Licence a autorská práva

Již v úvodu jsme se zmínili o některých aspektech autorského práva, které se vztahují k digitálnímu prostředí a které se projevují formou licencí, ale také pirátství nebo patentových sporů. Rádi bychom na tomto místě věnovali větší důraz tématu otevřenosti, ať již jde o open source jako fenomén primárně softwarový nebo některé jeho širší společenské dopady.

V úvodu je třeba říci, co to jsou autorská práva a proč něco takového vlastně (ne)potřebujeme. Pokud někdo něco vytvoří – napíše článek, vyrobí kurz nebo třeba naprogramuje operační systém, vytváří nějaký digitální artefakt. Jde o tvůrčí výkon lidské mysli a existuje společenský úzus, že takový úkon by měl být chráněný. Pokud by nebyl, nedošlo by k tak snadnému ocenění – ani společenskému, ale především ekonomickému – toho, kdo něco vymyslel. Více než tvořit a bádat by se tedy vyplatilo jen čekat, co napadne někoho druhého a využít to.

To by vedlo k jisté paralýze kreativity, která by se nevyplatila. Tvořením by se člověk neuživil a bylo by lepší životní strategií postupovat jinak. Autorskoprávní ochrana je tedy nástrojem, který by měl podporovat inovace. Z různých analýz inovativnosti států lze přitom říci, že skutečně platí, že vhodně nastavené (což ale neznamená drakonické nebo mimořádně tvrdé, ale spíše přehledné, stabilní a vymahatelné) prostředí skutečně inovace podporuje a přitahuje.

Autorská práva je pak možné rozlišit do dvou velkých skupin, tedy na osobnostní a majetková. Osobnostní se vždy pojí s konkrétními osobami, které jsou autory dané myšlenky či artefaktu.  V českém právním prostředí se tohoto práva není možné vzdát a trvá věčně. Kosmas je autorem kroniky, a pokud by někdo vydal stejný text a presentoval jej jako svůj (nebo jako anonymní), krátí Kosmase na jeho osobních autorských právech. A to i přesto, že Kosmas již dávno není živ.

Majetková autorská práva jsou naopak něčím, co podléhá prodejnosti. Autor může prodat licenci na svoji knihu nakladateli, který ji – s respektem ke smlouvě – může tisknout a distribuovat. Autor pak za takové počínání může (podle smlouvy) dostat zaplaceno. Majetková autorská práva tedy souvisí s právem disponovat daným artefaktem a případně ho ekonomicky využívat. Cena je přitom vždy otázkou dohody. Dílo lze také šířit pod bezplatnou licencí (například Creative Commons), což fakticky znamená vzdání se majetkových práv k němu.

Nesporně zajímavé je, že ač autorské právo a volba licence k němu je tématem, na které musí nutně narážet každý, kdo nějaké dílo využívá nebo produkuje, věnuje se mu poměrně malá pozornost. Přitom základní přehled a orientace v problematice je zcela nezbytná, pokud se člověk chce vyhnout nejrůznějším problémům.

Ostatně mimořádně krátké působení ministrů Taťány Malé a Petra Krčála ve druhé vládě Andreje Babiše jsou ukázkou toho, že osobnostní autorská práva se vyplatí respektovat. Pokud by ve svých pracích řádně citovali, nemuselo by se jim stát, že nedokončí ani první měsíc své práce na ministerstvu. Rádi bychom ale také ukázali, že problematika má širší a výraznější společenský dopad.

Open source

Kniha Katedrála a tržiště od Erica S. Raymonda je považována za jistý manifest nebo teoretické uchopení otevřenosti kódu jako jistého myšlenkového principu, který ale může být aplikován v libovolné jiné lidské činnosti. Raymond pracuje s metaforou dvou možných přístupů k tomu, jak provádět nějakou činnost.

Tou první je metafora katedrály – jde o profesionálně zpracovaný, dopředu promyšlený a jasně ohraničený projekt. Komunita ani změny vnějšího světa na něj nemají velký vliv, protože kritická reflexe, ze které vychází, je dost pevná a semknutá na to, aby takovým vlivům odolala. Vývoj typicky trvá poměrně dlouho a výsledná verze je zveřejněna až tehdy, kdy bezpečně a dokonale funguje. Podle něj jde o přístup, který je typický pro velké instituce, kterým generují stabilní obchodní modely.

Druhou metaforou k tomu, jak může software vznikat, je tržiště (anglické použité slovo bazaar je zřejmě přiléhavější) – má definované jen základní určení, ale na jeho provozu se podílí velké množství slabě koordinovaných osob. Je zde někdo, kdo kontroluje, aby se nepodvádělo nebo neprodávalo něco zcela nepatřící do tržiště, ale nic víc. Tržnice bez trhovců nemá smysl, komunita je to, co ji určuje. Současně platí, že je každý den jiná a že každý, kdo se v ní objeví, ji může významným způsobem změnit. Takový produkt, píše Raymond, je citlivý na to, jaké problémy řeší jeho uživatelé, jaké je okolí. A snaží se na tyto problémy rychlým a nestabilním, málo plánovaným vývojem reagovat. Produkt bazarového typu těžko může slibovat přesné funkce či datum vydání nebo mít dlouhodobé plány. Tržnice je pak obvyklá pro vývoj otevřeného kódu.

Každý reálný projekt se přitom v poli, které je ohraničené těmito dvěma uzlovými body, pohybuje. Pokud chceme něco tvořit, je vhodné, abychom si dopředu stanovili, zda je nám sympatičtější a bližší řešení katedrály či tržiště. Zajímavé přitom je, že zatímco od katedrály k tržišti lze přejít poměrně snadno, opačný vývoj je velice nesnadný (a reálně také komplikovaný licencemi a autorským právem).

