Sdílení skrze technologie
Na přelomu milénia se objevil pojem web 2.0, který byl (a dodnes je) užíván jako buzzword, někdy komentován tím, že rozdíl mezi web 1.0 a 2.0 je v tom, že ten druhý má zaoblené rámečky. Zásadní rozdíl ale spočívá v přenesení zodpovědnosti a aktivity spojené s tvorbou obsahu. Zatímco web 1.0 kopíroval klasická média v tom, že tvorba byla primárně záležitostí profesionálů a uživatel byl především konzumentem obsahu, změna, která se objevuje na začátku nového tisíciletí, dělá tvůrcem potenciálně každého.
Výše zmíněný obrat může mít (a má) mnoho kritiků, kteří například zdůrazňují, že ne všemu, co se objeví na internetu, je možné věřit. To je jistě pravda, ale současně je třeba říci, že pokud jsou principy sdílení a kolektivní spolupráce nastavené kvalitně, je možné dosáhnout významně lepších výsledků než v případě profesionálně tvořeného díla. Příkladem může být anglická verze Wikipedie, která je svou kvalitou (tedy chybovostí) srovnatelná se známým dílem Britannica, za kterou stojí špičkoví autoři a profesionální editorský tým. Wikipedie je ale podstatně rozsáhlejší, aktuálnější a lépe doplněná o zdroje.
Právě Wikipedie se stala – s ohledem na své hodnoty a způsob, jakým je participativně tvořena – jedním ze zajímavých míst diskuse o tom, komu články na ní mohou a nebo mají sloužit. Jde o ideální zdroj pro trénink jazykových modelů, který před veřejnost staví složitou otázku. Je etické, aby firmy s velkými obraty (OpenAI, Anthropic či Google) využívaly práci dobrovolníků na budování společného vědomostního kapitálu lidstva ve svůj obchodní prospěch? Nesporně na nich vydělali velké peníze a nijak se jich neptali. A na druhé straně – není cílem budovat takové nástroje GenAI, které budou co nejspolehlivější, nejobjektivnější a sledující hodnoty Wikipedie právě tím, že na ní budou do velké míry postaveny? Ať již odpovíme jakkoli, tento příklad hezky ukazuje komodifikaci sdílení, kterou musíme začít nově promýšlet.
Téma sdílení je složité v tom, že vytváří velký tlak na veřejný obraz každého člověka – tvořit si osobní značku, silný profil na sociálních sítích, neustále něco sdílet a ukazovat. Na jedné straně může archetypálně saturovat potřeby sdílení v kmeni nebo v pavlačových domech, ale změnou kontextu a technologie se často stává – z mnoha důvodů – pastí. Sdílet je třeba neustále a i přestože všichni víme, že to, co je sdílené, má ke skutečnosti většinou vztah spíše volný či parciální než adekvátní či ekvivalentní, v mnoha lidech může vyvolávat pocit, že nejsou dost, nedělají dost, že všichni kolem nich jsou úspěšnější, štíhlejší a bohatší. Srovnávání se a snaha být jako někdo druhý jsou sice součástí lidské kolektivní identity spojené se sociálně-psychologickými jevy, ale současně vlastně silně odporují potřebám informační moderní společnosti, která si naopak cení jedinečnosti a individuality. Dopady tohoto nuceného sdílení se mohou projevovat ve ztrátě sebevědomí, často v poruchách příjmu potravy nebo v upadnutí do zvláštních okrajových skupin, které nabízejí snadné přijetí a sdílení neúspěchu jako součást nové kolektivní identity.
Pokud člověk prochází sociální sítě, může snadno zjistit, že velká část obsahu je generována AI, takže ani upravování reality a její dezininterpretace není dostatečně silným narativem na to, aby v kontextu tlaku na výkon obstála. LinkedIn je plný příspěvků o tom, jak AI využít na psaní postů, protože to zvyšuje dosah, ale tím jen posiluje sociální tlak, abychom byli stále připojený (FOMO) a sdíleli také.
