Správa digitální identity
Pokud bychom se ptali aristotelika, co je to identita člověka, zřejmě by řekl, že souvisí s jeho substancí, tedy určitým metafyzickým vnitřním ustrojením, které je neměnné. Mimo substanci má také jisté případky (akcidenty), které naopak změnám podléhají (autor textu během psaní mohl ztloustnout nebo si vyměnit brýle, ale zůstává stále touž osobou, tedy Michalem Černým). Identita je současně jedna a nikdo jich nemůže mít více.
Velký tematický posun v této oblasti přinesla psychoterapie, která pracuje s pojmem multikulturního self. Identita není dána nějakým stabilním a neměnným principem, který stojí v pozadí světa, ale je určena tím, jak lidské já vystupuje v různých rolích a kulturních kontextech. Tak je člověk současně vědcem, houbařem i otcem a každou ze svých identit (které se k němu pochopitelně vztahují), rozvíjí a chápe různě. Digitální identita je tedy součástí konceptu multikulturního self. Jakkoli se tedy vztahuje ke konkrétní osobě, má různé podoby a smysl podle toho, zda ji zrovna budeme reflektovat v kontextu sociální sítě Tinder nebo Researchgate.
Je nutné zdůraznit, že tento model identity (identit) předpokládá, že je člověk jejich aktivním tvůrcem. Vždy mají jistou složku danou okolím a interakcí s ním, ale je to člověk samotný, který ji do velké míry ovlivňuje.
Digitální identita může být vnímána (a často také je) jako společenský problém. Existuje velké množství falešných účtů, které se mohou vydávat za někoho jiného a slouží k manipulacím nebo podvodným praktikám. Lze se setkat také s krádeží identity, se zneužitím dat ze sociálních sítí atp. Velké téma pak představuje digitální identita pro personalisty či novináře, kteří z ní mohou usoudit osobnostní nebo profesní profil dané osoby. Respektování soukromí je sice reálně existující maximou, ale je třeba počítat s tím, že někoho si „vygooglit“ je běžnou součástí sociální interakce.
Zajímavé by mohlo být masovější rozšíření brýlí, které pracují s rozšířenou realitou – jak by se změnily dialogy a společenské interakce, pokud bychom si každého člověka, kterého vidíme třeba poprvé, mohli analyzovat a dočíst se o něm všechny dostupné informace?
Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že digitální identita je primárně něčím negativním nebo problematickým. Těsně ale souvisí s budováním si dobré pověsti či brandu, tedy osobní značky, kterou je člověk v kyberprostoru vnímán. Proto se mu také věnuje taková pozornost. Tím, že dochází k dynamické změně pracovního trhu, se také jeví jako stále důležitější referovat o tom, co člověk vlastně dělá. Téma sebepresentace je dalším klíčovým bodem, pokud hovoříme o tom, co určuje digitální identitu.
Při pohybu na internetu nebo využívání libovolných služeb vytváříme data, která mohou být buď určená primárně pro vnitřní potřebu společnosti (například je to historie vyhledávaných slov) nebo mohou mít veřejný charakter (například příspěvky na blogu nebo v diskusích pod články). Oba druhy digitálních stop mohou být něčím nebezpečné, zasahují do soukromí a je třeba o nich kriticky přemýšlet.
Pokud jde o data, která o nás uchovávají jednotlivé služby, tak jedním z nejznámějších případů je „Judith Duportail, které na její žádost zaslal Tinder 800 stránek informací včetně toho, zda se častěji propojovala s bílými muži, Asiaty či černochy, kolik kdo strávil času u její fotky před tím, než přešel (swipe) na další či jaká slova Judith při seznamování nejčastěji používala.“ Sociální sítě (ale také třeba Google) mají o chování a zájmech jednotlivých uživatelů velice dobrý přehled a mohou často znát více podrobností o jejich preferencích či vzorcích chování než jejich nejbližší nebo dokonce oni sami.
Z hlediska legislativy je důležité, že uživatel má jednak právo na všechny informace, které o něm služba získává, a má také právo požadovat jejich smazání. Díky zavedení GDPR také každá služba musí uvádět, jaké informace získává, proč a jak dlouho je bude uchovávat.
Na sociálních sítích se jeví jako dobré mít nastavenou jednak jasnou politiku sdílení, tedy komu a co chceme sdílet. Je například dobré zvážit, zda dovolíme dávat na Facebook informace o naší poloze při postování, zda mají naše fotky vidět všichni uživatelé sítě atp. Je vhodné mít také jasně nastaveno, k čemu a pro koho danou síť máme – například Twitter hodně lidí užívá jako komunitně odbornou síť, na kterou nebudou dávat informace o svých psech či dětech nebo snímky z dovolené.
