Ochrana zdraví a psychické pohody

Tím, jak informační technologie pronikají stále více do studijních, pracovních, ale také volnočasových aktivit, dochází k jejich nezanedbatelnému vlivu na komplexní a složitý fenomén, který je možné označit jako zdraví a životní styl. Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako „stav kompletní fyzické, duševní a sociální pohody.“ Tato definice je někdy napadaná jako nerealistická, vždyť kdo může říci, že je v takovém stavu? Na druhou stranu nám tato definice otevírá zcela nové a hlubší myšlenkové obzory, které umožňují fenomén zdraví určitým způsobem prozkoumávat a reflektovat. Zatímco pojetí zdraví jako absence nemoci fenomén zdraví klade do centra zájmu (téměř výlučně) medicíny, pojetí WHO zdůrazňuje, že je třeba o něm uvažovat také sociálně, psychologicky či filosoficky. DigComp pak přímo zdraví vztahuje k technologiím a klade si otázku, do jaké míry technologie utvářejí zdraví člověka nebo na něj působí, respektive konkrétněji – jaké kompetence musí mít člověk, aby byl v informační společnosti zdravý.

V tomto kontextu je možné identifikovat hned několik oblastí, které se digitálních kompetencí a zdraví bezprostředně týkají. Předně jde nesporně o oblast sociálně patologických jevů v kyberprostředí, což je téma, které je v teoretickém diskursu silně reflektováno a věnuje se mu i kulturní tvorba. Online prostředí s sebou přináší problémy, jako je kyberšikana, kybergrooming, sexting, stalking a kyberstalking a mnoho dalších. Tedy téma zneužívání technologií k tomu, aby jimi byla zasažena druhá osoba s cílem jí ublížit.

Tyto jevy jsou nesporně závažné a mohou mít dlouhodobé či fatální důsledky. Je třeba zdůraznit, že teoretická výbava proti takovým útokům je nesporně užitečná stejně jako znalost právního prostředí, ale současně platí, že oběť je vždy ve velice složité situaci, a to jak psychicky, tak také sociálně. Je proto vždy nutné k ní přistupovat s dostatečnou mírou empatie. Znalost počítačové bezpečnosti hraje jeden z důležitých prvků prevence takových útoků, ale nemusí vůbec znamenat, že takovému chování zabrání.

Jednou z důležitých kompetencí v této oblasti je tedy schopnost včasné identifikace problému, ať již u sebe nebo u druhého, a snaha o maximálně rychlou a efektivní intervenci, která může mít často charakter těsné spolupráce s policií nebo dalšími úřady. Často jde o problémy školní nebo pracovní, což do jejich řešení vtahuje více možných institucí.

Rádi bychom ale problematiku zdraví ve vztahu k digitálním technologiím zarámovali poněkud šířeji – předně je zde rozměr toho, jak s digitálními zařízeními vlastně pracovat, aby člověku fyzicky vyhovovala – jak má být vysoko a daleko monitor, jakou myš si koupit a jaké cviky dělat, aby nás nebolela záda. K tomu se z dotykovými zařízeními objevil fenomén bolesti prstů a diskutované narušení jemné motoriky. Paradoxně témata, která jsou zcela zásadní, a tedy souvisí s problémem ergonomie celého pracovního prostředí.

Naučili jsme se mít telefon či tablet stále u sebe, což na jednu stranu zvyšuje dostupnost informací, ale současně se zvýrazňují fenomény, jako je technostres či informační přetížení. Došlo k rozmazání pracovní doby (ostatně tyto řádky jsou psané v sobotu před desátou hodinou večerní), což má za následek problémy s odpočinkem a pocitem pohody. Práce není nikdy hotová, člověk je dostupný neustále atp. Právě problematika práva zaměstnance nebýt online mimo pracovní dobu je jedním ze zajímavých příspěvků do diskuse o digitálních kompetencích, tedy o tom, jak člověk má technologie využívat správným způsobem a co to ono „správně“ vlastně je.

V neposlední řadě do této oblasti spadají také špatné úsudky či kognitivní zkreslení. Jde o jevy, které dobře známe z analogového prostředí, ale v kybersvětě získávají výrazně silnější význam. To, že člověk selektivně nebo chybně posuzuje různé situace, může vést k výraznému poškozování či narušení sociální a kulturní sítě, ve které se pohybuje – ať již v rovině chybného vnímání informací nebo poškození vztahů a komunikačních kanálů. Jde o jeden z prvků, který běžně užívají reklamy, dezinformační kampaně a řada dalších problematických projektů a které mají v online prostředí rychlejší a intenzivnější dopad. Součástí zdraví v online prostředí je nesporně také reflexe těchto problémů.

