Organizace informací

Již v polovině minulého století přišel Vannevar Bush s postřehem, že existuje velká diference mezi informacemi, které jsou setříděné a vytvořené nějakou třetí osobou, byť by byla odborně zdatná, pečlivá a empatická a tím, co vychází z osobního narativu a uspořádání světa daného jedince. Nárůst množství informací během informační revoluce poté učinil z jeho konceptu Memexu všeobecně známou záležitost: „Memex je zařízení, ve kterém si jednotlivec ukládá všechny své knihy, záznamy a komunikace a který je mechanizován tak, aby byl konzultován s vysokou rychlostí a flexibilitou. Jedná se o rozšířený důvěrný doplněk k jeho paměti.“

Memex byl pro Bushe stroj, do kterého je možné uložit vše, na co narazíme a vhodně to uspořádat. Existují poté možnosti, jak z takové datové struktury extrahovat další informace, dolovat data anebo danou strukturu určitým způsobem kontextualizovat a za pomoci strojového učení ji využít k doporučování obsahu nebo k tvorbě dynamických částí Memexu, které budou v určitých uzlových bodech čerpat aktuální informace z okolního světa. Příkladem může být aktuální cena akcií, kterou může mít člověk uloženou ve struktuře dat o investování nebo o konkrétní firmě.

Smyslem Memexu nebylo jen rozšířit paměť, ale především dosáhnout jisté symbiózy mezi člověkem a technikou. Z hlediska analýzy různých informačních procesů je zřejmé, že vyhledáváním informací, které by mohly být snadno dostupné (ať již vhodným rozhraním nebo dokonce tím, že jsme je vytvořili sami), trávíme obrovské množství času. Ten nejen stojí peníze, ale také zaměstnává naši mozkovou kapacitu, která se pak nemůže věnovat tomu, čemu by skutečně měla. Chaos v datech, ať již si pod tímto označením představíme cokoli, je jedním ze zásadních problémů informační společnosti, ale také každého jedince v ní.

Důsledky jsou nejen ekonomické, ale mají hluboké dopady také na psychiku člověka. Můžeme v této souvislosti hovořit o informačním přetížení nebo technostresu, což jsou nesporně jevy, které mají na takový způsob práce s informacemi velký vliv. Proto se postupně začala etablovat disciplína osobního informačního managementu, která se snaží právě organisaci osobních informací určitým způsobem reflektovat, výzkumně studovat, ale také aplikačně řešit. Jakkoli její kořeny je možné vidět už v 60. letech, většího rozmachu a reálného etablování se jí dostává až v 80. a především v 90. letech.

Dnes je možné vidět jistý posun od osobního informačního managementu k sebeřízení a správě osobních procesů, tedy k jisté formě seberozvojové činnosti. To se projevuje také na softwarových řešeních – od těch, které jsou zaměřené čistě na práci a korporativní činnosti (jako jsou Citadel a především Tine 2.0), můžeme vidět jasný posun k osobním aplikacím například v podobě Gmailu, který v sobě integruje kalendář, e-maily, správu dokumentů, poznámek či úkolů, a to vše vztahuje k jedné konkrétní osobě.

Organisace osobních informací je tedy tématem, které nesmírně zajímá nejen velkou část populace, ale také vývojáře nejrůznějších nástrojů. Současně je nutné zdůraznit, že zde existuje těsný dialog mezi fyzickým člověkem a digitálním světem. Jednotlivé nástroje jsou spojené s jistými procesy, které člověk musí aplikovat, aby dané služby skutečně k PIM efektivně využíval. Můžeme například Remember The Milk užívat jako běžné To-Do, ale skutečný smysl má ve spojení s metodou GTD (Mít vše hotovo), což je komplexní postup, jak nakládat s úkoly a řízením času.

