Ochrana zdraví a psychické pohody

Tím, jak informační technologie pronikají stále více do studijních, pracovních, ale také volnočasových aktivit, dochází k jejich nezanedbatelnému vlivu na komplexní a složitý fenomén, který je možné označit jako zdraví a životní styl. Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako „stav kompletní fyzické, duševní a sociální pohody.“ Tato definice je někdy napadaná jako nerealistická, vždyť kdo může říci, že je v takovém stavu? Na druhou stranu nám tato definice otevírá zcela nové a hlubší myšlenkové obzory, které umožňují fenomén zdraví určitým způsobem prozkoumávat a reflektovat. Zatímco pojetí zdraví jako absence nemoci fenomén zdraví klade do centra zájmu (téměř výlučně) medicíny, pojetí WHO zdůrazňuje, že je třeba o něm uvažovat také sociálně, psychologicky či filosoficky. Digcomp pak přímo zdraví vztahuje k technologiím a klade si otázku, do jaké míry technologie utvářejí zdraví člověka nebo na něj působí, respektive konkrétněji – jaké kompetence musí mít člověk, aby byl v informační společnosti zdravý.

V tomto kontextu je možné identifikovat hned několik oblastí, které se digitálních kompetencí a zdraví bezprostředně týkají. Předně jde nesporně o oblast sociálně patologických jevů v kyberprostředí, což je téma, které je v teoretickém diskursu, ale také v pedagogické komunitě reflektováno zřejmě nejvíce. Online prostředí s sebou přináší problémy, jako je kyberšikana, kybergrooming, sexting, stalking a kyberstalking a mnoho dalších. Tedy téma zneužívání technologií k tomu, aby jimi byla zasažena druhá osoba s cílem jí ublížit.

Tyto jevy jsou nesporně závažné a mohou mít dlouhodobé či fatální důsledky. Je třeba zdůraznit, že teoretická výbava proti takovým útokům je nesporně užitečná stejně jako znalost právního prostředí, ale současně platí, že oběť je vždy ve velice složité situaci, a to jak psychicky, tak také sociálně. Je proto vždy nutné k ní přistupovat s dostatečnou mírou empatie. Znalost počítačové bezpečnosti hraje jeden z důležitých prvků prevence takových útoků, ale nemusí vůbec znamenat, že takovému chování zabrání.

Jednou z důležitých kompetencí v této oblasti je tedy schopnost včasné identifikace problému, ať již u sebe nebo u druhého, a snaha o maximálně rychlou a efektivní intervenci, která může mít často charakter těsné spolupráce s policií nebo dalšími úřady. Často jde o problémy školní nebo pracovní, což do jejich řešení vtahuje více možných institucí.

Rádi bychom ale problematiku zdraví ve vztahu k digitálním technologiím zarámovali poněkud šířeji – předně je zde rozměr toho, jak s digitálními zařízeními vlastně pracovat, aby člověku fyzicky vyhovovala – jak má být vysoko a daleko monitor, jakou myš si koupit a jaké cviky dělat, aby nás nebolela záda. K tomu se z dotykovými zařízeními objevil fenomén bolesti prstů a diskutované narušení jemné motoriky. Paradoxně témata, která jsou zcela zásadní, a tedy souvisí s problémem ergonomie celého pracovního prostředí.

Naučili jsme se mít telefon či tablet stále u sebe, což na jednu stranu zvyšuje dostupnost informací, ale současně se zvýrazňují fenomény, jako je technostres či informační přetížení. Došlo k rozmazání pracovní doby (ostatně tyto řádky jsou psané v sobotu před desátou hodinou večerní), což má za následek problémy s odpočinkem a pocitem pohody. Práce není nikdy hotová, člověk je dostupný neustále atp. Právě problematika práva zaměstnance nebýt online mimo pracovní dobu je jedním ze zajímavých příspěvků do diskuse o digitálních kompetencích, tedy o tom, jak člověk má technologie využívat správným způsobem a co to ono „správně“ vlastně je.

