Ochrana životního prostředí

Jedno z klíčových společenských témat je nesporně ochrana životního prostředí. Jde o něco, co nelze obcházet nebo tomu dokonce nevěnovat pozornost. Ostatně i papež (tedy zástupce asi nejkonzervativnější instituce světa) uvádí, že: „Mluvíme-li o „životním prostředí“, máme na mysli také jeden zvláštní vztah, totiž ten mezi přírodou a společností, která ji obývá. To nám brání považovat přírodu za něco od nás separovaného nebo za pouhý rámec našeho života. Jsme v ní zahrnuti, jsme její součástí a prostupuje námi… Aby bylo možno mluvit o autentickém rozvoji, je třeba ověřit, že dochází k celkovému zlepšení kvality lidského života a to zahrnuje analýzu prostoru, ve kterém žijí lidé. Prostředí, ve kterém žijeme, ovlivňuje náš pohled na život, naše cítění i jednání. Ve svém pokoji, ve svém domě, na svém pracovišti a ve svojí čtvrti využíváme životní prostředí, abychom vyjádřili svoji identitu. Snažíme se přizpůsobit prostředí, a je-li neuspořádané, chaotické nebo nasycené viditelným a slyšitelným znečištěním, pak jsou přemírou podnětů naše snahy o rozvoj integrující a šťastné identity vystaveny zkoušce.“

Tento text ukazuje dvě významné dimense životního prostředí, které je nutné ve vztahu k technologiím reflektovat. Tou první je vztah životního prostředí a kvality lidského života. Již v předchozích úvahách o ochraně zdraví jsme uvažovali o tom, jak vhodně nastavený systém práce s daty umožňuje člověku zdravý život v informační společnosti. Je nezbytné usilovat o to, aby technologie sloužily člověku a minimalizovat jejich negativní dopad na životní prostředí. Lze ale celou problematiku rámovat také pozitivně – technologie umožňují mnoho procesů a aktivit v našem životním prostředí měnit takovým způsobem, že prospívají celému ekosystému.

Při jistém makroskopickém pohledu by bylo možné říci, že právě technologie umožňují provádět efektivní regulaci energetických sítí, logistiky nebo také výroby s cílem snižování emisí či celkového plýtvání zdroji. Jakkoli toto téma přímo nespadá do digitálních kompetencí, je důležitým zdrojem úvah o tom, jak technologie mění životní prostředí. Jejich výroba je na jednu stranu nákladná a pro přírodu náročná, ale současně umožňuje v řadě ohledů pracovat podstatně ekologičtěji. Například životní prostředí v Londýně na přelomu 19. a 20. století bylo nepochybně méně zdravé než dnes.

Papež František správně upozorňuje na to, že životní prostředí má jak makroskopickou dimensi, tak také lokální aspekty – je třeba vnímat využívání technologií v takovém rámci, který bude jak k celé přírodě, tak také k jedinci maximálně vstřícné. Jan Sokol v této souvislosti upozorňuje na to, že člověk je jediný tvor, který nemá žádné přirozené prostředí. To, co bychom mohli označit jako přirozené prostředí pro předka člověka je místem, kde by většina z nás dlouho nepřežila. Člověk je tedy jako tvor povolaný k tomu, aby své prostředí aktivně utvářel a konstituoval. Pokud se tedy někdo cítí lépe v prostoru bez techniky, je to jeho soukromý názor, který je nutné respektovat, ale současně není možné pro něj argumentovat přirozeností.

Životní prostředí ve vztahu k digitálním technologiím může být jak fyzické, tedy například uspořádání kanceláře nebo domácnosti, ale také digitální. Je důležité reflektovat jisté environmentální principy v kontextu kyberprostoru. Ostatně v pedagogice můžeme hovořit o osobním vzdělávacím prostředí, které by mělo nesporně být prostředím k životu. Nelze k němu tedy přistupovat metodami, které jsou pro životní prostředí nepřijatelné – zanášet a neodstraňovat z něj nepoužívané nebo škodlivé prvky, zbytečně jej přeplňovat atp. Domníváme se, že obecné zásady ochrany životního prostředí lze snadno aplikovat (do jisté míry) také do kyberprostoru.

Současně neexistuje žádná pevná hranice mezi „tady a tam“, je proto nezbytné uvažovat o tom, jaké místo v životním prostředí mají technologie, a to jak z hlediska jejich fyzického umístění, tak také v kontextu procesů, které jsou s nimi spojené nebo s ergonomií. Je přitom třeba říci, že právě digitální technologie představují pro mnoho lidí hlavní pracovní nástroj, ale také zdroj zábavy, komunikace, vzdělávání či sociální interakce. Jinými slovy, informační a komunikační technologie mají ve vtahu k lidem bytostně ekologický charakter.

Energetická úspornost

V případě, že hovoříme o ekologické či uhlíkové stopě v kontextu moderních technologií, bude jedním z témat, které se mohou dotýkat každého jedince, také energetická náročnost, respektive to, jaká zařízení s jakým výkonem a v jakém režimu vlastně používá pro jednotlivé úkony.

Příkladem může být kryptoměna Bitcoin, na jejíž těžbu se spotřebuje asi 0,5 % celkové světové produkce elektrické energie, očekává se, že letos (tedy v průběhu roku 2018) překročí toto číslo spotřebu elektrické energie v Rakousku. Odhadovat přesnou spotřebu je náročné, ale jde o poměrně konzervativní odhad, který ukazuje, že zde existuje online produkt, který slouží primárně na finanční spekulace a který má netriviální ekologické dopady.

