Čím se liší výzkumník a běžný člověk?

Otázka, čím se liší výzkumník a běžný člověk, může mít různé roviny odpovědi. Je ale třeba zdůraznit, že každý výzkumník je také člověkem, takže toto tázání by nemělo vést k tomu, že budeme výzkumníka považovat za nějaký zvláštní živočišný druh. Francouzský filosof Henri Bergson si tuto otázku položil a odpovídá na ni následovně – zatímco běžnému člověku jde o výsledek jeho jednání, o to, aby to, co dělá, přineslo chtěný efekt, u dobrého výzkumníka tomu musí být jinak. Výzkumník nesmí sledovat cíl svého jednání, ale musí dohlížet na postup, kterým se k němu dostal, aby ho mohl sdělit druhým. Cílem kritiky ve vědě není nikdy výsledek, ale vždy pouze postup vědeckého bádání. Bergson samozřejmě netvrdí, že by vědce nemělo zajímat, co dělá, ale nikdy by se tím neměl nechat unést natolik, že odloží veškerou metodologii. Pak se z něj totiž stává domácí kutil a nikoli vědec. 

Toto myšlení je pro veškeré vědecké počínání nesmírně důležité, protože pokud ho nedokážeme přijmout, můžeme být často smutní z toho, že nám ve výzkumu „nic nevyšlo“ nebo v nás může uzrát přesvědčení, že bychom měli jít (jak se lidově říká) „za data“ a všechno popsat tak, aby to bylo přitažlivější, překvapivější a hezčí. Dobrý výsledek či překvapení ve vědě vždycky potěší, ale rozhodně by se neměl stát cílem našeho bádání. 

Na tomto místě se tedy budeme zaměřovat především na to, co dělá vědu vědou, tedy na vstup do metodologie a na myšlenkovou výbavu, která je s takovým přístupem ke světu spojená. Ukazuje se, že nejde jen o izolovaný nácvik činnosti pro napsání diplomové nebo seminární práce, ale o jakési myšlenkové schéma, které – pokud si ho osvojíme – nás může provázat celý život. Zkusme být stále výzkumníky i běžnými lidmi. Myslím, že by to našemu světu hodně prospělo. 

Důraz na otevřenost a metodologii 

Pokud vás na tomto místě napadá, proč právě metodologie je tím, na co se ve vědě klade takový důraz, pak vězte, že jde obecně o transparentní postup, který popisuje, co je vaším výzkumným záměrem a jak to chcete zkoumat. Věda si, na rozdíl od mýtu, zakládá na tom, že všechno, co se v ní děje musí být transparentní. Pokud máte článek, který bude říkat, že se výzkumník ptal lidí na souhlas s trestem smrti, ale vy nebudete vědět kolika, kde a jakým způsobem, je vám taková informace k ničemu. V takovém případě se dostáváme do situace dobře popsané výrokem, že „nikdy nevěřím statistice, kterou si sám nezfalšuji“. 

Odhalit své výzkumné postupy, co, jak a proč jsme zkoumali a na co jsme vlastně přišli, tak není žádným vědeckým formalismem, který by neměl řádné opodstatnění, ale je to jádro toho, co dělá vědu vědou. Někdy se v této souvislosti hovoří o opakovatelnosti výzkumu. Ta je možná u některých přírodních věd (a to ještě ne vždy), ale pokaždé by mělo platit, že můžete ukázat svá data a své metody a tím jasně dokázat, že to, co jste zkoumali, jste si nevymysleli. 

Pokud bychom se měli podívat na příklady nějakých neopakovatelných výzkumů, tak se nabízí například rozhovor s generálem z druhé světové války, který byl provedený metodou orální historie, ovšem narátor již zemřel. V takovém případě má výzkumník unikátní a zcela neopakovatelná data, která získal dobře popsatelným způsobem a která může adekvátně interpretovat. Jakkoli je narátor již neživý, může se na data principiálně podívat každý a posoudit, do jaké míry je interpretace adekvátní. Podobné jsou ale také výzkumy postojů učitelů v inkluzivních třídách, analýza studijních výsledků v určitém kurzu atp.  

Podobné příklady je ale možné vidět i v přírodních vědách – se změnou klimatu se například zásadně mění chování mrožů či velryb, takže popis jejich chování v době před deseti lety a dnes není vůbec stejný. Podobně by dopadly také například výzkumy vypálených deštných pralesů nebo výzkumy druhů, které postupně vyhynuly. Stejně tak nemáme (zatím) k dispozici dostatečné množství srážek dvou černých děr na to, abychom detekovali gravitační vlny „jako na běžícím páse“. 

Zatímco ještě v padesátých letech byl jistý empiricisní předpoklad, že kvantitativní výzkumy jsou dobře replikovatelné a mohou poskytnout stejné výsledky jako původní výzkum, dnes již víme, že tomu tak není, nebo alespoň být nemusí. To nijak nesnižuje hodnotu výzkumu nebo vědeckost dané aktivity, ale je o to jasnější, že velký důraz musíme klást na data samotná a metodologii jejich získávání a zpracování. Jen pokud tuto činnost uděláme dobře, může na nás někdo další navázat. 

Současně ale platí, že metodologie je to, co nám omezuje jisté explorační možnosti při práci s daty. Pokud například děláme kvalitativní výzkum, těžko z něj můžeme s jistotou usuzovat na nějaký jev ve společnosti, ale to, co udělat můžeme, je formulovat hypotézy, které můžeme kvantitativně ověřovat. Podobně u kvantitativního výzkumu zřejmě nemůžeme očekávat, že nám odkryje bohatství doposud netušených možností studia nějakého teoreticky a empiricky málo probádaného jevu, ale zato jím můžeme dobře počítat korelace (vztahy) mezi určitými proměnnými, jejich závislosti a vztahy k dalším proměnným.