V neposlední řadě do této oblasti spadají také špatné úsudky či kognitivní zkreslení. Jde o jevy, které dobře známe z analogového prostředí, ale v kybersvětě získávají výrazně silnější význam. To, že člověk selektivně nebo chybně posuzuje různé situace, může vést k výraznému poškozování či narušení sociální a kulturní sítě, ve které se pohybuje – ať již v rovině chybného vnímání informací nebo poškození vztahů a komunikačních kanálů. Jde o jeden z prvků, který běžně užívají reklamy, dezinformační kampaně a řada dalších problematických projektů a které mají v online prostředí rychlejší a intenzivnější dopad. Součástí zdraví v online prostředí je nesporně také reflexe těchto problémů.

Sociálně patologické jevy v kyberprostředí

Na tomto místě bychom rádi – poměrně metodologicky neukotveně – ukázali tři možné případy sociálně patologického (nebo alespoň problematického) chování s cílem v jisté narativní rovině naznačit dynamiku, efektivitu a problematičnost obrany v online prostředí.

Příklad první: „Žena (18 let) studuje střední školu a před rokem si přidala na Facebooku přítele, se kterým se zná údajně z oslavy, v přátelích ho má také několik jejích kamarádů a kamarádek. Po více než roce si začnou psát a muž požádá dotyčnou o fotky. Zprvu se zdráhá, pak pošle několik snímků, které jsou „nezávadné“. Muž se dožaduje nahých fotek do pěti minut, jinak vytvoří fotomontáž a obličej dívky umístí na nahé tělo. Takový obraz pak zveřejní ve skupině, kde má žena velké množství přátel.“

Příběh může pochopitelně pokračovat dále, ale ukazuje tři signifikantní momenty – známého, který vypadá seriózně, ale neznáme ho. To je první velké bezpečnostní riziko. Sociální verifikace je v této oblasti velice silná. Druhý moment je možnost snadné manipulace s obrazem – vytvořit fotomontáž, kterou rozpozná jen profesionál nebo sexuální partner dané osoby je něco, co se lze snadno naučit a nezabere to ani příliš mnoho času. Obrana proti takové manipulaci je velice složitá, stejně jako vyvracení toho, že jde o originální fotku. Sociální stopa takového chování je rozsáhlá a poškození dobrého jména dané osoby velké. Důležitým prvkem je také časový nátlak – útočník se snaží zmenšit prostor pro racionální uvažování nebo intervenci na minimum.

Je také nutné zdůraznit, že nejde o útoky, které se stávají pouze ženám. Stejnému nebezpečí jsou vystaveni také muži. Liší se jen technika toho, o jaké fotografie se bude jednat – útočník u žen typicky vyhrožuje nahotou nebo obecnou vulgárností, u mužů extrémně malým penisem nebo podobnými formami zesměšnění, které nemůže poškozený snadno vyvrátit.

Druhý příběh: „Učitel natáčí vzdělávací videa pro ostatní kolegy a umísťuje je na YouTube. Ve škole ale není příliš oblíben žáky, kteří se rozhodnou pod anonymními přezdívkami svého učitele tupit v diskusi.“

Tento příběh má opět několik významných momentů důležitých pro deskripci online prostředí. Učitel vstupuje do kyberprostředí, ve kterém se snaží o otevřenost, zapojení a pomoc svým kolegům. Chová se tedy jako konektivistický učitel, představuje jeden z dobrých příkladů praxe. Vstup do online prostoru ale s sebou nese nemalé riziko. Učitel si současně myslí, že ví, kdo na něj útočí, ale nemá žádné reálné prostředky pro to, aby to dokázal. Je nutné ctít presumpci neviny. Jakmile k takovému procesu interakce dojde, může mít lavinový efekt – videa i komentáře se mohou šířit dále, mají dopad nejen na učitele jako člověka zakořeněného ve škole, ale mohou rychle poškodit celý jeho odborný profil u komunity dalších učitelů.

Možností by bylo videa odstranit, což je problematické z mnoha důvodů, nebo se diskusi snažit moderovat, což také není snadno udržitelné a učitel by nemohl dělat nic jiného než čekat, kdy se objeví nový příspěvek… Tak jako v prvním případě také zde není možné hledat snadná řešení nebo univerzální vzorce a je nutné usilovat o soustavnou, především preventivní aktivitu, případně je možné nabízet videa jen určité komunitě osob, které budou tvořit bezpečné prostředí pro daného člověka, což je ale mnohdy těžké odhadnout.