Otevřenost nebo uzavřenost kódu není tedy nějakou technickou záležitostí, která nemusí běžného uživatele vůbec zajímat, ale otázkou fundamentální struktury uvažování o tom, jak daný program má fungovat a jaký vztah k němu má mít komunita, která je kolem něj.

Raymond ve své eseji ukazuje ještě jeden důležitý rys. Svůj program otevřel a postupně se stále více než programátorem stával moderátorem vývoje – do rozvoje se připojovali lidé, kteří jeho nástroj užívali a současně chtěli, aby uměl ještě něco dalšího. Otevřenost kódu tedy těsně souvisí s komunitou a její participací na vývoji. V tomto kontextu je možné například číst i jiné otevřené koncepty, jako je třeba otevřené kurikulum – to je založené na myšlence, že jedinec si sám aktivně vytváří svůj vlastní vzdělávací plán, do kterého integruje jednotlivé již existující prvky. Otevřený sylabus pak umožňuje komukoliv diskutovat o tom, co se bude v daném kurzu učit atp.

Open source dnes není zdaleka jen otázkou známých programů jako je Firefox, Inkscape, LibreOffice nebo třeba VLC a Moodle, ale má podstatně širší uplatnění. Specifickou roli mají otevřené formáty, které může kdokoli implementovat do své aplikace nebo strojově dále zpracovávat, aniž by musel platit za licenci. Lze se setkat s otevřenými filmy, daty, lze se setkat s otevřeným hardwarem atp.

Open source není tedy primárně otázkou licencí (z nich nejznámější jsou zřejmě GNU – GPL, MIT, Apache, BSD, QPL,...), byť ty jsou pro reálné fungování otevřených digitálních artefaktů zásadní a je praktické je mít dobře ošetřené. Primární je ochota přizvání komunity do procesu spolutvorby a ono mentální nastavení na tržiště místo na katedrálu. Důležité je ale také zdůraznit, že není možné snadno udělat rovnítko mezi dobrým softwarem a otevřeným řešením a zlou korporací a proprietárním softwarem jako zlem. Oba modely vývoje mají své výhody a praktické dopady, oba generují dobré a zajímavé projekty, stejně jako nekvalitní a zbytečné.

Creative Commons

Zatímco u programování je důležité volit nějakou robustní licenci, která podrobně popisuje, co se děje s kódem, kdo a jak jej může upravovat a jinde využívat, v případě běžnějších digitálních artefaktů, jako jsou knihy, presentace, obrázky, videa atp. se jeví jako praktické, aby existovala licence, která na jednu stranu ochrání autora (zprostředkovaně celou společnost) před tím, aby mu bylo zcizeno nebo upřeno intelektuální vlastnictví a současně zajistí možnost jeho jednoduchého šíření a využívání.

Nejznámějším druhem licencí je přitom Creative Commons. Jde o licence, které se skládají ze tří vrstev – z plného právního textu, který jasně formuluje všechny potřebné zásady autorskoprávní ochrany, stručného textu pro běžného uživatele a strojově čitelnou částí. Tento technický detail je zajímavý tím, že myslí na uživatele – ten bude používat nějaké právní prostředí a potřebuje získat dobrý a srozumitelný přehled o tom, jakou licenci (nebo třeba verzi Creative Commons) chce využívat. Důležité je také ono pamatování na stroje – Creative Commons je zřejmě jediným druhem licence, se kterým umí vyhledávače běžně pracovat – pokud tedy člověk chce získat nějaký druh dat, která jsou svobodná, nejsnáze se k nim dostane právě přes tuto rodinu licencí.

Nejde přitom o licenci jedinou, ale skutečně o bohatou strukturu licencí, které umožňují relativně snadno říci, co se má či nemá s dílem dít. Pokud si člověk odpoví na některé jednoduché otázky, jako je ekonomické využití díla, požadavek uvádět autora nebo preferovaný model sdílení a dalšího využití, může si ze seznamu vybrat správnou položku (například CC0 znamená, že daný objekt je možné komerčně využívat, upravovat a sdílet bez uvedení autora) a tu na své dílo použít. Výchozí licencí v českém právním řádu je totiž Copyright, tedy výhradní licence.

Samotné stránky standardu přímo zdůrazňují, že zásadním smyslem licence je podpora sdílení a spolupráce, možnost remixování obsahu atp. Toto myšlenkové východisko se pak promítá do celého konceptu normy. Počet objektů, které eviduje web pod licencí Creative Commons, každý rok prudce roste – ze 140 miliónů v roce 2006 na téměř 1,5 miliardy v roce 2017. Jinými slovy je zřejmé, že jak otevřenost jako jistá hodnota, tak také přemýšlení o licencích, se stávají stále důležitější součástí veřejného zájmu producentů a správců obsahu.

Pokud se podíváme na nejvýznamnější platformy, kde se Creative Commons uplatňuje, tak na prvním místě je YouTube, následované Wikipedií, Deviantart, Wikimedia Commons, Europeana, Vimeo, Internet Archiv, DOAJ, Thingiverse, 500Px, Medium,… Tento výčet je zajímavý různorodostí jak druhu obsahu – od videí po blogy a vědecké články, od 3D modelů po digitální knihovny –  také strukturou provozovatelů, mezi kterými jsou komerční i nekomerční subjekty, vědecké instituce i laičtí producenti. Jinými slovy je možné říci, že otevřené licence nejsou jen záležitostí nějakého „pirátského anarchistického hnutí“, jak by se možná mohlo na první pohled zdát, ale praktickým a funkčním řešením pro velkou část internetu.