Zapojení se do aktivního občanství prostřednictvím digitálních technologií

Jak uvádí Jiří Zlatuška: „Pojem informační společnosti se poprvé objevil v Norově-Mincově zprávě francouzské vlády v roce 1975.“ Tento pojem rozšířil chápání technologií také na oblast národní suverenity a občanství, čímž určil vnímání pojetí informační společnosti v celém kontextu Evropské unie. Pokud například čteme strategické dokumenty z USA, které se rozvoji informační společnosti týkají, tak je možné jednoznačně vidět převládající rovinu ekonomického pojetí – stát se snaží podporovat digitální ekonomiku či budování infrastruktury.

Evropské pojetí je zásadně odlišné a může se někomu jevit jako málo efektivní, což v případě ekonomických ukazatelů nesporně je, avšak přináší jiné benefity. Pro všechny dokumenty od zmíněného roku 1975 až po současnost je klíčové to, že na první místo kladou občana. Informační společnost je především společností občanskou. Je třeba skrze technologie rozšiřovat portfolio služeb, které budou umožňovat širší participaci na chodu veřejné správy a její kontrolu, podporovat pocit bezpečí v online prostředí, chránit jej jako spotřebitele a edukovat jej. Investice do firem, jednotného trhu nebo infrastruktury jsou vždy sekundární.

Ostatně je to evropské prostředí, ve kterém se standardizovaně a masově hovoří o rozvoji e-governmentu, jako jednoho z nástrojů možnosti většího zapojení lidí do státní správy, snížení byrokratické zátěže pro občany a lepší dostupnost úřadů. Nejde tedy primárně o elektronické volby, jako se někdy nesprávně tato oblast zjednodušuje, ale o otevřenost, snazší kontrolu a větší pocit vnímání demokracie a občanství jako jistého aktivního nástroje. Evropan nese za EU zodpovědnost a podílí se aktivně na jejím fungování a rozhodování. Dlouhodobě vnímaný tzv. „demokratický deficit“ by měl být odstraňován a jednou z možností je právě využívání digitálních technologií. Jakkoli nejde o všelék nebo jediné řešení, jde o jeden z důležitých a podporovaných nástrojů.

Jako příklad je zde možné uvést Estonsko, které je dlouhodobým leaderem v oblasti digitalizace státní správy. Mimo možnost zakládat si firmu online, voleb prostřednictvím internetu nebo snadnému přístupu k tzv. základním registrům došlo k tomu, že vznikl institut tzv. e-Residency, kterému Estonsko dalo podtitul „New Digital Nation“. Za poplatek 100 euro si může člověk nechat zřídit něco jako digitální občanství, které mu zajistí přístup k vybraným službám elektronické státní správy. To, o čem se v poslední době vede poměrně široká diskuse, je, co to ono občanství vlastně znamená. Jde o koncept opírající se v zásadě o národnostní ideje 19. století a malá pobaltská republika se jej snaží určitým způsobem nevšedně uchopit. Zájem o službu je přitom poměrně velký, a to i přes to, že nezaručuje některá důležitá práva, jako je právo k pobytu ani volební právo, ale slouží spíše pro snazší podnikání.

Klíčovým tématem v případě digitalizace státní správy a posilování pozice digitálních prvků je diskuse o tom, zda jsou všichni občané skutečně schopni k takovým službám přistupovat, nebo zda jde o aktivity, které budou manifestovat jistou informační chudobu, respektive digitální propast mezi dvěma skupinami osob, z nichž jednu občansky posílí a druhé upře jistá práva, kterými první skupina disponuje.

Digitální propast je metaforou, která ukazuje rozdělení lidí, kteří jsou digitálně gramotní a kteří ne. Ti druzí jsou vrženi na dno propasti. Je přitom příznačné, že metafora propasti je poměrně přiléhavá. Jsou to typicky lidé, kteří se nechtějí v oblasti ICT vzdělávat nebo je k tomu ani nic nemotivuje. Mají typicky nižší socio-ekonomický statut a velká část výhod informační revoluce se jim vyhýbá. Naopak na sobě pociťují převážně její negativní rysy – ztrátu jistot, absenci známého a stabilního světa, zhoršený přístup ke službám a informacím atp.