Zatímco v osmdesátých a devadesátých letech bylo trendem ukládat si všechna data strukturovaně do složek, protože nebyla možnost v nich efektivně vyhledávat, _v současných letech se situace postupně mění, a to s rozvojem_sémantických desktopů, a především cloudových datových úložišť. Mac OS, KDE v Linuxu a později také Windows, začali nabízet možnost soubory popisovat – nejen názvem, ale také k nim vkládat textové komentáře, tagy či hvězdičky. Myšlenka byla taková, že uživatel si tímto způsobem popíše dokument a v budoucnu ho snadno najde. Současně kvalitní metadata by přinesla velké možnosti v _organizaci souborů, jejich vizualizaci, vyhledávání vztahů mezi nimi atp. Problémem ale bylo, že takový popis souborů téměř nikdo nedokázal konzistentně a dlouhodobě dělat, takže dnes jde o funkce, které jsou v systémech sice přítomné, ale jejich reálné využití je malé. Uživatelé sice chtějí mít ke svým informacím přístup a snadno s nimi pracovat, ale současně nejsou schopni a ochotni je efektivně popisovat.

Cloudové služby přinesly v této oblasti jistou revoluci – díky fulltextovému vyhledávání jsou schopné část PIM nahradit. Stačí, když si člověk pamatuje frázi nebo slovo, které užil v názvu dokumentu nebo v jeho textu. V současné době nejde stále o zcela ideální řešení (především u jazyků, jako je čeština, kde se mění tvary slov se skloňováním nebo změnou osoby), ale jde o jeden z kroků, které zcela jasně ukazují na jeden výrazný trend – pokud má technologie spoléhat na běžnou uživatelskou pečlivost a svědomitost, selže a nebude fungovat. Je třeba hledat cesty, jak ji efektivně obejít a nahradit postupem, který uživateli nabídne podobný benefit, ovšem bez požadavku na komplexní systematičnost.

Kurátorství obsahu

Kurátorství obsahu je možné definovat jako činnost, během které člověk získává určitý digitální obsah, jež dále zpracovává, organizuje a zpřístupňuje druhým. Tato zjednodušená definice ukazuje, že jedním z klíčových témat je taková správa dat, která na jedné straně umožní sdílení a komunikaci s druhými a současně bude mít silnou interpretativní a kritickou tvůrčí složku. Někdy si lidé organisaci informací mohou představovat jako proces, který je velice pasivní – stačí vybrat nějakou šablonu a do té jednotlivé objekty nebo fakta zařazovat. Jedinou tvořivostí pak může být rozhodování se, do které škatulky budou umístěné informace, jež mají hraniční charakter.

Daná úvaha je ale zjevně chybná nebo silně omezená. Pokud bychom takovým způsobem skutečně chtěli informace organisovat, velice rychle narazíme na dva praktické problémy. Námi budovaná databáze bude příliš velká a bude mít neustále narůstající charakter. Zatímco člověk zapomíná a tím přirozeně třídí důležité od nedůležitého, v případně techniky je něco takového velice problematické. Vlastně vzniká část sítě, která nemá smysluplné využití, protože je příliš velká. Reálně také není možné vhodně dopředu nastavit dobré kategorie, které nějakou klasifikaci a kategorizaci vlastně umožní. Respektive, pokud je nastavíme tak, aby byly dostatečně obecné a robustní, jsou většinou zcela k ničemu.

 zásadě je možné hovořit o kurátorství (tedy o tvorbě sbírky) pro vlastní potřebu a pro potřeby druhých. V prvním kroku dochází k primárnímu získávání dat, která budou tvořit jádro sbírky. Typicky je jich mnohem více, než kolik jich může být poté využito. Druhým krokem je jasné tematické vymezení – co je tématem sbírky a pro koho je určená? Následuje extrakce důležitých informací, jejich kontextualizace s dalšími zajímavými zdroji a tvorba nového digitálního artefaktu, který bude všechna tato data sdružovat. Posledním krokem je pak publikování a distribuce druhým.

Pro kurátorskou sbírku je možné užít rozličné nástroje – u kolekce fotek může jít o Instagram, u reflexe odborného tématu o text prošpikovaný odkazy na odborné zdroje, třeba formou webové stránky, lze užít specializované nástroje jako je Scoop.it atp. Možností je v podstatě nespočet, klíčové je umět efektivně přemýšlet o datech, která jsou součástí sbírky.

Sbírka je něčím zásadně odlišným od depozitáře. Nejde o soubor všeho, co pojí jeden pojem nebo hashtag, o nějakou nesetřízenou hromadu, ale jde o to, že dílčím prvkům je dán kontext, jsou kriticky probírány a usouvztažňovány, hodnoceny nejen pohledem kvality, ale také relevance pro daný účel atp. Kurátorství vychází z představy, že poznávání je organický proces odhalování vztahů mezi fenomény a jejich začleňování do struktury vlastní mysli. Lze k němu tedy přistupovat prismatem pragmatické filosofie (či pedagogiky), které jej umožní systematicky hlouběji rámovat.