Informační přetížení

Jedním z fenoménů informační společnosti je dostupnost informací, respektive její negativní podoba, která se označuje jako informační přetížení – člověk v takovém stavu není schopen informace adekvátně zpracovávat a hodnotit. Zatímco v běžných modelech poznávání dochází k tomu, že informace slouží pro překonání nějakého rozdílu mezi světem a vnitřním prožíváním jedince, tak v případě stavu informačního přetížení je informací tolik, že daný jedinec není schopen efektivně organisovat své poznávací procesy a informace jsou mu spíše ke škodě než k užitku.

Mimo zmíněnou sníženou schopnost pracovat s informacemi v důsledku jejich nadbytku je možné se setkat také s jevem následným, totiž s rostoucím stresem z informačního přetížení, který se tradičně označuje jako technostres. Oba fenomény nesporně negativně ovlivňují jak efektivitu práce, tak také zdraví tak, jak ho definuje WHO. Na tomto místě nám tedy nepůjde o nějaké psychologizující spory o to, zda jde o specifický fenomén, nebo ne, ale o reflexi informačního přetížení jako skutečnosti, která se odráží na celkové životní pohodě.

První problém, se kterým je technostres spojený, je otázka pracovní efektivity. Ta od 60. let, tedy od počátku informační revoluce, roste, což má vliv na ekonomiku, ale také na psychiku lidí. Jakkoli v kreativnějších zaměstnáních tráví lidé mnoho času činnostmi, které přímo s prací nesouvisí, tak tlak na jejich výkon, ale také kreativitu, je velký. Významně se v posledních letech hovoří o multitaskingu, tedy o tom, že vykonáváme více činností současně, což se negativně podílí na efektivitě práce, ale také na stresu. Jinými slovy, změna pracovních procesů, jež je spojená s informační společností, má za následek mimořádné nároky na psychiku člověka.

Je tedy nezbytnou digitální kompetencí něco, co bychom mohli označit jako schopnost organisovat a spravovat úkoly. Je přitom v zásadě jedno, zda člověk využívá Mít vše hotovo (GTD neboli Getting Things Done), Kaizen, Time boxing nebo cokoli jiného. Je třeba se naučit nově a systematicky organisovat celé pracovní prostředí tak, aby člověk dokázal na jedné straně plnit všechny úkoly, ale současně měl možnost se soustředit a ponořit se do práce či studia.

Mezi zásadní témata, která se v této oblasti vyskytují, je možné nesporně řadit pobyt na sociálních sítích. Jde obecně o služby, na kterých člověk tráví velké množství času, ale současně, i když na nich není, může přemýšlet nad tím, co se na nich děje. Je proto důležité najít vlastní pravidla pro to, kolik času na sociálních sítích chceme trávit, kdy a jakým způsobem. Podobně jsou ale diskutovány také mechanismy práce s e-maily, kdy mnoho lidí doporučuje věnovat se jim jen jednou denně – pravidelné kontrolování schránky zabírá příliš mnoho času, tříští pozornost a může vést k tomu, že za celý den člověk nevykoná mnoho jiného, než že odpovídá na e-maily.

Nesporně do této oblasti bude spadat celkový osobní informační a datový management. Téma, o kterém jsme již hovořili – totiž, jakým způsobem si organisovat poznámky, dokumenty, soubory atp. zde získává nový rozměr, protože nezvládnutí této činnosti má vliv na celkové pracovní prostředí, vede ke snížení efektivity, stresu atp.

Do této oblasti spadá také to, kde, kdy a jakým způsobem využíváme mobilní zařízení – obecně se doporučuje je nevyužívat nejméně hodinu před spaním, etiketa je pak zapovídá během společenských akcí či setkání. Schopnost být „offline“ je v poslední době poměrně diskutovaná a objevují se akce nebo iniciativy, které se právě takovému „informačnímu detoxu“ věnují. Nechceme zde vynášet žádné arbitrární soudy o tom, že by člověk měl mít schopnost být v roce alespoň týden bez digitálních technologií, ale dovolíme si upozornit na skutečnost, že mimo svobody k tomu něco dělat existuje také svoboda od něčeho. A právě tu druhou nemají osoby závislé, což může být zajímavý test do nějaké sebezkušenostní aktivity.