Absence digitálních kompetencí má do jisté míry cyklický charakter – velká část edukačních nástrojů či aktivit je online, takže se k nim tito lidé obtížně dostávají. A pokud přicházejí na nějaký kurz, mohou se často setkat s jazykem a kulturním prostředím, které je jim vzdálené, takže skutečné učení podporuje jen velice málo.

Obecně je možné hovořit o tzv. primární digitální propasti, kde platí, že člověk nemá přístup k technologii, která je pro aktualizaci digitální kompetence potřebná, a sekundární, kdy technologiemi sice disponuje, ale neumí s nimi adekvátně pracovat. V zásadě nelze říci, že by sekundární digitální propast byla v něčem lepší či mírnější, jakkoli například ve školním prostředí se podstatně více pozornosti věnuje materiálnímu vybavení než edukaci.

Digitální propast je také důležitým parametrem v případě úvah o digitalizaci státní správy nebo o celoživotním vzdělávání, kdy může docházet k paradoxní situaci, o které jsme již hovořili výše – rozšíření možnosti občanské participace může pro část obyvatel znamenat omezení jejich občanských možností a především prohlubování bariéry mezi informačně gramotnými a těmi druhými.

S pojmem digitální propast velice těsně souvisí také pojem digitální chudoba. Jan van Dijk hovoří o čtyřech oblastech či dimensích chudoby, z nichž ke každé je třeba přistupovat jiným, specifickým způsobem:

E-government doslova označuje elektronické vládnutí a možná proto si pod ním řada lidí představuje primárně otázku voleb skrze internet, což je téma, které sem nesporně spadá, avšak současně není ani nejdůležitější ani jediné. Abychom téma učinili poněkud užším a přehlednějším, budeme se v příkladech hodně opírat především o české projekty.

Předně je nutné zdůraznit, že velká část e-governmentu je realizována poměrně skrytě a souvisí s celkovým procesem digitalizace státní správy. Jednotlivé úřady spolu mohou sdílet informace (respektive si je monitorovaně a standardizovaně vyměňovat), čímž by mělo docházet k celkovému snižování administrativní zátěže na zaměstnancích úřadů, k zvýšení komfortu občana (nemusí obcházet jednotlivé úřady, ale stačí mu – v ideálním případě – jediné podání) a tedy k celkovému úbytku byrokratické zátěže. Data ale ukazují, že počet úředníků těsně souvisí s vyspělostí společnosti a není možné přímo za digitalizací hledat snížení počtu zaměstnanců konkrétního úřadu, ani státní správy jako celku.

V této souvislosti jsou důležité tzv. základní registry – tedy zákonem určené registry, z nichž čerpají informace další subjekty. Jde o registr osob, obyvatel, registr práv a povinností a také o registr územní identifikace, adres a nemovitostí. Mimo to stát disponuje dalšími rejstříky, které jsou na základní napojené a dotvářejí celkovou strukturu digitalizace státní správy. Mezi ně spadají například evidence vozidel a řidičů, obchodní a insolvenční rejstřík, rejstřík trestů aj. Stát tedy vede strukturované digitální evidence, se kterými mohou úřady pracovat. Současně ale platí, že by přístup k nim měl být kontrolovaný – část údajů je veřejná a k té musí mít přístup všichni občané či firmy, část je privátní a pro přístup k ní je třeba existence důvodu (například žádost občana, požadavek soudu,…).

