítky a liší se obvykle v detailech, které by se více hodily do článku či motivační přednášky než jako impuls k tvorbě nové knihy.

Tato situace má více pramenů, z nichž na některé bychom rádi upozornili. Jeden z přídomků, který se současné kultuře dává, je, že jde o kulturu remixu, tedy o způsob práce s objekty, které jsou v určitém kontextu nově propojovány a proplétány tak, aby sdělily to potřebné. Problémem se však stalo nedostatečné vedení školy i společnosti k tomuto přístupu. Jako by bylo hodnotnější vytvořit něco nového svého, než se opírat o práci druhých. Propojovat a využívat již existující artefakty většina lidí příliš neumí.

Mimo to, že propojování obsahu či služeb se nevěnuje edukace, takže ji lidé neumí a nevěnují ji pozornost, jsou zde také další důležité prvky. Tím prvním je tradice – nejsme zvyklí dostatečně využívat objekty druhých a společensky prestižní je stále tvořit něco vlastního. Příklad příručky na psaní diplomové práce je příhodný v tom, že je dopředu známá struktura, není třeba nic moc nového číst, jen se případně opřít o vlastní zkušenosti a příklady. Výsledkem je pak vlastní publikace, která může být společensky lépe přijímaná.

V neposlední řadě zde jsou také limity právní a technické. Současná právní úprava remixování příliš nepodporuje, takže často snaha o integraci obsahu může ztroskotat na autorskoprávních aspektech. Oproti legislativně v USA je prostředí EU velice přísné také na vzdělávací instituce a vzdělávací využití. Problematická může být také rovina technická, kdy integrace různých služeb a obsahů může být náročná anebo ve výsledku špatně použitelná, takže se jeví jako rychlejší a efektivnější vytvořit něco nového.

Beth Kanterová v roce 2011 navrhla jakousi analogii k Bloomově taxonomii – tedy taxonomii vzdělávacích cílů, které se uplatňují v otevřeném kreativním online prostředí. Jde o čtveřici prvků: otevřenost, návodnost, zapojení a spolutvorba. Všechny čtyři jsou přitom nezbytnými předpoklady pro to, aby bylo možné o remixování obsahu vůbec hovořit.

Je třeba zajistit jeho otevřenost tak, aby bylo možné jednotlivé artefakty či služby využívat v nových kontextech. Otevřenost musí mít složku technickou, ale také legislativní. Otevřenost je často dávána také do sociálního kontextu, protože snižuje exklusivitu (něčím) preferovaných skupin. Jakkoli sama snižování rozdílů nezabrání, je nezbytným předpokladem pro libovolnou aktivitu v této oblasti.

Návodnost je koncept, který jsme již reflektovali v části, která se věnovala práci nahlas. Nestačí otevírat data, služby či objekty, je třeba hledat cesty, jak sdílet postupy či myšlenkové koncepty jednotlivých osob mezi sebou. Návodnost je snahou o opuštění izolovaného solipsismu ve prospěch sdílení.

Zapojení je třetím stupněm taxonomie a odkazuje k základním myšlenkám konektivismu, ale také pragmatické pedagogiky. Člověk v této fázi přestává vystupovat jako izolovaná bytost, ale hledá spojení a buduje si své osobní vzdělávací prostředí. Právě překlopení perspektivy od individuální k sociální je zásadním bodem tohoto cíle.

Za nejvyšší vrstvu pak Kanterová považuje spolutvorbu. Ta explicitně obsahuje jak sociální interakci, tak také spojování a využívání práce druhých. Svět, který je stále složitější, nezbytně vyžaduje, aby lidé byli schopni spolu intenzivně spolutvořit. Teilhard de Chardin v tomto kontextu píše o noosféře, ve které se propojují lidská vědomí a vzniká něco společného nového a dokonalého. Svět není hotový, ale ustavičně se stává (in fieri).

