Hodnocení informací

Jestliže je nějaké téma vnímané jako všeobecně populární z oblasti informační gramotnosti, tak je to téma hodnocení informací. To může mít rovinu mediální, kde se právě tato oblast stává jednou z dominantních částí výuky – jak poznat pravdivé sdělení od smyšleného, komu či čemu věřit, co jsou to desinformace? To jsou jen některé otázky, které mohou v této oblasti padat. A skutečně, pokud se vracíme k Peteru Jarvisovi, tak právě toto je problém transformativního procesu mezi různými stavy vývoje společnosti. Poznat pravdu od nepravdy je těžké a z informací se postupně stal nejen ekonomický statek, ale také nástroj války a velkých ekonomických zájmů.

Rádi bychom se zde zastavili u otázky, komu věřit. Jde totiž o jedno z nejproblematičtějších témat. Klasický diskurs mediální gramotnosti dlouho navrhoval, aby člověk ověřoval všechny informace s tím, že nikomu není radno věřit. Každý je potenciální lhář, může se mýlit a člověk, který je mediálně gramotný, by měl být schopen tuto mýlku odhalit.

To je ale nesmírně nebezpečný a chybný přístup a to hned ze dvou důvodů. Jakkoli navazuje na jistou kritickou tradici ve filosofii, která je v kontinentálním myšlenkovém klimatu zakotvena již od Descarta, tak svou šířkou je nereálná. Člověk nemůže reálně ověřovat všechny informace a dokonce ani nemá možnost, jak tak efektivně činit. Například desinformační weby mají vzájemně propletenou síť odkazů a spojené redakce tak, že ověřování například jednoduchou kvantifikační metodou (tedy – píší o tom ještě někde, ideálně trochu jinak, ale se stejným obsahem) je zcela nepoužitelné. Fenomény ve světě jsou současně tak složité, že jim vnější nesystematický pozorovatel nemůže skutečně do hloubky rozumět.

Lidská přirozená potřeba hledat ve světě hodné a zlé se například ve válce v Sýrii nebo při reflexi kurdské snahy na sebeurčení jeví nesmírně obtížně realizovatelná. To, spolu se zmíněnou skepsí, která hlásá, že by se nemělo věřit nikomu, vede k jednomu z nejzávažnějších sociálně-politických problémů dneška – tedy k nedůvěře k médiím obecně. Mediální výchova tak ve své vyostřené a zjednodušené formě v kontextu složitého světa vykonala medvědí službu, která se projevuje tím, že lidé nevěří médiím.

Čemu tedy věří? Data ukazují, že primárním zdrojem informací je pro velké množství lidí to, co se jim zobrazí na Facebooku. Tedy zprávy a informace, které verifikují jejich názorovou pozici. Tím jsou ale velice rychle uzavírání do informační a sociální bubliny, která má za následek mimořádně velkou náchylnost k manipulacím a ztrátu možnosti kritické reflexe informací. Důvěřovat lidem, kteří jsou společensky aktivní s jasnou hodnotovou a politickou preferencí, je riskantní. Pokud se dnes hovoří o rozdělené společnosti, je právě zde jeden z významných kořenů.

Jaké jsou možnosti obratu? Nabízí se krajní relativismus – pravda je v něm čistě sociální konstruovaný pojem a každý má proto tu svoji. Taková pozice je ale obtížně použitelná a při hlubším promýšlení vede k rozpadu společnosti (každý má své zákony a nesmí existovat autorita, která určuje pravdu, jako třeba soud), ale také k zatracení jazyka a komunikace jako takové. Volba radikálního relativismu je tedy dystopická.

