Jelikož s ní pracujete za účelem podložení vlastních tvrzení, je důležitou složkou obsahu vaší práce. I pro označování zdrojů informací jsou ale stanovena formální pravidla. Úpravu formy záznamů zdrojů můžete dělat již během psaní, jedná se ale o poměrně zdlouhavou činnost, která může přerušovat tok vašich myšlenek.

Často je proto vhodnější vytvořit si vlastní systém pracovního označení použitých zdrojů, který je při formálních úpravách textu před jeho odevzdáním nahrazen finální verzí. Váš vlastní systém může být založený na názvech textů, URL adres nebo jiných cest k místu, kde máte uloženy své poznámky. Ať si vyberete jakýkoli způsob, hlavní je, abyste kdykoli byli schopni dohledat nejen to, který konkrétní text jste si označili, ale také které místo v něm (např. číslo strany v knize). Pokud se vám vazba mezi použitým zdrojem a vaším textem ztratí, bývá dost složité ji znovu najít, a u delších textů, například diplomových prací, je to někdy až nemožné.

Odkazování v textu

Formální úprava záznamů použitých zdrojů v odborném textu se většinou týká dvou oblastí – jednak označování použitých zdrojů ve vlastním textu, kde u citací a parafrází musí vždy být jednoznačně dohledatelné, odkud jste danou informaci převzali, jednak seznamu všech použitých zdrojů na konci textu.

Při označování použitých zdrojů v textu se nejčastěji využívají číselné odkazy (Vancouver style), systém autor-datum (harvardský systém) nebo průběžné poznámky pod čarou. Jen výjimečně můžete rozhodnout sami, který formát preferujete, většinou je předem zadán podle toho, kde publikujete. Formáty jsou také různě preferované podle oborů, je proto vhodné se podívat na formát používaný právě ve vašem oboru.

Metoda číselných odkazů

Tato metoda je zřejmě nejjednodušší. V textu jsou postupně uváděna čísla v závorce (kulaté nebo hranaté) označující jednotlivé použité publikace, příp. s informací o konkrétní straně, odkud je informace převzata. V seznamu použitých zdrojů je pak k číslu přiřazen záznam publikace v pořadí, jak se objevovaly v textu. Pokud je na více místech v textu odkazováno na stejný zdroj, vždy se použije první číslo, které získal. Protože se často text postupně upravuje, nějakou část dopíšete nebo smažete, může se stát, že se při manuálním psaní čísel časem ztratíte a nebudete si jisti, jestli čísla skutečně odkazují na správné zdroje. Vhodnější než manuální číslování je proto využít křížových odkazů, kdy do závorky vložíte číslo odstavce. Pokud pak odstavce přesouváte, je změna čísel v textu jednoduchá tím, že označíte text a aktualizujete pole.

Harvardský systém

Tento systém využívá k označení zdroje v textu příjmení autora a rok vydání, a pokud je to možné, opět s doplněním čísla strany. Je-li příjmení autora součástí vlastního textu, uvádí se za něj do závorky jen rok a číslo strany. Pokud s ním vlastní formulace neoperuje, jsou údaje v závorce jen ve formátu „(příjmení rok, s. strana)“. Při tomto zápisu se můžete setkat s několika problémy:

• Pokud má publikace více autorů, uvádí se příjmení všech z nich, např. (Lou, Yan, Nickerson, & McMorris, 2012, p. 106).
• Pokud není uvedeno příjmení autora (například u webové stránky), většinou se nahrazuje názvem publikace, a je-li název dlouhý, tak jen jeho částí, např. (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/26/EU, 2014).
• Pokud chybí informace o roku vydání, uvede se „nedatováno“.
• Pokud použijete více různých publikací, kde je stejné příjmení a rok vydání, za rok se přidává malé písmeno pro odlišení publikací, a to v poznámkách v textu i v seznamu použitých zdrojů, např. (Černý, 2015a) … (Černý, 2015b).

V seznamu zdrojů na konci práce jsou publikace seřazeny abecedně podle příjmení autora, více publikací stejného autora je pak řazeno podle roku vydání. Rok vydání je při odkazování harvardským systémem vždy uváděn hned za jménem autora, ať využíváte jakékoli citační normy. Výhodou harvardského systému proti číselným odkazům je to, že i při přesouvání částí textu nebo zdrojů v jejich seznamu na konci práce nehrozí tolik, že se ztratíte v tom, na který zdroj jste vlastně v textu odkazovali. Na druhou stranu jsou pravidla, která musíte dodržovat při označování zdrojů v textu, o něco složitější.