Již v části, která se věnovala organisaci informací, jsme se dotkli tématu digitálního informačního kurátorství. Nyní bychom rádi tento fenomén prozkoumali optikou integrace obsahu, protože právě o to v kurátorství jde především – musíme umět najít digitální objekty, které efektivně integrujeme do celku, jenž bude pro uživatele smysluplný a použitelný.

Rádi bychom toto spojení ilustrovali na modelu Model The 5 Models Of Content Curation, který vychází z prostředí museí či galerií a zaměřuje se skutečně na kurátorství obsahu v těchto institucích. Snaží se zdůraznit, že jejich smyslem není jen archivace objektů, ale také mají společenskou zodpovědnost, která se projevuje v nutnosti presentovat a propagovat sbírky či artefakty. Zdůrazňovaný je rozměr kurátora jako někoho, kdo má blízko k uměleckému prostředí – provádí výběr, extrahuje informace, rozmýšlí, jaká linka příběhu je zajímavá pro konzumenta a jakou formou mu předat informaci, kterou chce sdělit. Tento model předpokládá pět kroků práce s obsahem s tím, že některé kroky lze samozřejmě modifikovat tak, aby odpovídaly jiným oborovým požadavkům.

Agregace informačních artefaktů předpokládá jejich systematické získávání, shromažďování, vyhledávání, ale také základní organisaci. Lze přitom předpokládat (což je pro reálné kurátorské aplikace důležité), že sbíráme více zdrojů, než kolik jsme schopni v dané aplikaci upotřebit. To ale neznamená, že bychom je neměli ukládat a zpracovávat do informačních struktur, se kterými lze dále pracovat. V této fázi lze samozřejmě také použít různé sociální sítě nebo participativní sběr informací.

Destilace a výběr zajímavých informací pro daný kontext již předpokládá jasné ohraničení tématu. To vychází jak z nějakého širšího logického záměru, tak ale také ze znalosti agregovaných informací. Tím, že máme rámcovou představu o tom, co máme, můžeme lépe identifikovat výsledný tvar a tematický profil výsledné sbírky.

Vyzdvižení a identifikace toho, co je na daných artefaktech zajímavé, je jednou z nejnáročnějších fází kurátorství. Předpokládá, že ze zdrojů bude kurátor schopný vytáhnout to, co je skutečně zajímavé a důležité, pracovat se zajímavými citacemi, kondenzovat obsah a dobře parafrázovat. Z velkého množství informací tak připraví „informačně hutný“ objekt. Možností, jak v této fázi postupovat, je více, ale lze se setkat s modelem, kdy z knihy nebo delšího textu vytváříme extrakty, ale také s texty, které jsou naplněné odkazy na další čtení.

Mashup a míchání spočívá v práci s různými formami obsahu. Jednou z věcí, ke které asi většinou inklinujeme, je preference jedné mediální formy, kterou prosazujeme na úkor ostatních. V tomto kroku může docházet k jejich propojování, ale také k využívání objektů, které vytvořil již někdo jiný. Úkolem kurátora není vytvářet něco, co již v dostatečné kvalitě existuje jinde, nýbrž náležitě propojovat, doplňovat, kombinovat.

Spojení kontextu, tvorba časových os a integrace jednotlivin je poslední fáze, která spočívá v tom, že jednotlivé nové digitální artefakty včleňujeme do nějakého logického rámce. Sbírka není neuspořádanou množinou bez kontextu, ale něčím promyšleně strukturovaným, logickým, doplněným o pojítko. Kurátor by tak měl myslet nejen na existenci jednotlivých objektů a jejich kvalitu, ale také na celek, jeho vyznění, konzistenci a pochopitelnost.

Takový postup je důležitý, pokud se obecně snažíme přemýšlet o tom, jak integraci obsahu vlastně provádět – nejde jen o kurátorství, které představuje asi nejširší a nejadekvátnější teoretický rámec problematiky, ale obecně o myšlenkovou strukturu – pokud chceme propojovat obsah, musíme nějaký mít, identifikovat a vyzdvihnout v něm klíčové prvky a ty poté integrovat do nových celků. V tomto ohledu je také vidět, jak blízko má remixování ke kontextuálně citlivému umění a tvůrčí činnosti vůbec. Ona novost není dána tvorbou partikularit, ale vytvořením kontextu, sítě vztahů a způsobů, jak s těmito vztahy pracovat.