Součástí této digitální kompetence je tak budování si určité přiměřenosti – schopnosti využívat digitální média způsobem, který bude přínosný pro tvůrce i komunitu a který současně nepovede k přetížení a všem problémům, které jsou se sociálními sítěmi a nadměrným sdílením spojené. Diskuse o zákazu sociálních médií pro děti do 15 let v sobě nese resignaci z důvodu dvou důležitých problémů, které by se měly řešit primárně – zodpovědnosti provozovatelů platforem podporujících rychlou závislost a upadání do králičích nor. A za druhé – ten problém nemají jen děti a mladiství, ale celá společnost, která si nedokázala vybudovat dostatečné kompetence na práci v digitálním prostředí, takže odložení setkání s technologií (která stejně nefunguje) je jen odložením problému a ukázkou resignace z hledání funkčních přístupů, integrálně spojená s naivním paternalismem, kdy věk je předpokladem (ničím nepodpořeným) na rozumné jednání.
Podobných příkladů bychom mohli nalézt více, ale vlastně jen ukazují, že dobře nastavený model sdílení může být smysluplnou myšlenkou, ať již jde o tvorbu obsahu nebo třeba o podnikání. Ze slova sdílení se v posledních pěti letech stalo zásadní téma, které se snaží velká část tzv. digitální ekonomiky nějakým způsobem reflektovat. Od služeb jako je Uber pro dopravu, Rekola s bicykly nebo třeba Airbnb s ubytováním.
Ostatně na myšlence sdílení jsou založené také všechny sociální sítě – uživatel na ně nahrává obsah, o kterém věří, že by mohl být zajímavý pro ostatní, a ti s ním mohou určitým způsobem interagovat. I přesto, že mediální bublina okolo sociálních sítí určitým způsobem splaskává, jde stále o klíčové médium pro zpravodajství, komunikaci či politický marketing.
Ne vždy se ale podaří dlouhodobě udržet sdílení a akcentování lidské tvorby obsahu. Příkladem mohou být blogy, o kterých se soudilo, že mohou do jisté míry nahradit zpravodajství, a dnes plní různé role, ale rozhodně je není možné vnímat jako reálnou konkurenci mediálním domům. Podobně hyperlokální zpravodajství nebo participace lidí na tvorbě zpráv jsou spíše okrajovými a dlouhodobě jen mírně fungujícími projekty.
Platí ale, že technologie otevřely nesmírně široký prostor pro sdílení obsahu či informací nejrůznějšího druhu a právě rozměr sdílení je jedním z důležitých prvků jeho fungování. V tomto ohledu by bylo dokonce možné hovořit o kultuře sdílení jako o jistém myšlenkovém modelu, který sdílení (například nelegálního obsahu) určitým způsobem reguluje, vytváří prostor pro kultivovanou a rozvíjející se diskusi a motivuje jednotlivé účastníky ke sdílení.
Ekonomika sdílení (sharing economy či collaborative economy nebo peer-to-peer economy) představuje zajímavou a specifickou oblast sdílení, která je spojená s ekonomickým potenciálem. Základní makroekonomickou premisou v tomto ekonomickém modelu je, že nemusí být vždy nejvýhodnější nějaký statek vlastnit, ale lze ho pronajímat, respektive sdílet s ostatními. To se může dít formou směny, ale častějším způsobem je běžný pronájem za peníze. Digitální technologie přitom z této formy ekonomiky učinily něco, co je snadno dostupné široké veřejnosti a současně má rychle rostoucí ekonomický potenciál.
Digitální kompetence je tedy nutné vztáhnout přinejmenším na tři body z této oblasti – využívání služeb, jejich kritické hodnocení a případné aktivní zapojení se do sdílení s ohledem na ekonomický nebo společenský profit.
V předchozí části jsme již některé známé služby sdílené ekonomiky naznačovali a současně ukázali, že jde o oblast, která má primární vztah ke službám – od dopravy po ubytování. Není přitom možné říci, že by existoval nějaký jeden model, který by všechny služby postupně opakovaly, ale každá z nich se snaží najít svůj vlastní způsob fungování. Společné mají to, že většinou existuje určitý zprostředkovatel služby, který za dodání technické (či jiné) infrastruktury získává podíl z obratu, který se prostřednictvím služby realizuje. Současně se ukazuje, že najít nějakou jednoznačnou definici toho, která služba ještě součástí sharing economy je a která již ne, je velice nesnadné.
