Licence a autorská práva

Již v úvodu jsme se zmínili o některých aspektech autorského práva, které se vztahují k digitálnímu prostředí a které se projevují formou licencí, ale také pirátství nebo patentových sporů. Rádi bychom na tomto místě věnovali větší důraz tématu otevřenosti, ať již jde o open source jako fenomén primárně softwarový nebo některé jeho širší společenské dopady.

V úvodu je třeba říci, co to jsou autorská práva a proč něco takového vlastně (ne)potřebujeme. Pokud někdo něco vytvoří – napíše článek, vyrobí kurz nebo třeba naprogramuje operační systém, vytváří nějaký digitální artefakt. Jde o tvůrčí výkon lidské mysli a existuje společenský úzus, že takový úkon by měl být chráněný. Pokud by nebyl, nedošlo by k tak snadnému ocenění – ani společenskému, ale především ekonomickému – toho, kdo něco vymyslel. Více než tvořit a bádat by se tedy vyplatilo jen čekat, co napadne někoho druhého a využít to.

To by vedlo k jisté paralýze kreativity, která by se nevyplatila. Tvořením by se člověk neuživil a bylo by lepší životní strategií postupovat jinak. Autorskoprávní ochrana je tedy nástrojem, který by měl podporovat inovace. Z různých analýz inovativnosti států lze přitom říci, že skutečně platí, že vhodně nastavené (což ale neznamená drakonické nebo mimořádně tvrdé, ale spíše přehledné, stabilní a vymahatelné) prostředí skutečně inovace podporuje a přitahuje.

Autorská práva je pak možné rozlišit do dvou velkých skupin, tedy na osobnostní a majetková. Osobnostní se vždy pojí s konkrétními osobami, které jsou autory dané myšlenky či artefaktu.  V českém právním prostředí se tohoto práva není možné vzdát a trvá věčně. Kosmas je autorem kroniky, a pokud by někdo vydal stejný text a presentoval jej jako svůj (nebo jako anonymní), krátí Kosmase na jeho osobních autorských právech. A to i přesto, že Kosmas již dávno není živ.

Majetková autorská práva jsou naopak něčím, co podléhá prodejnosti. Autor může prodat licenci na svoji knihu nakladateli, který ji – s respektem ke smlouvě – může tisknout a distribuovat. Autor pak za takové počínání může (podle smlouvy) dostat zaplaceno. Majetková autorská práva tedy souvisí s právem disponovat daným artefaktem a případně ho ekonomicky využívat. Cena je přitom vždy otázkou dohody. Dílo lze také šířit pod bezplatnou licencí (například Creative Commons), což fakticky znamená vzdání se majetkových práv k němu.

Nesporně zajímavé je, že ač autorské právo a volba licence k němu je tématem, na které musí nutně narážet každý, kdo nějaké dílo využívá nebo produkuje, věnuje se mu poměrně malá pozornost. Přitom základní přehled a orientace v problematice je zcela nezbytná, pokud se člověk chce vyhnout nejrůznějším problémům.

Kniha Katedrála a tržiště od Erica S. Raymonda je považována za jistý manifest nebo teoretické uchopení otevřenosti kódu jako jistého myšlenkového principu, který ale může být aplikován v libovolné jiné lidské činnosti. Raymond pracuje s metaforou dvou možných přístupů k tomu, jak provádět nějakou činnost.

Tou první je metafora katedrály – jde o profesionálně zpracovaný, dopředu promyšlený a jasně ohraničený projekt. Komunita ani změny vnějšího světa na něj nemají velký vliv, protože kritická reflexe, ze které vychází, je dost pevná a semknutá na to, aby takovým vlivům odolala. Vývoj typicky trvá poměrně dlouho a výsledná verze je zveřejněna až tehdy, kdy bezpečně a dokonale funguje. Podle něj jde o přístup, který je typický pro velké instituce, kterým generují stabilní obchodní modely.