Z hlediska digitalizace státní správy jsou klíčovými koncepty, se kterými je třeba počítat (a ideálně je umět ovládat), především datová schránka a digitální podpis, které jsou základem pro komunikaci s úřady. Datová schránka je službou, kterou musí mít povinně všechny právnické osoby, pro běžné občany je fakultativní. Slouží pro zasílání digitálních dokumentů, ale také pro jejich přijímání. V českém prostředí jde o službu placenou. Každý dokument obsahuje jednoznačnou identifikaci příjemce i odesilatele, časové razítko a je vybaven značkou, která umožňuje případně tisk a fyzickou evidenci dokumentu.

Digitální podpis je službou, která umožňuje nahradit vlastnoruční podpis na dokumentech, jeho cílem je tedy zajistit autenticitu odesilatele (dále pak integritu zprávy, nepopiratelnost a časové razítko). Je přitom třeba diferencovat mezi digitálním podpisem, který může využívat například bezplatné certifikáty a se kterým je možné se setkat v běžné e-mailové komunikaci, a podstatně přísnějšími požadavky na autority, které mohou vydávat certifikáty k digitálnímu podpisu. Tím, že odesilatel musí mít certifikát, který má časově omezenou platnost, jde také o službu zpoplatněnou. Z hlediska kryptografického stojí digitální podpis na asymetrickém šifrování. Pro jeho užívání je třeba poštu posílat skrze instalovaného e-mailového klienta jako je MS Outlook či Mozilla Thunderbird.

Z aktuálních projektů státní správy v Česku je třeba zmínit Portál občana, který směrem k této cílové skupině sdružuje velkou část služeb e-governmentu. Je postavený na práci s různými životními situacemi, čímž se snaží být pro občany co nejdostupnější. Pro přihlášení se k němu je možné využít buď datovou schránku nebo nově vydávaný elektronický občanský průkaz.

Kontroverzním tématem, které s ochranou osobních dat těsně souvisí je čínský Systém sociálního kreditu. Ten vychází z myšlenky, že stát o svých obyvatelích disponuje velkým množstvím informací, které lze snadno použít pro výpočet určité sociální spolehlivosti; číslu, které bude ukazovat, jak je daný občan dobrý. V Číně sice existuje disent, ale současně je zde poměrně jasná představa o tom, jak dobrý občan vypadá a podstatná část obyvatel této země ho schvaluje. Musíme také upozornit, že jde o stát, který na svou vnitřní bezpečnost (tedy na ochranu proti protikomunistickým nebo proticentralistickým tendencím) vynakládá zdaleka nejvíce peněz na světě. Jde tedy o projekt, který byl představen v roce 2014, v roce 2018 začal jeho intenzivní testovací provoz a naplno má být implementován v roce 2021.

Osobní sociální kredit každého občana se dynamicky může snižovat a zvyšovat podle toho, jakým způsobem se chová a zda dodržuje všechna nařízení. Konkrétně jsou sledována kritéria:

• Dodržování legislativy včetně přestupků.
• Ekonomické chování, především pak placení daní, všech účtů, přítomnost půjček atp.
• Sociální chování, tedy s kým se člověk stýká, kdo tvoří okruh jeho známých nebo zda neodmítá práci pro stát (např. vojnu, ale i participaci na činnosti tajných služeb či policie).
• Způsob, jakým jsou využívány digitální technologie (hraní her, užívání nevhodného softwaru, čas strávený na sociálních sítích,..).

Pokud se podíváme na tato kritéria můžeme říci dvojí. Předně je zřejmé, že výpočet kreditu není metodologicky transparentní, využívá běžnou taktiku totalitních režimů, kdy vytváří pocit bytostné nejistoty, co se smí a nesmí, za co bude následovat odměna a za co trest nebo jaké informace má stát vlastně k dispozici. Jinými slovy, zavedení takového nepříliš jasného systému významně přispívá k disciplinaci obyvatelstva.