Tím se dostáváme k významu sbírek pro vlastní potřebu. Učení a poznávání těsně souvisí právě s tvorbou kontextu a vztahů mezi dokumenty či poznatky, tedy budování sbírky bez nějakých zbytečných formálních požadavků je vlastně explikací procesu učení. Je přitom jedno, zda pro danou činnost člověk použije osobní wiki nebo třeba myšlenkovou mapu. Klíčové je naučit se přemýšlet nad tím, jaké informace ze složitého světa kolem nás vybrat a jak je propojit s ostatními.

Sbírka je také v neposlední řadě jedním z nástrojů, které nám umožní se k již nalezeným a promyšleným věcem vracet. Soubor odkazů uložených někde záložkách nebo vykopírované úryvky v textovém dokumentu takový charakter nemají. Cílem sbírek by mělo být budovat je intersubjektivně – ať již směrem k osobě, která je zcela odlišná, nebo směrem k vlastnímu já, které vlivem časové distance bude jiné.

Osobní vzdělávací prostředí

Osobní vzdělávací prostředí (Personal learning environment –  PLE) představuje soubor všech aktivit, činností a zdrojů, které člověk používá pro své učení. Jeho součástí jsou tedy například knihy, které čteme, novinky z webů, které odebíráme, sociální sítě, které pomáhají při učení nebo vzdělávací deníky. Pokud se vrátíme k Bushovi a jeho konceptu Memexu, představuje PLE jeden z jeho možných projevů, jež je ale kontextualizován rozměrem učení. V Jarvisovském konceptu tak nejde o řešení problému informačního přetížení, ale celoživotního procesu učení.

Nechceme na tomto místě nějak významně rozvíjet téma PLE, ostatně se k němu ještě vrátíme, ale jde nám o to zdůraznit, že integrální součástí PLE je na jedné straně získávání zdrojů, ale současně také jejich kritická reflexe, organisace a jejich vnášení do kontextu a tvorba. V PLE je důležité, že učení je sociální aktivita, která je silně zakotvená v kyberprostoru a má rozměr tvorby a sdílení s druhými. Nejlépe se něco naučíme, když něco děláme, říká tradiční úsloví. To se postupně stálo jedním z motivů tzv. reformních pedagogik na začátku 20. století. PLE v této tradici pokračuje.

Je vhodné zdůraznit, že modelů, jak je možné PLE koncipovat, je velké množství. Rádi bychom ale zdůraznili jejich tematické zarámování. Mělo by akcentovat něco, co se v poslední době skloňuje jako learning centred design – nikoli tedy zaměření na úkoly a konkrétní výstupy, ale přemýšlení nad tím, jaké by člověk chtěl mít nastavené vzdělávání, jaké procesy, prostředí, jaké postupy by se v něm měly objevovat, co by chtěl sám rozvíjet. A v tomto rámci poté celé PLE budovat. Například, pokud se chceme zaměřit na rozvoj kreativity, těžko můžeme mít PLE nastavené tak, aby bylo orientované na výkon či produkci nějak všeobecně hodnocených a přijímaných artefaktů.

Jakkoli jsme uváděli, že součástí většiny modelů PLE je také rozměr tvorby, neznamená to, že samotný vzdělávací proces by měl být orientovaný na plnění úkolů nebo tvorbu konkrétních objektů. Jeho podstatná část může být skrytá a například obsahovat četbu nebo promýšlení.

V každém případě ale platí, že organisace informací je jedním z klíčových pilířů efektivního studia. Schopnost učit se těsně souvisí s dovedností nějakou informaci nebo podnět z okolí zařadit do vztahů mezi další své poznatky, kriticky ji posoudit a případně ji reflektovat. Budovat PLE a učit se je tedy velice těsně provázaný proces. Jakkoli je tedy organisace informací pro potřeby studia něčím speciálním a ne zcela základním ve smyslu běžných digitálních kompetencí občana, domníváme se, že do kritické diskuse ohledně organisace informací rozhodně patří.