Podobně bychom se měli mít na pozoru, pokud někdo ze zkušeností s Římskou říší predikuje vývoj Evropské unie. Takový člověk se v danou chvíli nechová jako výzkumník, protože jeho metody (například archeologický výzkum) mají velkou deskriptivní, ale nulovou prediktivní funkci. O budoucnosti nic říci nemohou.  

Pokud tedy budete číst nějaký článek, nebo pracovat s vlastním výzkumem, věnujte pozornost tomu, jak metodologicky pracovat. Pomůže vám to pochopit, co je před vás vlastně postaveno a jakým způsobem o tom můžete přemýšlet. A co by byl naopak onen krok „za data“, kterého byste se měli vyvarovat. 

Zkuste se podívat, jaké výzkumné metody se ve vašem oboru nejvíce využívají (výbornou službu vám udělají oborové časopisy) a dostaňte se jim na kloub. Obecné metodologické učebnice jsou vhodné pro začátek, jako jistá příručka či rozcestník, ale ve skutečnosti platí, že každý výzkumník umí skutečně dobře použít jen pár metod (typicky dvě nebo tři) a orientuje se na určitý druh výzkumu (kvalitativní, kvantitativní, …). Pokud se tedy chcete dostat do kontaktu se špičkou, nebojte se inspirovat u nich. Je dobré mít základní přehled o běžných oborových metodologiích či konkrétních metodách, ale velice vám doporučujeme si nějakou jednu vybrat a učit se s ní pracovat skutečně do hloubky. Uvidíte, jaké možnosti a náhledy vám to otevře. 

Výzkumník – a zde se dotýkáme etiky výzkumu – by měl popsat nejen ony báječné a zajímavé věci, které mu vyšly, ale také předložit například korelace, které počítal a nevyšly mu, hypotézy, které se nepodařilo ani potvrdit, ani vyvrátit, situace, ve kterých se mu zkrátka nedařilo. Tím pak umožní všem ostatním neopakovat stejné chyby anebo naopak například změnit výzkumný vzorek a pokusit se danou věc zkoumat subtilněji. I špatné výsledky jsou výsledky a mohou vědě hodně pomoci. Zde je pěkně vidět rozdíl mezi naším vědcem a běžnou životní situací. V ní se nemusíme chlubit tím, co se nám nepovedlo, jen si z toho vezmeme pro příště ponaučení. Věda je však komunikativní proces a je v ní žádoucí, aby si poučení mohl vzít každý. 

Metodologie v každodennosti 

Byli bychom ale neradi, kdyby celý náš text vyzněl tak, že to, co má v životě jako jediné cenu, je kvalitní metodologie a metodologická dovednost. Ve skutečnost se ale taková informační gramotnost hodí v mnoha každodenních situacích. Pokud například někdo řekne, že američtí vědci zjistili, že…, tak jako metodolog máte dvě možnosti reakce:  

1. usoudíte, že jde o argumentační faul vycházející z přílišné generalizace a schovávání se za národní (když jsou američtí, jistě to bude pravda) a sociální (vědci tomu přece rozumí) autoritu,  

2. usoudíte, že jde o tvrzení bez metodologie, které tedy spadá do roviny subjektivního významu. 

Ve skutečnosti se informační gramotnost, která je spojená právě se schopností kriticky prozkoumat nějaké sdělení, uplatňuje téměř neustále. Například na příbalovém letáku k lékům jsou vypsané kontraindikace v populačním zastoupení. Pokud člověk nemá představu o tom, jak velké dané riziko je nebo co dané poměry znamenají, těžko může poučeně usoudit, zda si léky chce brát, nebo nikoli. 

Stejně tak například výzkumy veřejného mínění – pokud se nebudeme pečlivě dívat na velikost vzorku, datum sběru nebo zadavatele výzkumu, těžko můžeme odhadnout, do jaké míry dané výsledku skutečně odrážejí realitu nebo co vlastně znamenají. Čísla sama o sobě jsou bezcenná, pokud nevíme, zda zachycují volební potenciál, celkovou náladu v populaci, preference těch, kdo chtějí skutečně přijít, …, a pak je zde ještě problém, že velkou část výzkumů si zadávají politické strany pro svoji potřebu. Ty pak často nemůžeme interpretovat jako „objektivní“ sondy do volebních preferencí, protože tento cíl často ani nesledují. Podobně se hodí schopnost odhadnout, jaká asi může být chyba u provedeného výzkumu – je to procento? Dvě? Deset?  

Jak je vidět na náhodně vybraných příkladech, základní metodologická kompetence nám může zachránit život. Nebo nám alespoň umožní dobře se rozhodnout, koho volit, zda chceme jíst určité léky, jaká je spolehlivost nějakého tvrzení a zda se dá novinovému článku skutečně věřit. 

Na závěr ještě jedna drobnost – lidská mysl má velkou tendenci data, která má k dispozici, přetvářet tak, aby odpovídala jejím kognitivním modelům a předpokladům. Právě pevnost v metodologii a trvání na datech vám umožní tato zkreslení překonat. Pokud o nich chcete vědět více, doporučujeme ke čtení Faktomluvu, případně systematičtější a teoretičtější dílo v této oblasti již zcela klasické Myšlení rychlé a pomalé.