Obecně zřejmě platí, že čím lépe si člověk dokáže své informační prostředí hlídat a nastavovat, čím lépe dokáže říci, co do něj chce vpouštět (a kdy) a co nikoli, tím lépe se mu bude v informační společnosti žít. Tak, jako v případě sociálně patologických jevů totiž platí, že prevence sice nemusí být stoprocentně účinná, ale je podstatně lepší a efektivnější než řešení všech problematických následků.

Sociálně patologické jevy v kyberprostředí

Na tomto místě bychom rádi – poměrně metodologicky neukotveně – ukázali tři možné případy sociálně patologického (nebo alespoň problematického) chování s cílem v jisté narativní rovině naznačit dynamiku, efektivitu a problematičnost obrany v online prostředí.

Příklad první: „Žena (18 let) studuje střední školu a před rokem si přidala na Facebooku přítele, se kterým se zná údajně z oslavy, v přátelích ho má také několik jejích kamarádů a kamarádek. Po více než roce si začnou psát a muž požádá dotyčnou o fotky. Zprvu se zdráhá, pak pošle několik snímků, které jsou „nezávadné“. Muž se dožaduje nahých fotek do pěti minut, jinak vytvoří fotomontáž a obličej dívky umístí na nahé tělo. Takový obraz pak zveřejní ve skupině, kde má žena velké množství přátel.“

Příběh může pochopitelně pokračovat dále, ale ukazuje tři signifikantní momenty – známého, který vypadá seriózně, ale neznáme ho. To je první velké bezpečnostní riziko. Sociální verifikace je v této oblasti velice silná. Druhý moment je možnost snadné manipulace s obrazem – vytvořit fotomontáž, kterou rozpozná jen profesionál nebo sexuální partner dané osoby je něco, co se lze snadno naučit a nezabere to ani příliš mnoho času. Obrana proti takové manipulaci je velice složitá, stejně jako vyvracení toho, že jde o originální fotku. Sociální stopa takového chování je rozsáhlá a poškození dobrého jména dané osoby velké. Důležitým prvkem je také časový nátlak – útočník se snaží zmenšit prostor pro racionální uvažování nebo intervenci na minimum.

Je také nutné zdůraznit, že nejde o útoky, které se stávají pouze ženám. Stejnému nebezpečí jsou vystaveni také muži. Liší se jen technika toho, o jaké fotografie se bude jednat – útočník u žen typicky vyhrožuje nahotou nebo obecnou vulgárností, u mužů extrémně malým penisem nebo podobnými formami zesměšnění, které nemůže poškozený snadno vyvrátit.

Druhý příběh: „Učitel natáčí vzdělávací videa pro ostatní kolegy a umísťuje je na YouTube. Ve škole ale není příliš oblíben žáky, kteří se rozhodnou pod anonymními přezdívkami svého učitele tupit v diskusi.“

Tento příběh má opět několik významných momentů důležitých pro deskripci online prostředí. Učitel vstupuje do kyberprostředí, ve kterém se snaží o otevřenost, zapojení a pomoc svým kolegům. Chová se tedy jako konektivistický učitel, představuje jeden z dobrých příkladů praxe. Vstup do online prostoru ale s sebou nese nemalé riziko. Učitel si současně myslí, že ví, kdo na něj útočí, ale nemá žádné reálné prostředky pro to, aby to dokázal. Je nutné ctít presumpci neviny. Jakmile k takovému procesu interakce dojde, může mít lavinový efekt – videa i komentáře se mohou šířit dále, mají dopad nejen na učitele jako člověka zakořeněného ve škole, ale mohou rychle poškodit celý jeho odborný profil u komunity dalších učitelů.

Možností by bylo videa odstranit, což je problematické z mnoha důvodů, nebo se diskusi snažit moderovat, což také není snadno udržitelné a učitel by nemohl dělat nic jiného než čekat, kdy se objeví nový příspěvek… Tak jako v prvním případě také zde není možné hledat snadná řešení nebo univerzální vzorce a je nutné usilovat o soustavnou, především preventivní aktivitu, případně je možné nabízet videa jen určité komunitě osob, které budou tvořit bezpečné prostředí pro daného člověka, což je ale mnohdy těžké odhadnout.