Jen těžba (a provoz) takové měny tedy představuje velkou ekologickou zátěž, přičemž jsme do ní nezapočítali další náklady – především pak na výrobu grafických karet, bez kterých je těžba zcela nerentabilní. Grafické karty díky vysoké poptávce po kryptoměnách představují zcela specifickou a zajímavou komoditu, která se vymyká Moorovu zákonu – jejich cena je extrémně vysoká, téměř neklesá (v posledních dvou letech) a mnoho modelů je zcela nedostatkovým zbožím.

Bitcoin není jedinou kryptoměnou a lze očekávat, že globální náklady na těžbu a provoz těchto komodit bude letos někde mezi 0,7–1 % světové spotřeby elektrické energie, což je nesmírně vysoké číslo, které by mělo vést k úvaze, do jaké míry je vlastně užívání kryptoměn eticky a environmentálně přijatelné.

Jde jen o jednu názornou (a mediálně vděčnou) ukázku toho, jak mohou technologie negativně dopadat na životní prostředí, aniž by uživatel mohl snadno vidět a zažívat konkrétní projevy těchto jevů.

Co naopak zažívá v podstatě každý uživatel, je reflexe energetické náročnosti zařízení, která využívá. Musí si tak běžně klást otázku, zda potřebuje aplikaci na telefonu, která mu ubírá vysokou část baterky, zda je vhodné, aby měl na svém mobilním zařízení neustále zapnutou Wi-Fi či Bluetooth, i když jen jde po městě atp. Tím, jak se zařízení stala mobilními, přinášejí jasnou a hmatatelnou zkušenost s energetickou náročností a poměrně přímočaře umožňují měnit chování uživatelů. Benefit v podobě delší výdrže baterie je poměrně hmatatelný a explicitní. Mezi digitální kompetence proto nesporně patří také dovednost zjistit spotřebu jednotlivých aplikací či funkcí mobilních zařízení a efektivně je využívat tak, aby na jednu stranu dobře sloužily svému účelu, ale současně aby dané zařízení bylo možné efektivně využívat.

Nesporně také do digitálních kompetencí spadá představa o tom, jakou baterii v daném zařízení máme a jak by měl optimálně vypadat její nabíjecí cyklus. Vhodně nastavená politika dobíjení akumulátorů může mít na životnost i výdrž velký vliv. Do této oblasti patří také témata, jako je rychlodobíjení nebo využívání powerbank.

Morální zastarávání

Pojem morální zastarávání je zajímavý fenomén, který v kontextu digitálních technologií existuje výrazněji než ve většině klasický odvětví. Zatímco za fyzickou životnost je možné označit dobu, po kterou jistý produkt funguje (v rozumně uspokojivé míře), tak morální životnost odkazuje k subjektivnímu pocitu uživatele – po jejím překročení daný produkt většinou funguje dále, ale uživatel o něj již nemá zájem a nahrazuje ho novým.

Zřejmě nejvýrazněji je to možné vidět na příkladu mobilních telefonů, které si jen málo kdo pořizuje až tehdy, kdy starý přestane fungovat, ale důvodem akvizice je touha po hezčím, modernějším, rychlejším či módním produktu. Tradičně se pojem morální zastarávání dává do kontextu konzumní společnosti, tedy společnosti založené na rychlé obrátce zboží, na nákupech, které jsou z hlediska racionálních kalkulů zbytečné atp.

Morální zastarávání má velké environmetální dopady – spotřeba vzácných kovů, ale také plastů a dalších látek, které jsou potřeba na výrobu zařízení, je značná a možnosti efektivní recyklace poměrně omezené. Proto lze určitým pohledem morální zastarávání vnímat jako fenomén problematický, který by snad bylo možné reflektovat v rámci vzdělávání.

Jakkoli nechceme snižovat tuto rovinu morálního zastarávání zboží (a vědomí, že něco takového existuje, je pro život v informační společnosti zcela zásadní), rádi bychom se pokusili poukázat také na druhou stranu věci. Morální zastarávání je totiž jistý ideální typ, který se v reálném světě v čisté podobě objevuje poměrně zřídka.

Příkladem může být onen nový telefon – dochází k jeho nahrazení nikoli stejným modelem, ale novým zařízením. To má ale nové a lepší funkce, pohodlnější ovládání nebo nižší spotřebu elektrické energie. Jinými slovy přináší benefity buď pro zdraví a psychickou pohodu, pro pracovní efektivitu či zábavu nebo pro životní prostředí. Většinou jde přitom o průsečík všech těchto faktorů. Je tedy nutné kriticky a systematicky reflektovat jednotlivé oblasti, ve kterých k morálnímu zastarávání dochází, a snažit se na ně nahlížet v širších a komplexnějších perspektivách.

Je nutné zdůraznit, že argument jako „dříve jsi takovou funkci nepotřeboval a nyní ano, takže je zbytná či zbytečná“ není validní. Technologické změny přirozeně nabízejí nové možnosti a společnost nemá statický charakter. To, že člověk na novém zařízení využívá nové funkce, není primárně jeho „rozmlsnaností“, ale prostým vývojem.

Na druhou stranu mnoho výrobců morální zastarávání v určitém ohledu podporuje – například nenabízí aktualizace operačního systému na starší telefony, čímž nutí zákazníka k novým a novým nákupům, ač by starší telefon nové funkce mohl podporovat. Jiným příkladem jsou součástky či komponenty, které po uplynutí záruční doby zařízení poškodí (většinou nejde o „rozbušky“, ale o součástky s uměle nižší životností než je zbytek výrobku) a nutí zákazníka k novému nákupu. Reflexe dlouhodobější péče o zařízení a služby, které jsou s touto činností spojené, by do základního rámce úvah například o volbě značky zařízení nesporně měly patřit.