Bezpečnost

Zatímco japonský ani americký narativ nepočítají spíše s rozvojem infrastruktury a služeb, evropský pohled akcentuje občana jako komplexní bytost. Podle Abrahama Maslowa je pocit bezpečí druhým nejnižším patrem pyramidy potřeb – člověk se v prvé řadě potřebuje cítit fyzicky saturován (mít co jíst, pít, dýchat, spát,…) a hned v dalším kroku potřebuje mít pocit bezpečí. Jde tedy o jednu ze základních lidských potřeb, které není možné ignorovat nebo se jim nevěnovat. Ostatně i na úrovni vlády je bezpečnost tradičně náročným rozpočtovým požadavkem a jak uvádí například Hobbes, stát je zřizován (také) proto, aby svým daňovým poplatníkům zařídil bezpečí (zaměřte se na The Introduction).

Toto bezpečí v kyberprostoru má některé zásadní souvislosti, které je třeba zmínit. Tou první je již zmiňovaný pocit, že existuje „tady a tam“, tedy že kyberprostor není tak nebezpečný jako fyzický svět nebo že jsou od sebe neprostupně odděleny. Zmíněná představa může být velice nebezpečná, ať již v oblasti ochrany osobních údajů nebo financí.

Důležité je si uvědomit, že základní měnou v online světě nejsou peníze, ale osobní údaje. Řada lidí se domnívá, že je natolik obyčejná a bezvýznamná, že jejich data vlastně nemohou nikoho zajímat. Opak je pravdou, získávat data o „běžných uživatelích“ má nesporně svůj velký ekonomický potenciál, například pro marketingové účely. To, že mají osobní údaje uživatelů velkou hodnotu, je pro řadu z nich obtížně představitelné, což má pak nesporně také vliv na jejich chování.

Tak jako v hobbesovském pojetí státu, tak v kyberprostoru platí, že část bezpečnosti si musí člověk zařídit sám svojí prozíravostí a zkušeností a o část se může postarat stát zákony a mocí. Problémem jsou obě složky takto chápané bezpečnosti. Prozíravost a zkušenost je něco, co mnoho lidí nemá v online prostředí zcela dobře rozvinuté, a kyberprostor vyžaduje, v řadě ohledů, specifické způsoby chování nebo alespoň technické detaily, které jsou pro bezpečnost nakonec klíčové. Problémem jsou i poměrně omezené možnosti národních států zajistit svoji kybernetickou bezpečnost.

Velkou otázkou přitom je, co si pod kybernetickou bezpečností vlastně představit. V současné době je vnímaná především jako soubor následujících oblastí – ochrana sítě jakožto infrastruktury; ochrana základních registrů a dalších důležitých státních systémů; boj proti dezinformacím a ochrana proti cíleným útokům na velké weby ve velkém měřítku.

Podle Evropské komise je bezpečnost zásadní také z dalších důvodů, které vnímáme jako důležité. Tím prvním je ekonomický a edukační rozměr. Důvěra v technologie je těsně spojená s pocitem bezpečnosti. Pokud má být podporován vznik a rozvoj informační společnosti, je třeba, aby byl založený na pocitu (oprávněném) bezpečí. Proto také různé evropské projekty a strategie k tomuto bezpečí směřují.

Druhý rozměr je onen občanský – stát vnímá svoji roli garanta bezpečnosti a současně ale nemůže zajistit bezpečnost obyvatelům, kteří nemají dostatečné vzdělání nebo zkušenosti v oblasti digitálních kompetencí. EU proto vydává poměrně značné množství regulativ digitálního druhu, jejichž cílem je maximální ochrana spotřebitele jakožto občana. Asi nejdiskutovanějším a nejsilnějším nástrojem v této oblasti je směrnice GDPR. Ta byla v médiích hojně reflektována a dávána do podivných souvislostí nesmyslné regulace a zbytečné byrokracie. Je ale třeba vzít v potaz, že jde o směrnici namířenou především proti velkým korporacím, které sbírají značné množství údajů a dále je uchovávají a zpracovávají často bez jasného vědomí uživatelů. Cílem směrnice je tedy chránit spotřebitele jakožto občany unie.

S tím těsně souvisí také vztah ochrany soukromí a osobních údajů jakožto významného prvku fungování občanské společnosti – osobní údaje a i drobné informace mohou mít v širším kontextu významný vliv na demokracii nebo obecně svobodné fungování společnosti. Lze vzpomenout StB, která řadu výslechů vedla právě za účelem získání velkého množství „nedůležitých informací“. Možnost bezpečně komunikovat, mít jistotu, že data, která jsou používaná pro ekonomické účely, nebudou zneužita či zcizena, je zásadní pro užívání technologií.

Evropské prostředí silně diferencuje (zda jde o jeden z klíčových sociálních vlivů křesťanství) mezi privátním a veřejným prostorem. Je třeba, aby každý člověk byl vybaven kompetencemi k tomu, aby mohl řídit, co chce dávat do veřejného prostoru a co ponechávat skryté. Toto vědomí, že mezi těmito dvěma prostory (s. 1610-1616) můžeme diferencovat, je zásadním a důležitým prvkem naší společenské zkušenosti. Tvrzení, že „vše, co dáme na internet, je vlastně veřejné“ je v tomto ohledu velice nebezpečné. Ukazuje jednak internet jako nebezpečné místo (stejně dobře mohu sledovat člověka doma pomocí nezabezpečené IP kamery nebo špionážním zařízením) a současně jako místo, které se zcela vymyká kulturnímu narativu, což ale také není pravda.

Cílem digitálních kompetencí ve vztahu k bezpečnosti je tedy takové nastavení online prostředí, ve kterém bude možné pěstovat společnost občanskou, ekonomickou, informační. Ve které si každý občan bude umět zajistit tu část bezpečnosti, kterou za něj nemůže zabezpečit stát.

V našem popisu budeme postupovat od zařízení k datům, tedy od hardwaru a softwaru (a sítí) k datům, která tvoří jednotliví uživatelé, abychom se pak podívali na sociální a environmentální aspekty bezpečnosti.