Zapojení se do aktivního občanství prostřednictvím digitálních technologií

Jak uvádí Jiří Zlatuška: „Pojem informační společnosti se poprvé objevil v Norově-Mincově zprávě francouzské vlády v roce 1975.“ Tento pojem rozšířil chápání technologií také na oblast národní suverenity a občanství, čímž určil vnímání pojetí informační společnosti v celém kontextu Evropské unie. Pokud například čteme strategické dokumenty z USA, které se rozvoji informační společnosti týkají, tak je možné jednoznačně vidět převládající rovinu ekonomického pojetí – stát se snaží podporovat digitální ekonomiku či budování infrastruktury.

Evropské pojetí je zásadně odlišné a může se někomu jevit jako málo efektivní, což v případě ekonomických ukazatelů nesporně je, avšak přináší jiné benefity. Pro všechny dokumenty od zmíněného roku 1975 až po současnost je klíčové to, že na první místo kladou občana. Informační společnost je především společností občanskou. Je třeba skrze technologie rozšiřovat portfolio služeb, které budou umožňovat širší participaci na chodu veřejné správy a její kontrolu, podporovat pocit bezpečí v online prostředí, chránit jej jako spotřebitele a edukovat jej. Investice do firem, jednotného trhu nebo infrastruktury jsou vždy sekundární.

Ostatně je to evropské prostředí, ve kterém se standardizovaně a masově hovoří o rozvoji e-governmentu, jako jednoho z nástrojů možnosti většího zapojení lidí do státní správy, snížení byrokratické zátěže pro občany a lepší dostupnost úřadů. Nejde tedy primárně o elektronické volby, jako se někdy nesprávně tato oblast zjednodušuje, ale o otevřenost, snazší kontrolu a větší pocit vnímání demokracie a občanství jako jistého aktivního nástroje. Evropan nese za EU zodpovědnost a podílí se aktivně na jejím fungování a rozhodování. Dlouhodobě vnímaný tzv. „demokratický deficit“ by měl být odstraňován a jednou z možností je právě využívání digitálních technologií. Jakkoli nejde o všelék nebo jediné řešení, jde o jeden z důležitých a podporovaných nástrojů.

Jako příklad je zde možné uvést Estonsko, které je dlouhodobým leaderem v oblasti digitalizace státní správy. Mimo možnost zakládat si firmu online, voleb prostřednictvím internetu nebo snadnému přístupu k tzv. základním registrům došlo k tomu, že vznikl institut tzv. e-Residency, kterému Estonsko dalo podtitul „New Digital Nation“. Za poplatek 100 euro si může člověk nechat zřídit něco jako digitální občanství, které mu zajistí přístup k vybraným službám elektronické státní správy. To, o čem se v poslední době vede poměrně široká diskuse, je, co to ono občanství vlastně znamená. Jde o koncept opírající se v zásadě o národnostní ideje 19. století a malá pobaltská republika se jej snaží určitým způsobem nevšedně uchopit. Zájem o službu je přitom poměrně velký, a to i přes to, že nezaručuje některá důležitá práva, jako je právo k pobytu ani volební právo, ale slouží spíše pro snazší podnikání.

Klíčovým tématem v případě digitalizace státní správy a posilování pozice digitálních prvků je diskuse o tom, zda jsou všichni občané skutečně schopni k takovým službám přistupovat, nebo zda jde o aktivity, které budou manifestovat jistou informační chudobu, respektive digitální propast mezi dvěma skupinami osob, z nichž jednu občansky posílí a druhé upře jistá práva, kterými první skupina disponuje.

Digitální chudoba a propast

Digitální propast je metaforou, která ukazuje rozdělení lidí, kteří jsou digitálně gramotní a kteří ne. Ti druzí jsou vrženi na dno propasti. Je přitom příznačné, že metafora propasti je poměrně přiléhavá. Jsou to typicky lidé, kteří se nechtějí v oblasti ICT vzdělávat nebo je k tomu ani nic nemotivuje. Mají typicky nižší socio-ekonomický statut a velká část výhod informační revoluce se jim vyhýbá. Naopak na sobě pociťují převážně její negativní rysy – ztrátu jistot, absenci známého a stabilního světa, zhoršený přístup ke službám a informacím atp.

Absence digitálních kompetencí má do jisté míry cyklický charakter – velká část edukačních nástrojů či aktivit je online, takže se k nim tito lidé obtížně dostávají. A pokud přicházejí na nějaký kurz, mohou se často setkat s jazykem a kulturním prostředím, které je jim vzdálené, takže skutečné učení podporuje jen velice málo.

Obecně je možné hovořit o tzv. primární digitální propasti, kde platí, že člověk nemá přístup k technologii, která je pro aktualizaci digitální kompetence potřebná, a sekundární, kdy technologiemi sice disponuje, ale neumí s nimi adekvátně pracovat. V zásadě nelze říci, že by sekundární digitální propast byla v něčem lepší či mírnější, jakkoli například ve školním prostředí se podstatně více pozornosti věnuje materiálnímu vybavení než edukaci.

Digitální propast je také důležitým parametrem v případě úvah o digitalizaci státní správy nebo o celoživotním vzdělávání, kdy může docházet k paradoxní situaci, o které jsme již hovořili výše – rozšíření možnosti občanské participace může pro část obyvatel znamenat omezení jejich občanských možností a především prohlubování bariéry mezi informačně gramotnými a těmi druhými.