Na položenou otázku v našem textu nemůžeme dát odpověď, ale můžeme alespoň něco naznačit. Předně v západním kulturním okruhu je běžná silná diference mezi státními sdělovacími prostředky, které přímo či nepřímo ovládá politická representace, a médii veřejné služby, která mají mechanismy, které jim umožňují zachovat si alespoň nějakou nezávislost a současně kontrolují kvalitu své práce. To neznamená, že se obejdou bez problémů a karambolů, ale asi nic lepšího nemáme. Druhým možným zdrojem informací mohou být média, která mají transparentně nastavený svůj etický kodex a člověk má důvěru v konkrétní osobnosti, které zde pracují.

Zbývá ještě odpovědět otázku, zda je tedy kritické myšlení ve vztahu k médiím něčím chybným nebo špatným, krokem, který generuje více problémů než benefitů. Předně je třeba říci, že například Twitter, ale také Seznam, Google a další významní zpřístupňovatelé informací provádějí jistou filtraci obsahu, který považují za evidentně nepravdivý. To může být jistě vnímané jako cenzura, ale současně jde zřejmě o jeden z mála možných efektivních způsobů, jak snížit dopad zcela evidentních fake news či hoaxu. Například weby, jako jsou Zvol si info, Demagog nebo Manipulátoři, se snaží ukazovat, jak pomocí kritického přístupu ke zprávám, které si člověk vyhodnotí jako potenciálně problematické nebo možná manipulativní, jednoduše poznat alespoň část relevantních informací.

Ukazuje se ale, že hlavním problémem nejsou falešná fakta, ale selekce informací. Media nemohou informovat nikdy o všem, musí filtrovat a vybírat. A podle toho, jaký je zájem majitele nebo předpokládaných čtenářů, dělají výběr ze zpráv. A to je oblast, kde kritické zvažování pomůže jen málo, kde je třeba hodně číst a hledat, což ale člověka opět vrací k oné náročnosti časové a jejímu vztahu k reálnému uskutečňování.

K čemu CRAP či SMELL?

Když se posuneme od obecně mediálních úvah k formálním možnostem hodnocení informací, člověku se zřejmě vybaví jako první CRAP test pro odborné texty a SMELL test pro sociální sítě (podobně jako on ale funguje třeba i zmíněný manuál od Zvol si info). Tyto testy vlastně obsahují otázky nebo kategorie, se kterými se má člověk dívat na určitou informaci. Všechny testy jsou hodně formální, a pokud je nepoužíváte jako metodu vědecké práce (například posuzování kvality informací u online encyklopedií), tak si člověk jen těžko sedne a tabulku s testem vyplní.

Jde ale o návody, které v sobě jistou užitečnost mají. Předně je to jejich formální zakotvení. I když je CRAP test založený na nějakých „objektivních parametrech“ (a dalších subjektivních), tak při reálné práci s ním člověk snadno pozná, že všechny jsou subjektivní. Je ale možné ho použít jako nástroj pro hodnocení informací pro svou potřebu (například pomocí něj vybrat zdroje k psaní článku či seminární práce), nebo třeba ve více lidech k hodnocení určitých zdrojů a jejich systematickému popisu.

Druhou oblastí, která je ale asi ještě důležitější, je nastavení si způsobu přemýšlení, jistého mindsetu, tedy toho, jak se na odborný text díváme. Pokud si člověk CRAP test zkusí vícekrát, běžně ho u odborného článku nedělá, nemá žádnou tabulku, kterou si krok za krokem vyplňuje, ale má prvky v textu nebo dokumentu obecně, na které se dívá. Často aniž by o tom přemýšlel. Stejně funguje také SMELL test – nejde o to si pečlivě odpovědět na všechny otázky, ale spíše natrénovat „oko“ na to, aby si všimlo, pokud něco ve vážném nepořádku. A pak mělo k dispozici nástroj, pomocí kterého je možné tento nesoulad identifikovat, analyzovat a kriticky reflektovat.

Rozumět argumentům? Rozumět textu?