Třetí příběh: „Muž a žena se velice milují, žijí spolu, fotí se vzájemně, často intimně či bez šatů. Po rozchodu zůstanou snímky u jednoho z partnerů, který jejich část zveřejní.“

Také tento příběh je něčím příznačný. Předně jde tak jako v prvním případě o porušení zákona, byť s obtížně vymahatelnou sankcí, a především s téměř nulovou satisfakcí v sociálním kontextu. Pořizování snímků je běžnou součástí intimního života, což snižuje možnost se jim zcela vyhýbat. Jde o problém či konflikt s osobou, která je blízká a od které se to nečeká. Právě takové snímky mají často druhého poškodit, snížit jeho přitažlivost pro případného nového partnera atp. Velmi často jsou ale publikovány z čirého naštvání, bez vetší míry promyšlenosti či záměrnosti.

Je třeba říci, že zde je možné usilovat o stažení nebo blokaci snímků, což ale není možné hned a je nutné se smířit s tím, že dané fotografie nemalé množství (typicky společných přátel, kolegů či spolužáků) uvidí. Originální, byť ne zřejmě univerzálně použitelný postup užila fotografka Cecilie Bødkerová, která nafotila tímto způsobem poškozenou Emmu Holtenovou, jak si čte, čistí zuby a obléká se – nahou. Jakkoli jde o málo přijatelný postup, představuje snaha o nadhled zřejmě jeden z výrazných pilířů dosažení zdraví v případě konfliktu v online prostředí.

Všechny tři příběhy ukazují, jak problematické online prostředí může být. Současně ilustrují jisté struktury, které se mohou opakovat nebo výrazně objevovat v kyberprostředí a mohou mít patologický vliv. Jejich kritické zkoumání a myšlenkové uchopování by mělo být integrální součástí úvah o tom, jak bude společnost, která je v online prostředí silně zakořeněná, fungovat a s jakými problematickými momenty se musí vypořádávat.

Digitální minimalismus

Nathan Jurgenson hovoří o tzv. The Disconnectionists – lidech, kteří neodmítají technologie jako takové, nevolají po návratu do přírody nebo nechtějí zrušit sociální sítě, ale přemýšlejí o tom, zda nejsme technologiemi příliš zahlcení. Schopnost odpojit se, ve zvolený čas, dává prostor proto nebýt (jak říká Heidegger) ve vleku techniky, ale naopak nad technikou získat určitou autonomii. Tomáš Halík, známý český sociolog náboženství, například jezdí každý rok do poustevny. Je to pro něj místo, kde není zatížen starostmi, kontaktem s druhými, povinnostmi a může se soustředit jen na sebe, svůj vnitřní svět nebo v klidu napsat knihu.

Disconnectionists jsou lidé, kteří navazují na tradici pouštních otců z období mezi 3.-6. stoletím, kteří utíkali před civilizací a ruchem světa do pouště. A stejně jako část z nich se opět záměrně a promyšleně vrací ke svým sociálním vazbám a práci. Klíčové je, že pro člověka je zřetelně psychologicky důležité, aby si od ruchu světa dokázal odpočinout. V kontextu digitálních technologií se tak často hovoří nejen o obecné psychohygieně, ale o digitálním detoxu nebo dietách. Dokonce se lze setkat se speciálními akcemi či pobyty, které jsou spojené s odpojením se od sítí.

Jak již bylo řečeno, cílem Disconnectionists není odpojení se od společnosti trvale, ale nalezení určité zdravé a funkční rovnováhy a spojenosti, spojené s posílením pocitu psychické pohody, rovnováhy, autonomie. Odhaluje přitom širší trend, který můžeme rámovat konceptem digitálního minimalismu. Jde o soubor opatření, technik, postupů nebo i společenského diskursu, který se snaží ukázat, že používat 24 hodin denně,  7 dní v týdnu techniku není vhodným způsobem trávení času.