Průběžné poznámky pod čarou

Při využití průběžných poznámek pod čarou je velmi přehledné, s jakými zdroji a jak často autor pracuje, protože jsou na první pohled zřejmé a není je nutné hledat v textu. Podobně jako u číselných odkazů jsou postupně uváděna v textu čísla, v případě poznámek pod čarou většinou ve formátu horního indexu – informace o použitém zdroji je ve spodní části té stránky, na které na zdroj odkazujete. Čísla poznámek se stále zvyšují, neopakují se, ani pokud je odkazováno na stejný zdroj. Pokud chcete na jednom místě odkázat na více zdrojů, neuvádíte více čísel, jako je tomu v případě číselných odkazů, ale do jedné poznámky pod čarou napíšete všechny odkazované publikace. Vkládání poznámek pod čarou nabízí textové editory jako automatickou funkci, které byste rozhodně měli využít a nevkládat čísla ani poznámky pod čarou manuálně. Nejen, že to vypadá lépe, ale editor vám pohlídá, aby se při úpravách textu a změně formátování například neposunuly poznámky ze spodní části textu.

Zkrácené formy odkazů v poznámkách pod čarou

Z popisu, jak vypadají jednotlivé odkazy na zdroje v textu, je patrné, že poznámky pod čarou jsou nejméně úsporné. Uvádění stále všech potřebných informací podle citační normy v každé poznámce zvyšuje počet znaků, které jsou ale duplicitní. Proto je možné využít zkrácených forem odkazů na literaturu v poznámkách pod čarou, vždy ale musí být zcela zřejmé, na který konkrétní zdroj se odkazuje.

• Při zkrácených citacích se proto uvádí: „Příjmení, jméno. Název. s. strana“, např. „ČERNÝ, Michal a Dagmar CHYTKOVÁ. Heuristická analýza aplikací na tvorbu myšlenkových map v tabletu. s. 187“.
• Zkrácenou citaci je také možné uvést jen na prvním místě v textu, kde odkazujete na konkrétní publikaci, pokud pak na ni znovu odkazujete, uvedete již jen: „Příjmení, pozn. číslo, s. strana“, např. „ČERNÝ, pozn. 3, s. 187“.
• Pro ještě větší úsporu při odkazování na stejný zdroj ve více po sobě následujících poznámkách pod čarou na stejné straně je možné celé jméno a název publikace nahradit jen slovy „Ibid.“, „Ibidem“ nebo „Tamtéž“ (formulace znamenají totéž).

V poznámkách pod čarou se uplatňují také odkazy na zdroje, které nebyly při psaní použity. V takovém případě se jedná jen o odkazované publikace, které by měly být v seznamu zdrojů odděleny od těch použitých při psaní. Možné je odkazovat na zdroje, kde je téma řešeno podrobněji (např. „Viz ČERNÝ, Michal a Dagmar CHYTKOVÁ. Heuristická analýza aplikací na tvorbu myšlenkových map v tabletu. s. 187“) nebo odlišně („Srov. ČERNÝ, Michal a Dagmar CHYTKOVÁ. Heuristická analýza aplikací na tvorbu myšlenkových map v tabletu. s. 187“).

Citační normy

Ať v textu odkazujete na použité zdroje libovolnou z popsaných metod, vždy je nutné na konci práce uvést seznam zdrojů, které jste ke zpracování textu použili. Jednotlivé záznamy musejí být uvedeny ve formátu, který definuje citační norma. Vedle zadaného způsobu označování zdrojů v textu je proto nutné dodržet při práci s literaturou i zadaný způsob vytváření tzv. bibliografických citací (tedy záznamů publikací, které uvádí základní informace o publikaci pro její jednoznačnou identifikaci). Každá citační norma vyžaduje jako povinné odlišné údaje, odlišně definuje také pořadí a formát jednotlivých položek pro různé typy zdrojů informací (textových, ale třeba i videa). Mezi nejčastější v českém prostředí patří ČSN ISO 690 a APA style (využívaná nejen v psychologii a příbuzných oborech).

Pokud hledáte údaje o publikaci, které potřebujete pro vytvoření jejího záznamu jako použitého zdroje, je vhodné u monografie vycházet z titulního listu, případně informací na jeho rubu, a když ani tam nenajdete potřebné informace, tak z obálky. Naopak u časopisu začínáte u obálky a až poté dohledáváte zbývající informace v tiráži časopisu. U webových zdrojů může při dohledávání informací neuvedených na první pohled pomoci zobrazení zdrojového kódu stránky, pokud se v něm dokážete zorientovat. Do záznamu uvádíte informace v jazyce, ve kterém jste je našli, případně přepsané do latinky, ale ne přeložené.