Druhou metaforou k tomu, jak může software vznikat, je tržiště (anglické použité slovo bazaar je zřejmě přiléhavější) – má definované jen základní určení, ale na jeho provozu se podílí velké množství slabě koordinovaných osob. Je zde někdo, kdo kontroluje, aby se nepodvádělo nebo neprodávalo něco zcela nepatřící do tržiště, ale nic víc. Tržnice bez trhovců nemá smysl, komunita je to, co ji určuje. Současně platí, že je každý den jiná a že každý, kdo se v ní objeví, ji může významným způsobem změnit. Takový produkt, píše Raymond, je citlivý na to, jaké problémy řeší jeho uživatelé, jaké je okolí. A snaží se na tyto problémy rychlým a nestabilním, málo plánovaným vývojem reagovat. Produkt bazarového typu těžko může slibovat přesné funkce či datum vydání nebo mít dlouhodobé plány. Tržnice je pak obvyklá pro vývoj otevřeného kódu.

Každý reálný projekt se přitom v poli, které je ohraničené těmito dvěma uzlovými body, pohybuje. Pokud chceme něco tvořit, je vhodné, abychom si dopředu stanovili, zda je nám sympatičtější a bližší řešení katedrály či tržiště. Zajímavé přitom je, že zatímco od katedrály k tržišti lze přejít poměrně snadno, opačný vývoj je velice nesnadný (a reálně také komplikovaný licencemi a autorským právem).

Otevřenost nebo uzavřenost kódu není tedy nějakou technickou záležitostí, která nemusí běžného uživatele vůbec zajímat, ale otázkou fundamentální struktury uvažování o tom, jak daný program má fungovat a jaký vztah k němu má mít komunita, která je kolem něj.

Raymond ve své eseji ukazuje ještě jeden důležitý rys. Svůj program otevřel a postupně se stále více než programátorem stával moderátorem vývoje – do rozvoje se připojovali lidé, kteří jeho nástroj užívali a současně chtěli, aby uměl ještě něco dalšího. Otevřenost kódu tedy těsně souvisí s komunitou a její participací na vývoji. V tomto kontextu je možné například číst i jiné otevřené koncepty, jako je třeba otevřené kurikulum – to je založené na myšlence, že jedinec si sám aktivně vytváří svůj vlastní vzdělávací plán, do kterého integruje jednotlivé již existující prvky. Otevřený sylabus pak umožňuje komukoliv diskutovat o tom, co se bude v daném kurzu učit atp.

Zatímco u programování je důležité volit nějakou robustní licenci, která podrobně popisuje, co se děje s kódem, kdo a jak jej může upravovat a jinde využívat, v případě běžnějších digitálních artefaktů, jako jsou knihy, presentace, obrázky, videa atp. se jeví jako praktické, aby existovala licence, která na jednu stranu ochrání autora (zprostředkovaně celou společnost) před tím, aby mu bylo zcizeno nebo upřeno intelektuální vlastnictví a současně zajistí možnost jeho jednoduchého šíření a využívání.

Nejznámějším druhem licencí je přitom Creative Commons. Jde o licence, které se skládají ze tří vrstev – z plného právního textu, který jasně formuluje všechny potřebné zásady autorskoprávní ochrany, stručného textu pro běžného uživatele a strojově čitelnou částí. Tento technický detail je zajímavý tím, že myslí na uživatele – ten bude používat nějaké právní prostředí a potřebuje získat dobrý a srozumitelný přehled o tom, jakou licenci (nebo třeba verzi Creative Commons) chce využívat. Důležité je také ono pamatování na stroje – Creative Commons je zřejmě jediným druhem licence, se kterým umí vyhledávače běžně pracovat – pokud tedy člověk chce získat nějaký druh dat, která jsou svobodná, nejsnáze se k nim dostane právě přes tuto rodinu licencí.

Nejde přitom o licenci jedinou, ale skutečně o bohatou strukturu licencí, které umožňují relativně snadno říci, co se má či nemá s dílem dít. Pokud si člověk odpoví na některé jednoduché otázky, jako je ekonomické využití díla, požadavek uvádět autora nebo preferovaný model sdílení a dalšího využití, může si ze seznamu vybrat správnou položku (například CC0 znamená, že daný objekt je možné komerčně využívat, upravovat a sdílet bez uvedení autora) a tu na své dílo použít. Výchozí licencí v českém právním řádu je totiž Copyright, tedy výhradní licence.

Samotné stránky standardu přímo zdůrazňují, že zásadním smyslem licence je podpora sdílení a spolupráce, možnost remixování obsahu atp. Toto myšlenkové východisko se pak promítá do celého konceptu normy. Počet objektů, které eviduje web pod licencí Creative Commons, každý rok prudce roste – ze 140 miliónů v roce 2006 na téměř 1,5 miliardy v roce 2017. Jinými slovy je zřejmé, že jak otevřenost jako jistá hodnota, tak také přemýšlení o licencích, se stávají stále důležitější součástí veřejného zájmu producentů a správců obsahu.