S pojmem digitální propast velice těsně souvisí také pojem digitální chudoba. Jan van Dijk hovoří o čtyřech oblastech či dimensích chudoby, z nichž ke každé je třeba přistupovat jiným, specifickým způsobem:

  • Psychologický důvod je nedostatek jakýchkoliv digitálních zkušeností, způsobený například nezájmem nebo strachem z nových technologií, případně jejich odmítáním (může se dotýkat mimo jiné starších lidí, negramotných aj., avšak zdaleka nejen jich). V této oblasti je možné vidět významnou roli médií nebo školy, protože mohou tuto psychologickou bariéru odbourávat. Je přitom paradoxní a problematické, že jsme často svědky právě opačného pohybu.
  • Materiální důvod spočívá v nedostatku materiálních prostředků pro pořízení technologií, které jsou vnímané jako základ pro digitální kompetence, což je v dnešní době především chytrý telefon a počítač. Díky platnosti Moorova zákona poměrně rychle klesá základní ekonomická bariéra. V současné době se lze ale setkat s jinými možnými materiálními problémy – například v podobě odmítnutí si pořízení technologie ze strany uživatele.
  • Nedostatek digitálních dovedností se někdy vnímá jako dočasný jev, který se vyřeší koupí počítače a jeho připojením do sítě. Takové jednoduché řešení informační chudoby ale není možné. Je třeba vidět to, že součástí digitálních kompetencí je například informační gramotnost, kterou lze jen omezeně rozvíjet bez nějakého přímého edukačního zásahu. V této oblasti je možné vidět velký prostor pro státní edukační strategie.
  • Využitelnost technologie pro řešení reálných potřeb jednotlivých uživatelů představuje další možný zdroj problémů. V oblasti Digcomp je této oblasti věnován pátý okruh. Pro osvojení si digitálních kompetencí je zásadní, aby uživatel uměl technologie užívat pro řešení svých konkrétních potřeb – pracovních, zábavních, osobních, studijních či sociálních. Van Dijk správně ukazuje, že masifikace edukace může selhávat v tom, že nenabídne skutečně individualizované poznání jedince a jeho sociálního kontextu ve vztahu k identifikaci vzdělávacích cílů.

E-government

E-government doslova označuje elektronické vládnutí a možná proto si pod ním řada lidí představuje primárně otázku voleb skrze internet, což je téma, které sem nesporně spadá, avšak současně není ani nejdůležitější ani jediné. Abychom téma učinili poněkud užším a přehlednějším, budeme se v příkladech hodně opírat především o české projekty.

Předně je nutné zdůraznit, že velká část e-governmentu je realizována poměrně skrytě a souvisí s celkovým procesem digitalizace státní správy. Jednotlivé úřady spolu mohou sdílet informace (respektive si je monitorovaně a standardizovaně vyměňovat), čímž by mělo docházet k celkovému snižování administrativní zátěže na zaměstnancích úřadů, k zvýšení komfortu občana (nemusí obcházet jednotlivé úřady, ale stačí mu – v ideálním případě – jediné podání) a tedy k celkovému úbytku byrokratické zátěže. Data ale ukazují, že počet úředníků těsně souvisí s vyspělostí společnosti a není možné přímo za digitalizací hledat snížení počtu zaměstnanců konkrétního úřadu, ani státní správy jako celku.

V této souvislosti jsou důležité tzv. základní registry – tedy zákonem určené registry, z nichž čerpají informace další subjekty. Jde o registr osob, obyvatel, registr práv a povinností a také o registr územní identifikace, adres a nemovitostí. Mimo to stát disponuje dalšími rejstříky, které jsou na základní napojené a dotvářejí celkovou strukturu digitalizace státní správy. Mezi ně spadají například evidence vozidel a řidičů, obchodní a insolvenční rejstřík, rejstřík trestů aj. Stát tedy vede strukturované digitální evidence, se kterými mohou úřady pracovat. Současně ale platí, že by přístup k nim měl být kontrolovaný – část údajů je veřejná a k té musí mít přístup všichni občané či firmy, část je privátní a pro přístup k ní je třeba existence důvodu (například žádost občana, požadavek soudu,…).

Z hlediska digitalizace státní správy jsou klíčovými koncepty, se kterými je třeba počítat (a ideálně je umět ovládat), především datová schránka a digitální podpis, které jsou základem pro komunikaci s úřady. Datová schránka je službou, kterou musí mít povinně všechny právnické osoby, pro běžné občany je fakultativní. Slouží pro zasílání digitálních dokumentů, ale také pro jejich přijímání. V českém prostředí jde o službu placenou. Každý dokument obsahuje jednoznačnou identifikaci příjemce i odesilatele, časové razítko a je vybaven značkou, která umožňuje případně tisk a fyzickou evidenci dokumentu.

Digitální podpis je službou, která umožňuje nahradit vlastnoruční podpis na dokumentech, jeho cílem je tedy zajistit autenticitu odesilatele (dále pak integritu zprávy, nepopiratelnost a časové razítko). Je přitom třeba diferencovat mezi digitálním podpisem, který může využívat například bezplatné certifikáty a se kterým je možné se setkat v běžné e-mailové komunikaci, a podstatně přísnějšími požadavky na autority, které mohou vydávat certifikáty k digitálnímu podpisu. Tím, že odesilatel musí mít certifikát, který má časově omezenou platnost, jde také o službu zpoplatněnou. Z hlediska kryptografického stojí digitální podpis na asymetrickém šifrování. Pro jeho užívání je třeba poštu posílat skrze instalovaného e-mailového klienta jako je MS Outlook či Mozilla Thunderbird.

Z aktuálních projektů státní správy v Česku je třeba zmínit Portál občana, který směrem k této cílové skupině sdružuje velkou část služeb e-governmentu. Je postavený na práci s různými životními situacemi, čímž se snaží být pro občany co nejdostupnější. Pro přihlášení se k němu je možné využít buď datovou schránku nebo nově vydávaný elektronický občanský průkaz.