Generátor citací

Abyste si nemuseli přesně pamatovat, jakou formu záznamu určitá norma vyžaduje, jako pomůcky vám poslouží různé generátory citací. V českém prostředí je zřejmě nejoblíbenější generátor citace.com (studenti MU mají zdarma Citace PRO), v angličtině je nabídka mnohem širší, např. UNC’s Citation Builder nebo Citation Machine. Vždy je potřeba se podívat, jaké normy daný generátor podporuje. V generátoru je nejdříve nutné správně zvolit typ zdroje (kniha, webová stránka apod.) a následně vyplnit připravená pole, jako jsou autor, editor, název, rok vydání apod. Následně kliknete na generování a služba vám nabídne záznam, který stačí zkopírovat do vlastní práce. Některé generátory, jako již zmíněný citace.com, umožňují také jednodušší cestu, kdy zadáte identifikátor dokumentu – u knihy ISBN, u elektronických textů, zejména odborných článků, DOI. Generátor si pak údaje dohledá v různých systémech sám a vy tak nemusíte vyplňovat celý formulář. Ne vždy jsou ale systémy dobře nastaveny, je proto vhodné si zkontrolovat, jestli systém některé údaje neopomněl.

Zkuste si vygenerovat záznam své oblíbené knihy dle ISO 690 v generátoru citace.com nebo citacepro.com. Vyzkoušejte si jak dohledání podle ISBN, DOI, tak samostatné vyplnění formuláře.

DOI (Digital Object Identifier) představuje alfanumerický jednoznačný identifikátor elektronických dokumentů, podobně jako ISBN u knih. Jeho cílem je pomoci omezit nestabilitu digitálních textů, protože jejich adresa se často mění. Pomocí tohoto údaje je možné snadno identifikovat stejný text, ať už se nachází kdekoli. V současnosti je DOI dokonce mezinárodní normou ISO 26324. Seznam čísel DOI je uveden v rejstříku společně s popisnými informacemi o dokumentu.

Citační manažery

Dobrou pomůckou pro práci s literaturou mohou být také citační manažery. Manažery se jim říká proto, že jejich cílem je organizace zdrojů informací na úrovni poznámek, plných textů nebo jen popisných informací o zdrojích. Většinou v sobě také zahrnují funkci generátorů citací a podporují větší množství citačních norem. Řadu z nich je možné propojit s knihovními katalogy nebo s databázemi odborných textů, kdy není pro uložení zdroje do citačního manažeru nutné informace o zdroji přepisovat, ale rovnou je importovat. Některé z citačních manažerů nabízejí také doplňky do textových editorů – pro odkazování na zdroj v textu a vytváření seznamu použitých zdrojů stačí naklikat, které ze zdrojů uložených v manažeru chcete v daném místě použít, a systém vytvoří v potřebných formách všechno potřebné za vás.

CitacePRO představují placenou nadstavbu volně dostupného generátoru obohacující ho právě o mnoho funkcí citačních manažerů. Jedná se o jeden z mála systémů v češtině a má jej zakoupena řada univerzit a velkých knihoven. Manažer podporuje stovky citačních stylů, např. ISO 690, APA Style, MLA a další. Pokud si jednou do systému uložíte informace o konkrétním zdroji a budete záznam chtít využít ve formátu podle různých norem, velmi jednoduše stačí změnit potřebnou normu a není třeba vytvářet nový záznam. Systém umožňuje ukládání plných textů, import informací z databází, sdílení citací a jejich organizaci a také doplněk do MS Word.

Poměrně rozšířeným citačním manažerem dostupným zdarma je Zotero, který můžete využívat jako samostatnou aplikaci nebo jako rozšíření Firefoxu. Zdarma je k dispozici také Mendeley. Mezi nejrozšířenější placené citační manažery patří RefWorks a EndNote. Všechny tyto systémy nabízejí podobné funkce, jako byly popsány u CitacePRO. Je proto dobré si vyzkoušet ty, které jsou zdarma nebo k nim má vaše instituce licenci, a vybrat si takový citační manažer, který vám osobně nejvíce vyhovovuje.

Antiplagiátorské systémy

Při přebírání cizích děl může docházet k plagiátorství, kdy není jednoznačně identifikovatelný zdroj převzaté formulace. Tato situace může nastat i omylem, např. kvůli únavě při psaní práce. K rychlému testu, zda nedošlo k přebírání formulací bez označení, je vhodné využít některý z antiplagiátorských systémů. Na podobném principu fungují české systémy theses.cz, odevzdej.cz a nástroj „jako vejce vejci“ ve správci dokumentů v IS MU.

Systémy od vás potřebují informaci o tom, jaký text si přejete zkontrolovat. To můžete udělat tak, že text do systému nahrajete, nebo uvedete třeba URL adresu dokumentu, který chcete prověřit. Systému zpracování nějakou dobu trvá, proto můžete zadat e-mail, na který chcete výsledek poslat. Jiným řešením, např. v IS MU, je kontrola textu systémem po několika hodinách až dnech (podle vytíženosti systému), takže si jej s odstupem zobrazíte ve správci souborů – tam zpracování trvá už jen chvíli. Systém pak odlišnou barvou zvýrazní podobnosti, tedy formulace, které našel také jinde, dokonce uvede i informaci, kde je původní text dostupný.

Zkuste si ověřit některý ze svých textů v antiplagiátorském systému, např. v systému odevzdej.cz.