Netiketa
Netiketa je etiketou v kyberprostoru. Je třeba ji ale důsledně odlišit od informační etiky – etiketa nezkoumá a ani nereflektuje to, co je správné, chtěné či dobré. Jejím cílem je kodifikovat společenské rituály takovým způsobem, aby spolu mohli lidé snadno komunikovat a interagovat. Tak jako každý pozná nůž na rybu od nože na předkrm v restauraci (případně ví, kdy je vhodné dámu pustit do dveří nebo smeknout klobouk), tak by bylo vhodné, aby každý měl představu o tom, jak by se měl v kyberprostoru chovat.
V roce 1995 se dokonce objevil dokument RFC 1855 Netiquette Guidelines, který právě netiketu jistým způsobem kodifikoval. RFC dokumenty jsou normy, které definují síťové standardy. Jinými slovy, kompetence k jistému zdvořilému chování v online prostředí je pro zajištění efektivní komunikace nezbytná. Stejně jako popis hlavičky paketů v IPv6. Dokument dnes již vypadá v mnohém nefunkčně a zastarale, protože nemohl reflektovat témata, která se objeví například v kontextu sociálních sítí. Hlavním komunikačním médiem v roce 1995 byl e-mail, a to buď hromadný (tedy e-mailové konference) nebo individuálně zaměřený. Dokument se věnoval následujícím okruhům: komunikaci „jednoho s jedním“, komunikaci „jednoho s mnoha“ a informačním službám.
Zmiňovaný dokument je významný tím, že důsledně odděluje etiketu a téma bezpečnosti. Jakkoli spolu obě těsně souvisí, je třeba je reflektovat a popisovat zvlášť. Například pro zajištění bezpečnosti jsme běžně zvyklí využívat různé technické nástroje. Otázkou je, zda by bylo přijatelné, aby například umělá inteligence analyzovala komunikaci uživatelů a příslušný subjekt upozorňovala na jednání, které není v souladu s netiketou.
Samo téma netikety je poměrně vděčné, takže lze nalézt nepřeberné množství více či méně zdařilých kodexů či desater, které se s ní snaží nějakým způsobem pracovat. V zásadě je ale možné vidět dva významné prameny netikety, které se ve většině dokumentů objevují. Tím prvním je zásada, že „na druhé straně sedí člověk“, tedy akcent na obecné zásady zdvořilosti, úcty a solidarity s druhým jakožto s člověkem.
Je předmětem diskusí to, jak by měla netiketa reflektovat existenci chatbotů, tedy skutečnost, že na druhé straně komunikace nemusí být živý příjemce, ale stroj. Diskuse má rozměr toho, jak by se měl algoritmus chovat k člověku, ale lze vidět také druhou stránku – jak by se člověk měl chovat ke stroji, který se (povětšinou) od něj učí. V této souvislosti nelze nevzpomenout dialogový systém od Microsoftu, který se učil od uživatelů – během velice krátké doby se z něj stal objekt s nacistickými a rasistickými postoji, protože dokázal velice rychle a přesně získat narativ a hodnotový rámec těch, kteří s ním konverzovali. Stojíme tak před otázkou, zda je taková interakce přijatelná a zodpovědná.
Druhé pravidlo pěkně formuloval Pavel Satrapa: „Buďme konzervativní v publikování a liberální v konzumaci zpráv.“ Odkazuje k tomu, že si člověk musí být vědom toho, že jeho sdělení může někoho zasáhnout či zranit, že nemusí být pochopeno a vnímáno dostatečně celistvě a současně je zde vědomí toho, že v podobné situaci je také on sám jako příjemce zpráv. Jde tedy o jisté pravidlo uměřenosti.
Aniž bychom chtěli některý z netiketových kodexů preferovat, dovolíme si krátce upozornit na Netiquette, jehož autorkou je Virginia Sheaová. Obecně je možné říci, že problém, který je s podobnými soubory pravidel často spojen, je jistá vágnost a nejednoznačnost interpretace. Je dobré mít na paměti, že taková pravidla existují, ale současně bychom neměli přeceňovat jejich využitelnost v praxi.
1. Pamatuj na člověka
Tato zásada shrnuje to, co jsme uváděli jako jisté prameny netikety. Vědomí toho, že partnerem diskuse či jiné interakce je (nebo může být) člověk, je nesmírně důležité a významné. Ukazuje, proč by měla být pravidla závazná a člověk by se jimi měl řídit. Domníváme se současně, že do tohoto bodu je možné včlenit také jisté etické zásady či paradigmatický pohled, který bude u konkrétního jedince modelovat jeho chování.