Kritické myšlení rozhodně není něčím, co by nemělo hodnotu nebo význam. Právě naopak – s rozvojem umělé inteligence a techniky obecně dochází ke dvěma významným posuvům. Tím prvním je neustále snižující se nárok na paměť. Ani ten nejlepší historik nemůže vyhrát s Wikipedií soutěž o to, kdo si bude pamatovat více jmen nebo dat. Taková soutěž je předem ztracená. Současně to ale neznamená, že by se měla všechna data a jména ve škole přestat učit. Jen je třeba hledat to, v čem bude Wikipedie (nebo lépe umělá inteligence) slabší než člověk. Pokud se to podaří, tak se otevírá velká šance pro významný rozvoj vědy, ale také umění, služeb, obchodu,…

Technika ale nesnižuje význam jen paměti, ale zajímavě se bude dotýkat toho, co bylo pro novověkou vědu vrcholem lidského ducha – jasného, strukturovaného, analytického, ostrého myšlení. Pokud má nějaká věc pravidla, je s velkou pravděpodobností jisté, že se ji počítač naučí dělat lépe než člověk. Zde je přitom nutné udělat drobnou odbočku. Původní myšlenka strojového učení ve hrách byla taková, že například u šachů získá počítač databázi ohromného množství her, ty si zapamatuje a pak v reálné situaci na šachovnici vybere variantu, která bude nějakou jednoduchou metrikou nejvýhodnější. Tímto způsobem skutečně první programy fungovaly. Jenže se ukazuje, že je efektivnější, když se použije ještě jeden krok – nechá se počítač sám, aby nacházel pomocí dané metriky vlastní tahy. A počítač, který se neučí z partií lidí, ale sám vymýšlí strategie, je lepší než člověk jak v šachu, tak v Go.

V matematice už každý ví, že například derivování nebo práce s numerickými metodami je něco, co by člověk měl v základu umět, ale nikdy v tom nebude tak dobrý jako počítač. Bez toho, aby ale chápal, jak daný přístup funguje, by mohl reálné problémy řešit jen obtížně. Podobně například v astrofyzice se bez modelování nedá vůbec obejít. Člověk část práce předal počítači a věnuje se tomu, co algoritmicky určit nejde. Jednoduché analytické myšlení je tedy také v ohrožení – budoucnost má analytické myšlení v komplexních a náročných nebo nejednoznačných situacích, jako je kritická analýza textu nebo studium argumentační linie filosofa anebo syntetické uvažování, které je nesmírně obtížně algoritmizovatelné.

Jednou z věcí, které budou algoritmy umět za velice dlouhou dobu, pokud vůbec, je kritická analýza textu. Schopnost porozumět textu, najít v něm fakta (která je možné ověřit), axiomy, argumentační linii atp., je něčím zcela zásadním. Takový postup může vést ke kritickému posuzování daného zdroje, a pokud se člověk naučí sledovat, jakým způsobem je myšlení druhého vystavěné, jak logicky postupuje, umožní mu to také případně odhalovat slabá místa či problémy v úvaze.

Schopnost vnímat logickou výstavbu textu je důležitá jak v rovině mediální (kdy můžeme sledovat, zda to, co zdroj tvrdí, alespoň dává jako celek smysl a má to předkládaný význam, tedy například, že z předpokladů plynou závěry), tak v rovině odborné práce s textem. Je jednou z klíčových dovedností výzkumníka najít problém, který by rád zkoumal, mezeru v poznání, chybný předpoklad, tradovaný mýtus atp. Dobré pochopení oné logické výstavby má pak vliv na to, zda dokáže sám něco zkoumat, najít výzkumnou metodu, interpretovat data, napsat text.

Zde platí tvrzení Marie Efstratopoulou – literatura je matkou výzkumu. Člověk musí především hodně číst (jak kriticky a systematicky, tak také „objemově“), aby mohl takovou analýzu efektivně provádět. Čím má lepší literární zkušenost, tím lépe je pak schopen se podílet na vědeckém bádání, ale také na samotné tvorbě textu nebo jeho metodologickém uchopení.