Integrovat je možné nejen obsah, ale také služby, které uživatel používá. V současné době si člověk, který má telefon s operačním systémem Android, průměrně stáhne asi 80 aplikací. Velká část z nich přitom pracuje s podobnými daty, která ale nejsou vzájemně snadno prostupná. Ve skutečnosti, pokud budeme analyzovat naše pracovní procesy a postupy, snadno zjistíme, že děláme spoustu věcí, které by bylo efektivnější řešit jinak, totiž algoritmicky.

Na tomto místě bude vhodné užít nějaké ilustrativní příklady:

1. Při pobytu ve městě máme vypnutou WiFi na telefonu, protože většina sítí není otevřená a bezpečná a zbytečně nám zapnutý adaptér hledající sítě čerpá energii z baterie. Doma ale chceme mít WiFi zapnutou.
2.  Články, které mne zaujmou, si ukládám do Pocket, ale chtěl bych, aby si je mohli snadno číst také mí studenti.
3. Když napíšu článek na blog, chci, aby se automaticky sdílel do skupiny na Facebooku a na Twitter.

Tyto příklady jsou pochopitelně poměrně snadno řešitelné uživatelským zásahem, ale současně se ukazuje, že může existovat způsob, jak jednotlivé služby integrovat a proces automatizovat. Všechny tři výše popsané situace lze snadno ošetřit pomocí služeb jako je IFTTT či Zapier. Jde o nástroje, které umožňují integrovat služby či další nástroje a propojí je na základě nějaké akce – když GPS ukazuje souřadnice domova, tak se WiFi v telefonu zapne, když jiné, tak je deaktivovaná; když se na blogu objeví článek, získá se jeho název a anotace a publikuje se na Facebooku atp.

Takový způsob integrace služeb a nástrojů je na první pohled velice lákavý, protože umožňuje zbavit se části rutinních úkolů, které člověka jen zatěžují a zdržují. Čím lépe takové nástroje dokáže využít, tím více energie bude moci věnovat tomu, čemu skutečně chce. Například základní myšlenkou metody GTD je, že mozek nejvíce zatěžuje to, že se musí věnovat zbytečným operativním problémům, což mu znemožňuje dělat „velké věci“.

Integrace služeb je také nesporně důležitá z hlediska konkurence a diversity. Velké korporace jako je Facebook či Alphabet se snaží o to, aby na nich člověk trávil co nejvíce času, tedy aby neměl motivaci z nich nikam odcházet. Konkurence nemůže nikdy nabídnout tak komplexní systém nástrojů, takže možnost propojení je jednou z možností, jak tento problém vyřešit. Roztříštěnost služeb je na jedné straně jedním z trendů současnosti, který je pro internet téměř signifikantní, ale současně není zřejmě praktický ani pro uživatele (například z důvodu ergonomie ovládání, UX, ale také nekonzistence dat), ale ani pro vývojáře, kteří musí usilovat o velkou komplexitu. Nástroje jako IFTTT tedy umožňují podporovat otevřenost služeb (otevřenost ke spolupráci a výměně dat), což je také nesporně pozitivní a důležitý efekt

Z hlediska uživatele je zde ještě jeden zajímavý problém. Jen málo kdo umí ve svém chování dostatečně analyzovat struktury, které by bylo možné algoritmicky podchytit. Tato schopnost specifické reflexe se ukazuje být velice náročná a jedním z pozitivních efektů rozvoje informatického myšlení může být právě toto. Druhou náročnou oblastí na přemýšlení je hledání toho, k čemu mohou být takové věci vůbec dobré. Technologie by zde měla sloužit člověku a podporovat jeho pracovní či jiné postupy, nikoli naopak. Současně ale platí, že tento interakční proces není nikdy jednosměrný.