Pokud jde o kritické hodnocení takových služeb, je to zřejmě nejlépe vidět na diskusích kolem služby Uber. Na jedné straně jsou uživatelé, kteří disponují technologií pro dostupnou službu, ve které nemohou být taxikářem snadno ošizeni; na straně druhé jsou provozovatelé profesionálních taxislužeb, kteří upozorňují na to, že služba obchází regulaci povolání a tím snižuje náklady, což je v podstatě nekalá konkurence. Ještě širší rozměr může mít diskuse ohledně Airbnb, kde se majitelé bytů typicky vyhýbají placení daní nebo plnění regulatorních povinností a rychlý růst cen bytů v centrech velkých měst, což má za následek jejich vylidňování.
Označit ekonomiku sdílení za čisté zlo či dobro bezesporu nelze. Jednotlivé služby se mohou lišit jak svým společenským dopadem (například služba na doučování může být poměrně neproblematická ve srovnání s Airbnb), tak i nastavením pravidel. Jednoznačně lze ale říci, že jde o oblast podnikání, kde sdílení představuje základní premisu designu služby a která jako celek nadále poroste.
Jinou formou uživatelské interakce, která je založená na sdílení, jenž je ovšem doplněné rozměrem otevřenosti a bezplatnosti, je Wikipedie. Je postavená na open source technologii MediaWiki, ale jejím hlavním bohatstvím je komunita uživatelů, kteří vytvářejí a editují hesla. Encyklopedie má robustní a sofistikovaný způsob řešení sporů a rozhodování různých problematických bodů, což někdy může vést k velkému štěpení uvnitř autorského kolektivu, ale současně nastavuje jistá jasně uchopitelná kritéria fungování, se kterými mohou všichni aktéři počítat.
Wikipedie představuje mimořádně zajímavý projekt v mnoha dimensích. Tou první je ono samotné sdílení. Obrovské množství uživatelů je ochotno sdílet své know-how, psát, editovat a doplňovat články takovým způsobem, aby odpovídaly encyklopedické šabloně. A to do velké míry bez nároku na známost – celá encyklopedie je v podstatě pro čtenáře anonymním kolektivním dílem, kde právě konsensus komunity je to, co zajišťuje nemalou kvalitu celého projektu. Sdílení je zde tedy spojené s nalézáním společné řeči, s dohodou. Někdy je dokonce možné hovořit o tzv. demokratickém modelu pravdy, kdy za pravdu považujeme to, na čem se usnese většina.
Druhým zajímavým bodem je sociální inklusivita. Existují projekty jako Senioři píší Wikipedii nebo Studenti píší Wikipedii, kdy se na tvorbě encyklopedie systematicky podílí i lidé, kteří z hlediska společenské prestiže nepatří mezi ty, kteří by měli běžně vnímání hlavních odborníků. Jan Sokol poznamenává, že zatímco dříve mezigenerační učení mezi prarodičem a vnoučetem probíhalo přímo, dnes je do jisté míry spojené s tím, že geografická vzdálenost je příliš velká. V takovém případě je senior zván k tomu, aby se na učení podílel nepřímo, například formou spolutvorby encyklopedie. Wikipedii skutečně může tvořit každý, kdo chce a je ochotný dodržovat pravidla.
Informace jsou zde nabízeny bezplatně, což je další důležitý sociální prvek, se kterým je třeba počítat. Nejen, že se do procesu tvorby může zapojit každý, ale také kdokoli bez rozdílu rasy či ekonomického zázemí může s encyklopedií pracovat jako čtenář, užívat ji jako zdroj informací nebo pro své studium (pokud tedy není encyklopedie v daném státu blokována). Za největší bariéru je dnes možné považovat jazyk, kdy anglická Wikipedie je výrazně kvalitnější a obsáhlejší než mutace například z méně lidnatých a méně vyspělých jazykových skupin.
Tím, že Wikipedie patří mezi nejnavštěvovanější stránky, představuje jistý výchozí bod uvažování či učení, což se projevuje v tom, že koncepce hesel nebo výběr zdrojů mohou být předmětem jistého politického zájmu. Například citovaná literatura bude s velkou pravděpodobností tou, po které čtenář sáhne jako první, autor hesla může jeho strukturou zvýšit impakt své reflexe jistých fenoménů nebo alespoň pracovat se známostí svých textů.
