Tvorba digitálního obsahu

První kniha Bible nese pozdní řecký název Genesis – tedy stvoření. Bůh tvoří zemi a člověk je spolupodílníkem na tvořivém procesu. Něco vytvářet či tvořit bylo pro hebrejské (ale také třeba řecké) myšlení participací na díle božím. To, že člověk může něco vytvářet a do tohoto díla otisknout či promítnout svoji osobitost a svobodu, ho odlišuje od zbytku přírody.

Podle Nietzscheho je člověk zvíře, které může slíbit. To znamená, že je sice biologicky zakotvený v přírodě, ale disponuje jazykem a schopností svobodně se rozhodovat a plánovat. Jazyk je základním prostředkem každé tvorby. Ostatně asi nejnázorněji je to vidět u programování – programátor má nějakou ideu, kterou musí převést do algoritmu, jenž je vyjádřen konkrétním programovacím jazykem. Ten je pak typicky kompilován, tedy spuštěn a přeložen, čímž vzniká program.

Tak jako vznik knihtisku na konci 15. století otevřel prostor k výrazně nižším nákladům na tvorbu publikací a tím začalo vznikat něco, co lze označit jako knižní trh v moderním slova smyslu, ve kterém se najednou objevuje velké množství děl od rozmanitých autorů, kteří by jinak neměli možnost v ručně opisované knižní kultuře publikovat a někteří dokonce využívají vydání na vlastní náklad, tak informační revoluce přináší proces ještě hlubší a výraznější.

Psát najednou může veřejně každý. Lidová tvořivost, která dlouhou dobu byla záležitostí psaní do šuplíku nebo měla jen velice omezený dosah, vstupuje do globálního prostředí internetu. Je dostupná ke kritické diskusi i konzumaci každému, kdo o ni má zájem. Padá další technická, organizační, ale také ekonomická bariéra.

Pakliže se budeme dívat na různé kompetenční rámce pro 21. století, téměř ve všech nalezneme velký důraz na kreativitu. Tvořivost jako požadavek na každého jedince v informační společnosti bude zřejmě jedním z nejvýraznějších impulsů ke změnám ve vzdělávání, společnosti i kultuře v nadcházejících letech.

Je také třeba připomenout, že ona publikační či informační explose nebyla nikdy (již od 16. století) přijímaná pouze pozitivně. Kritizovalo se to, že psát dnes může každý, že kvantita publikačních výstupů nemůže implikovat kvalitu, že jsou informační artefakty tvořené příliš rychle a svět nemá své stabilní prvky. Chybí kánon toho, co by člověk měl přečíst nebo vidět, aby se mohl považovat za vzdělance.

Je nutné také podotknout, že digitální technologie výrazně mění vztah jedince k autorskému právu. Příkladem může být filmové pirátství. Pokud člověk stáhne film (například z Ulož.to), připravil možná autory (distributora) o možný zisk, ale s několika významnými odlišnostmi od běžné krádeže. Princip běžné krádeže spočívá v tom, že druhému je odcizen statek – měl ho a nyní ho nemá. Pirátství, které je založené na digitální kopii, nic takového nepůsobí. Dochází k rozmnožování díla, ale nikomu není odebráno. Také argument se ziskovostí je problematický – opravdu by si člověk koupil DVD nebo šel do kina ve chvíli, kdy si stahuje film? Nejde o zcela jiný druh chování? Ostatně rostoucí popularita služeb jako je Netflix, Spotify či HBO Go ukazují, že lidé nemají z pirátství vždy velkou radost, ale že jsou k němu v jistém smyslu přiměni.

Tyto úvahy zcela přirozeně směřují k požadavkům na jistou redefinici či transformaci autorského práva, které vychází ještě z předdigitální doby. Obecně je možné vnímat otázku licencí za jedno z výrazných témat, kterého se vědomě či nevědomě, dříve nebo později dotýká každý, kdo nějaký obsah tvoří.