Open Access představuje koncept vědecké komunikace, který předpokládá, že bude zajištěn trvalý a bezplatný přístup k vědeckým informacím. Pokud ale mluvíme obecně o otevřeném přístupu, můžeme mít na mysli mnoho dalších témat, z nichž jednoznačně nejpopulárnější je téma otevřené kódu a open source softwaru – ostatně asi každý někdy používal nástroje jako je VLC, LibreOffice nebo třeba Firefox. Mimo se můžeme setkat s otevřeným licencováním u uměleckých artefaktů, u hardwaru nebo třeba u filmů. Nás bude ale v této části specifiky zajímat aspekt vědecké komunikace, tedy to, co si pod Open Access vybavíme nejčastěji.

Fenomén otevřeného přístupu je spojován s tzv. BBB iniciativou, podle míst, kde se konaly první tři velké konference na toto téma – s Budapeští, Bethesdou a Berlínem. „A právě z první z nich (z roku 2002) vychází základní definice toho, co Open Access sleduje: „Otevřeným přístupem k této literatuře rozumíme její bezplatnou dostupnost na veřejném internetu, která umožňuje všem uživatelům číst, stahovat, kopírovat, distribuovat, tisknout, hledat nebo odkazovat na úplné texty těchto článků, procházet je pro indexování, předat je jako data do softwaru nebo je použít k jiným zákonným účelům, bez finančních, právní nebo technické překážek.“

Na tomto místě bychom se měli zastavit a podívat se, o co tedy v prohlášení jde. Na prvním místě je dostupnost literatury. A to nikoliv jen tak, že si ji můžeme někde „stáhnout“, ale takový způsob práce s ní, který umožní další „vytěžení informací“. V současném výzkumu začínají být populární tzv. sekundární analýzy dat sledující nové využití informací, které už někdo shromáždil nebo tvorba metastudií, které se pokouší pomocí statistických metod shrnout, co v určité oblasti věda ví, i když se třeba na první pohled nemusí všechny texty shodovat.

Současně musíme zdůraznit, že vlastní přístup k informacím není samozřejmý – i když se objevují pirátské servery jako je Libgen či Scihub, které umožňují se k části odborných publikací dostat bezplatně, je zde velká otázka etická, ale obecně spojená s dostupností; jsou informace pro všechny dostupné stejně? Ukazuje se, že peníze, se kterými je přístup k odborným článkům spojený (často okolo 30 USD za článek z nějž známe jen abstrakt nebo nutnost platit nákladné institucionální předplatné), představuje významnou publikační bariéru – ať už pro akademiky z méně vyspělých oblastí světa nebo pro začínající vědce a studenty. Lidem mimo akademický svět jsou tyto informace v podstatě nedostupné. Zdá se, jakoby vědu mohla provozovat jen úzká skupina akademiků z bohatých univerzit, což je pro vědu jako takovou velký a strukturně náročný problém, se kterým se musí nějak vypořádat.

Hnutí Open Access se tedy snaží na úrovni odborné literatury zajistit jak možnost práce s články pomocí různých softwarových nástrojů, které lze užít především pro kvantitativní výzkumy, tak na úrovni prosté dostupnosti informací, což je pro rozvoj vědy zcela zásadní. Pokud se podíváme, kdo je v této iniciativně aktivní, tak jsou to především knihovny, jako zprostředkovatelé informací. Jde o zajímavý fenomén ukazující, že se nebojí toho, že „vše bude dostupné na internetu“, ale při práci s elektronickými informačními zdroji jsou schopné nabízet rozmanitou paletu služeb a nástrojů.

Druhou skupinou, která je v oblasti otevřeného přístupu hodně aktivní jsou samotní vědci, kterým by otevřený přístup umožnil lepší a snazší způsob, jak se dostat k potřebným zdrojům pro vlastní práci. Silnou podporu můžeme vidět také od velkých poskytovatelů grantů, jako je Evropská komise nebo v České republice Technologická agentura. Postupně dochází k tomu, že publikace mimo režim otevřeného přístupu nebudou uznávány jako výstupy v grantových schématech, což by mělo v této oblasti významně pomoci.