Tim Cook, šéf Apple, prohlásil, že si na svém iPhone vypnul notifikace. Tedy přesně tu funkci, které iPhone dokázala proslavit a přinést mu obrovské množství uživatelů a zcela změnit způsoby interakce člověka s aplikacemi. Důvody jsou jasné – chce mít možnost se soustředit na to, co dělá a nenechávat se neustále rozptylovat a rušit. Google se poprvé začal věnovat digital wellbeing v roce 2018, když do Androidu umístil aplikaci, která monitorovala čas strávený v jednotlivých aplikacích. Na tu nyní navazuje souborem nástrojů Digital Wellbeing Experiments, jejichž cíl je jasný – dát uživateli zpětnou vazbu o tom, kolik času tráví s mobilním telefone ruce a pomoci mu tento čas redukovat. Současná situace je natolik složitá a citlivá, že pokud bychom nic nedělali, velká část uživatelů technologie prostě nebude moci používat vůbec, protože se jejich pracovní produktivita, ale i obecná spokojenost zhroutí natolik, že začnou technologie odmítat.

Digitální minimalismus sleduje více témat, ale můžeme upozornit alespoň na některá:

  • Omezení notifikací a lepší strukturace času – říká se, že žije v době, kdy jsme neustále něčím vyrušování, je stále náročnější se soustředit, protože nové notifikace a upozornění významně omezují možnosti plánování úkolů. To, co se velice doporučuje je nastavit si jasná pravidla práce například se sociálními sítěmi nebo mailem. Dát jasné mantinely kontroly nových zpráv, stanovit si čas odpovídání a především zbavit se notifikací. Výsledkem bude soustředěnější pracovní čas a větší spokojenost.
  • Schování mobilního telefonu – pravidlo, které vypadá na první pohled zvláštně, ale je velice praktické; pokud se člověk učí nebo pracuje, vyplatí se (pokud je to možné) schovat mobilní telefon do šuplíku a vůbec se na něj nedívat. Případně je možné si pomoci aplikace jako je Forest. Tím, že nevidíme a neslyšíme mobilní telefon a ani ho nemáme po ruce, můžeme se snáze soustředit na věci, které jsou pro nás důležité.
  • Bytí alespoň 14 dní v roce offline – nebo tento čas rozdělit na dva nebo tři kratší úseky. Díky tomuto odpojení se získáme novou zkušenost se sebou samotnými a možná dokážeme zvážit některé naše pracovní návyky. Hlavně ale prospějeme své psychohygieně.
  • Omezení sociálních sítí – sociální sítě jsou na jedné straně dobrým zdrojem informací a komunikace, ale také místem, kde trávíme velké množství času, který je jednak neproduktivní a jednak si na nich neodpočineme. Jde tedy o jedno z nejméně vhodných prostředí, pro trávení volného času. Současně se v nich uzavíráme do filtračních bublin, narážíme na desinformace nebo flamewars. To jsou negativní jevy, se kterými se musíme naučit vyrovnávat. Omezení času, ale i nastavení vlastních pravidel může významně pomoci.
  • Práce s pozitivní psychologií – jde o soubor drobných technik, které mohou mít velký vliv na to, jak se cítíme. Doporučuje se například pracovat s pozitivními cíli (nikoliv negativními), akcentovat rozměr motivace, zpětné vazby (podporující a formativní) nebo přechodové rituály (pokud jdete z práce domů nebo naopak, dát si vždy 15 minut aklimatizace při nic nedělání), nebo do svého života zařadit prvky meditace. To vše pomáhá s budování určité životní spojenosti.
  • Snižování kognitivní zátěže – zde se vracíme částečně k prvnímu bodu. Důležité je snažit se strukturovat své činnosti, tak, aby se při nich snižovala kognitivní zátěž, tedy plánovat čas, psát si poznámky, organisovat práci, dělat si seznamy úkolů, myslet na to, co právě děláme. Opět jde o drobné aktivity, které mohou postupně k pocitu digitální rovnováhy přispět.

Téma digitálního minimalismu je samozřejmě širší. Řadí se sem důraz na příjemné pracovní prostředí, tedy například vhodné nastavení aplikací tak, aby pracovali jen s funkcemi, které uživatel skutečně potřebuje a to v jednoduché a dostupné podobě (zde je dlouhodobým leaderem Apple). Spadá sem ale také širší úvaha nad tím, jaké aplikace a informační zdroje využíváme, jak nám vyhovují a zda je skutečně potřebujeme.

Jakkoli to může vypadat zvláštně, tato digitální kompetence, není spojená jen se zručností ve využívání techniky, ale především s rozvojem schopnosti integrovat ji do svých osobních i pracovních životů tak, aby přispívala ke kvalitě života, nikoli ke stresu, přetížení nebo k pocitu nějakého technologického otroctví.

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info