Druhý bod je neméně závažný – státy, ale i soukromé firmy disponují velkým množstvím dat o občanech. V demokratických státech platí dvě důležité zásady. Tou první je, že i když má stát k dispozici mnoho informací o občanovi, neumožňuje k nim snadný přístup nebo agregaci. Nastavení dobré přístupnosti informací pro různé aktéry je podstatné. Druhou zásadou je, že státní a korporátní informace se (mimo nařízení soudů) nesdílejí. Čína oba tyto přístupy flagrantně prolamuje – pro získávání dat využívá jak státní registry, tak především data z firem, které jsou přímo nebo nepřímo řízené komunistickou stranou (Alibaba Group a Tencent).

Například pro komunikaci v Číně téměř všichni využívají WeChat, provozovaný společností Tencent. Pokud se tedy chcete „bavit“ s někým, kdo není podle Systému sociálního kreditu dostatečně spolehlivý, váš kredit klesá automaticky také. Podobně téměř všechny platby za služby probíhají skrze Alipay, který provozuje Alibaba Group. Podle toho je jasné, odkud kam se člověk například pohybuje na kole, co si kupuje, co čte, jaké si předplácí služby atp. Systém se postupně učí pracovat se stále větším množství dat, s tím, že mediálně nejviditelnější jsou kamerové systémy s automatickou detekcí obličeje.

Čína je v tomto ohledu zajímavým úkazem – její technologické firmy jsou dokonale propojené se státní správou, která jim na oplátku tvoří ideální podnikatelské prostředí; není třeba dodržovat autorská práva, je řízená konkurence, potřebám firem přizpůsobené vzdělávání atp. To, co se v případě Číny může jevit jako technologická vyspělost je většinou spíše nástrojem pro získávání peněz (za něco, co původně vymyslel někdo jiný) nebo kontroly, tedy moci.

K čemu je sociální kredit pro občany Číny důležitý? To opět není úplně zřejmé, ale víme, že pokud je nízký vede k omezení možností cestovat (mimo zemi, provincii) či používat obchodní třídu v dopravě. Má vliv na dostupné a poskytované finanční služby a jejich podmínky (půjčka, hypotéka, účet v bance …), ale hovoří se i o dopadech na dostupnost služeb nebo bydlení, případně dojde ke snížení dostupnosti vzdělání nebo práce.

Pokud člověk dosáhne nízkého kreditu, je systém je nastavený tak, že ho z něj už reálně téměř nepropustí. Pokud se tedy někdo pokusí vyhnout disciplinaci, je postupně potrestán úpadkem na sociální dno, ze kterého není možné se dostat a tím, že se s ním téměř nikdo nebude chtít scházet. Kombinace sociálního a ekonomického vyloučení, nemožnosti získat bydlení a práci, je doplněná o rozměr omezení cestování, což má daného člověka zcela zdrtit.

Celý systém je přitom představován režimem právě opačně – jde o snahu podpořit ty dobré zodpovědné občany, nastavit pravidla občanské společnosti tak, aby spolu mohla velká země spokojeně žít. Ve skutečnosti jde ale o kombinaci nátlaku a dohledu, který umožní komunistické straně výrazně snadněji identifikovat všechny problematické osoby a jejich sociální sítě, bez nich je jakákoli opoziční aktivita nesmírně složitá. Čína má dlouhodobý problém se systémovou korupcí, což se pravděpodobně odrazí také v této oblasti.

Digitalizace státní zprávy a výpočet různých kreditů jsou témata relevantní také v západních zemích. Klíčové pro svobodnou společnost je ale hledání cest takovému nastavení sdílení osobních dat a informací z různých zdrojů, které na jedné straně budou moci přinést potřebný benefit pro občany (hodně se hovoří o tom, že úřady mají obíhat data, nikoliv občan), ale současně umožní fungovat v demokratické společnosti. Proto, aby takový systém mohl fungovat bude mimo legislativního prostředí podstatné také nastavení celé společnosti v důvěře v demokraticky fungující stát, což v době hybridních válek nemusí být vůbec samozřejmé. Současně se ukazuje, jak nebezpečné a silné mohou být technologie v případě, že jsou užité státní mocí, která je totalitní.