V rámci evropské legislativy existuje právo na zapomnění, které je možné vnímat ve dvou rovinách. Předně je to existence práva na smazání dat, která služba uchovává o daném uživateli. Je třeba zdůraznit, že jde o data uživatele, nikoli služby samotné. Druhá rovina souvisí s tím, že uživatel má právo na vymazání informací o sobě z vyhledávání, pokud autorem informací není on sám a nějakým způsobem ho poškozují.
Digitální stopu může člověk záměrně rozmazávat nebo s ní různě pracovat. Specificky se pak může zaměřit na to, jakým způsobem ji může použít (především tu veřejnou) pro budování osobní značky, známosti, vlivu.
Pokud má uživatel ambici snižovat stopu tzv. pasivní, tedy tu, jejímž vědomým autorem sám není, je vhodné především užívat anonymní mód prohlížeče (nebo jiné anonymizéry), který znemožní spojení uživatele s cookies. Druhým opatřením je užívat více účtů pro práci s různými sociálními sítěmi či službami, případně je možné nepracovat se svým skutečným jménem. Třetím důležitým krokem je pečlivé promyšlení toho, které aplikaci na mobilním telefonu jakou část funkcí či svého soukromí zpřístupníme. Samozřejmě lze využít také TOR, pokud chceme zcela skrýt své surfování na síti.
Sociální sítě a další velké služby nabízejí spoustu nástrojů zdarma – jediné, co chtějí, je soukromí. Ze soukromí se stala nikoli spekulativní filosofická nebo občanská hodnota, ale měna, kterou platíme za užívání jednotlivých nástrojů, často aniž bychom si tuto skutečnost dostatečně uvědomovali. Kritická reflexe toho, na kolik si svého soukromí ceníme, je nesporně na místě. Možná jsou dané nástroje dražší, než jsme ochotni a schopni si vůbec připustit.
Sociální sítě a obecně tvorba vlastní identity v online prostředí na jednu stranu zbavují člověka soukromí a otevírají prostor pro nemalé množství problémů, o kterých jsme uvažovali výše, ale jsou také mimořádnou příležitostí pro sebepresentaci. Ta může mít čistě obchodní charakter, ale častěji je spojená s celkovým budováním „dobrého dojmu o osobnosti“ a nabízí možnost vytvářet a budovat nové kontakty.
Jedním z „problémů“ současné doby je to, že profese, které měly poměrně dlouho jistý sociálně stabilizační princip (být soudcem nebo zedníkem implikovalo poměrně jasnou pracovní náplň, ale také společenskou prestiž či očekávané vzdělání), se dynamicky mění. Lidé tak mohou podléhat jisté trudnomyslnosti v tom, že nemají, co by si mohli napsat na dveře své kanceláře nebo na web.
V současné době je akcentovaný trend, který by bylo možné shrnout do titulu knihy Ukaž, co děláš od Austina Kleona. Je třeba někde ukazovat a presentovat, co vlastně člověk dělá a případně proč. Praxe by neměla mít nahodilý charakter, ale ideálně by měla být rámována nějakou odborností, východisky. Pokud se například díváme na weby učitelů z USA, téměř všichni se zmiňují o své vzdělávací filosofii. Nemají přitom na mysli skutečnou filosofii, ale spíše nějaké myšlenkové zarámování toho, co skutečně dělají.
Vést si stránku, sociální síť nebo portfolio, které bude mapovat, co člověk dělá, je nesmírně užitečné a praktické. Umožňuje to ohlédnout se, sledovat pokrok, získávat nové kontakty, ale také budovat svoji značku a inspirovat druhé. Tak jako je důležité pozitivní vnímání značky pro firmy, tak je zásadní to, aby se člověk snažil, aby jeho „značka“ byla vnímaná jako pozitivní, kvalitní, seriózní, důvěryhodná. Forma presentace by pak měla odpovídat tomu, čemu se věnujeme.
Důležitý je také rozměr inspirace. V každé oblasti lidské činnosti je možné identifikovat průkopníky či inovátory, kteří svou oblast táhnou dopředu. Je přitom důležité, aby o sobě dávali vědět, sdíleli své zkušenosti, postupy, příklady dobré, ale i špatné praxe. V této souvislosti se hovoří o tzv. práci nahlas.
Například na blog může člověk mapovat postup jisté činnosti a dávat tak ostatním vědět, jak přesně postupoval – může s sebou strhávat následovníky, ale také získávat zpětnou vazbu od čtenářů. Velkou výhodou této metody je reflexe činnosti a také to, že se neukazuje jen ideální lineární přístup, ale i všechny slepé cesty nebo obecněji vzorce chování a myšlenkové struktury, které mohou další lidé reflektovat a případně implementovat do své praxe. Práce nahlas má samozřejmě také své limity – pokud bude provozována v prostředí, které není bezpečné, může se stát předmětem různých útoků a urážek (protože nepresentuje ucelené dokonalé či bezchybné prvky). Je také vhodné být opatrný v tom, když by se součástí práce nahlas měla stát například práce s nějak citlivými údaji či postupy.