Téma otevřeného přístupu je poměrně široké a zahrnuje otázky právní, ekonomické, etické, ale také sociální či technické. Nás na tomto místě bude primárně zajímat vztah otevřenosti a možnosti spolupráce.
Když se hovoří o otevřených datech, tak je třeba říci, že jejich primárním účelem je většinou právě otázka sdílení a spolupráce. Mendel nebyl jediný, kdo měl data z křížení hrachoru, ale měl jich rozhodně nejvíce a jeho data byla současně poměrně snadno dostupná. Tím umožnil svým následovníkům – s velkým časovým odstupem – začít uvažovat o dědičnosti v moderním slova smyslu. Pokud by svá data měl vytvořená tak, že by byla buď uzavřená, nebo zcela nepochopitelná, zřejmě bychom o něm nevěděli téměř nic.
Otevřenost dat tedy principiálně souvisí s tím, že musí být dobře a srozumitelně popsaná, tak aby se v nich někdo další mohl vyznat. Jde o požadavek, který směrem ke kódu znají dobře všichni programátoři – měli by jasně popsat, jak daný algoritmus funguje, co dělá která funkce, procedura, … A vlastně hodně podobné by to mělo být také s daty – aby byla skutečně otevřená, musí být kvalitně popsaná, a to jak obsahově, tak také metodologicky. Současně platí, že je třeba je uchovávat v takovém formátu, který bude pro druhé uživatele snadno čitelný a ideálně také strojově zpracovatelný.
Otevřená data jsou tedy pozvánkou k participaci – od možnosti pokračovat ve výsledcích vědecké práce přes využití dat k modelování či strojovému učení až například po možnost kontroly. Věda jako taková by měla být založená na principu transparentní evidence, což právě otevřenost dat zajišťuje.
Jinou kategorií dat s otevřeným přístupem jsou vědecké články, o kterých jsme se také již zmiňovali. Otevřenost je u vědeckých článků nesmírně zásadní, protože umožňuje spolupráci a vědeckou komunikaci. Pokud jsou texty nepřístupné, dochází k významnému omezování komunikačního prostředí, což má negativní vliv na vědu. V současné době je možné identifikovat dva velké přístupy, které tento aspekt do jisté míry reflektují. Pro některé vědní disciplíny, jako je částicová fyzika, existují preprintové repozitáře (Arxiv.org), kde jsou dostupné verze článků od prvních verzí zaslaných na recenzi, až po verze, které pocházejí z časopisů. Díky tomu, že na sebe mohou autoři reagovat v podstatě okamžitě (a to jak formou samostatné publikace, tak také zasláním e-mailu), dochází k významnému rozšiřování a prohlubování vědecké komunikace.
Specifickou službou, která se těší stále větší podpoře, jsou P2P recenzní systémy. Do nich je možné nahrát článek a počkat na reakci komunity, která provede jeho první recenzi (a samozřejmě se do recenzování také zapojit). Díky tomu, že člověk získá zpětnou vazbu dříve, než text odešle do časopisu, výrazně roste jeho šance na úspěch a také kvalita výsledného textu.
Další formou kolaborativní vědecké spolupráce jsou vědecké sociální sítě. Na ty typicky vědci nahrávají své články a umožňují ostatním, aby si je stahovali, četli, komentovali je. Cílem je opět rozvoj vědecké komunikace, ale také budování komunit lidí, kteří se věnují podobným tématům. Sítě jako Academia.edu či Researchgate mají za cíl podporovat vědeckou komunikaci a spolupráci, která stojí alespoň na částečné otevřenosti.
Specifickou formou jsou pak otevřené vzdělávací zdroje (OER, neboli Open Educational Resources), což je rozmanitý konglomerát online obsahu, který slouží pro vzdělávací účely – spadají sem například MOOC, presentace učitelů atp. Obecně je snahou, aby vzdělávací zdroje byly co možná nejvíce otevřené, aby docházelo k podpoře vzdělávání se v rámci celé populace a v osobním rozvoji nevznikaly žádné zbytečné překážky. Je ale také možné říci, že současná (i evropská plánovaná) právní úprava je značně nejednoznačná a problematická.