2. Drž se stejných standardů chování, jaké používáš v reálném životě
Toto pravidlo je na první pohled konzistentní s prvním a logické. Člověk by měl být stejně zdvořilý a slušný (s. 141), případně pravdomluvný. Obsahuje ale dvě velké nesnáze. Tou první je, že kyberprostředí je reálné a odehrává se v něm reálný život. Naturalisticky to zachycují sebevraždy jako důsledek kyberšikany. Druhou obtíží je to, že se zde objevují situace, na které z „offline světa“ není a nemůže být člověk připraven. Toto pravidlo mu tedy nedává žádné vodítko v tom, jak má sdílet obsah na sociálních sítích nebo o čem psát blog.
3. Měl bys vědět, kde se nacházíš
Jde o velice významné pravidlo a to ve dvou dimensích. Tou první je vztah ke kontextu – řada sporů či třenic může vzniknout tím, že člověk nezná kulturní klima dané komunity. Jistá komunikační inkulturace je tedy předpokladem pro zdvořilé a funkční jednání. Druhá dimense je do jisté míry pragmatická – kdo uvidí můj příspěvek nebo jiný počin? Jak s ním může být zacházeno?
4. Respektuj čas ostatních lidí
Jde o téma, které jsme již zmínili u spolupráce – smývání hranic mezi prací a volným časem je všeobecný fakt, avšak ten by neměl mít za následek to, že nebudeme respektovat čas druhých. Jak v rovině naléhání na rychlou odpověď, tak také s rozmyslem toho, zda je nutné je s danou věcí vůbec obtěžovat. Online komunikace může být svůdná v tom, že zeptat se někoho, může být snazší a rychlejší, než si nějakou informaci samostatně najít.
5. Vybuduj si dobrou online pověst
Dobrá online pověst je poměrně široký a obtížně uchopitelný koncept, ale snad je možné z něj získat alespoň několik praktických partikulárních bodů. Předně, online a offline identita se vzájemně prostupují a proplétají. Lze ale oprávněně předpokládat, že budou existovat osoby, které budou člověka znát čistě digitálně. Je výzvou pro každého člověka přemýšlet nad tím, z čeho by se měla jeho online pověst (identita) skládat a co pro to může sám udělat.
6. Sdílej odborné znalosti
Je jedním ze zajímavých bodů, který by jistě mohl najít uplatnění také v běžné etiketě. Podpora růstu poznání a pravdy může být důležitým etickým vodítkem. V online prostředí je spojeno ještě s jednou klíčovou věcí – totiž s ověřováním si, zda šířené informace nejsou hoax, fake news nebo podobně problematická sdělení.
7. Pomáhej držet pod kontrolou flame wars
Pokud je to jen trochu možné, měl by se člověk snažit, aby se nezapojoval do hádek, které nemají žádný praktický smysl. Ztrácí se jimi čas, energie, dobré vztahy a ničemu neprospívají. Kyberprostor může být (z mnoha důvodů) na tvorbu flame wars citlivý. Proto je vhodné, pokud člověk při svém pohybu v kyberprostoru o této skutečnosti ví a snaží se s ní určitým způsobem pracovat, tedy postupovat jako určitý mediátor.
8. Respektuj soukromí ostatních lidí
Soukromí se stalo základním platidlem v online prostoru, kterým jsme si zvykli platit za bezplatné služby. Někteří dokonce tvrdí, že soukromí již neexistuje. Je ale vhodné, aby člověk při online komunikaci maximálně dbal na soukromí druhého. Především pak v případném zveřejňování informací, které mu byly svěřené s pocitem důvěrnosti a intimity.
9. Nezneužívej svou moc
Celá tradice kritické teorie a diskursní analýzy je spojena s reflexí moci. Ta se může v online prostředí projevovat rozličně. Často má velký vliv na konkrétní komunitu, například formou počtu sledujících. Je vhodné s ní zacházet takovým způsobem, aby – slovy Jana Patočky – bylo vše ku prospěchu obce.
10. Buď smířlivý k chybám jiných
Poslední bod se vrací k výše uvedenému kategorickému imperativu Pavla Satrapy a našeho komentáře k němu. Obecně platí, že online prostředí může být ve vztahu k chybám problematické z více důvodů. Předně je to jejich trvalá evidence a snadná dostupnost. Také to, že nevidíme druhého, může vést k méně empatické reakci. Je také nutné zdůraznit, že jde o prostředí, které je vždy spojené s jistým informačním šumem, který může případné správné pochopení významně znesnadnit.