Třetí příběh: „Muž a žena se velice milují, žijí spolu, fotí se vzájemně, často intimně či bez šatů. Po rozchodu zůstanou snímky u jednoho z partnerů, který jejich část zveřejní.“

Také tento příběh je něčím příznačný. Předně jde tak jako v prvním případě o porušení zákona, byť s obtížně vymahatelnou sankcí, a především s téměř nulovou satisfakcí v sociálním kontextu. Pořizování snímků je běžnou součástí intimního života, což snižuje možnost se jim zcela vyhýbat. Jde o problém či konflikt s osobou, která je blízká a od které se to nečeká. Právě takové snímky mají často druhého poškodit, snížit jeho přitažlivost pro případného nového partnera atp. Velmi často jsou ale publikovány z čirého naštvání, bez vetší míry promyšlenosti či záměrnosti.

Je třeba říci, že zde je možné usilovat o stažení nebo blokaci snímků, což ale není možné hned a je nutné se smířit s tím, že dané fotografie nemalé množství (typicky společných přátel, kolegů či spolužáků) uvidí. Originální, byť ne zřejmě univerzálně použitelný postup užila fotografka Cecilie Bødkerová, která nafotila tímto způsobem poškozenou Emmu Holtenovou, jak si čte, čistí zuby a obléká se – nahou. Jakkoli jde o málo přijatelný postup, představuje snaha o nadhled zřejmě jeden z výrazných pilířů dosažení zdraví v případě konfliktu v online prostředí.

Všechny tři příběhy ukazují, jak problematické online prostředí může být. Současně ilustrují jisté struktury, které se mohou opakovat nebo výrazně objevovat v kyberprostředí a mohou mít patologický vliv. Jejich kritické zkoumání a myšlenkové uchopování by mělo být integrální součástí úvah o tom, jak bude společnost, která je v online prostředí silně zakořeněná, fungovat a s jakými problematickými momenty se musí vypořádávat.

Informační přetížení

Jedním z fenoménů informační společnosti je dostupnost informací, respektive její negativní podoba, která se označuje jako informační přetížení – člověk v takovém stavu není schopen informace adekvátně zpracovávat a hodnotit. Zatímco v běžných modelech poznávání dochází k tomu, že informace slouží pro překonání nějakého rozdílu mezi světem a vnitřním prožíváním jedince, tak v případě stavu informačního přetížení je informací tolik, že daný jedinec není schopen efektivně organisovat své poznávací procesy a informace jsou mu spíše ke škodě než k užitku.

Mimo zmíněnou sníženou schopnost pracovat s informacemi v důsledku jejich nadbytku je možné se setkat také s jevem následným, totiž s rostoucím stresem z informačního přetížení, který se tradičně označuje jako technostres. Oba fenomény nesporně negativně ovlivňují jak efektivitu práce, tak také zdraví tak, jak ho definuje WHO. Na tomto místě nám tedy nepůjde o nějaké psychologizující spory o to, zda jde o specifický fenomén, nebo ne, ale o reflexi informačního přetížení jako skutečnosti, která se odráží na celkové životní pohodě.

První problém, se kterým je technostres spojený, je otázka pracovní efektivity. Ta od 60. let, tedy od počátku informační revoluce, roste, což má vliv na ekonomiku, ale také na psychiku lidí. Jakkoli v kreativnějších zaměstnáních tráví lidé mnoho času činnostmi, které přímo s prací nesouvisí, tak tlak na jejich výkon, ale také kreativitu, je velký. Významně se v posledních letech hovoří o multitaskingu, tedy o tom, že vykonáváme více činností současně, což se negativně podílí na efektivitě práce, ale také na stresu. Jinými slovy, změna pracovních procesů, jež je spojená s informační společností, má za následek mimořádné nároky na psychiku člověka.

Je tedy nezbytnou digitální kompetencí něco, co bychom mohli označit jako schopnost organisovat a spravovat úkoly. Je přitom v zásadě jedno, zda člověk využívá Mít vše hotovo (GTD), Kaizen, Time boxing nebo cokoli jiného. Je třeba se naučit nově a systematicky organisovat celé pracovní prostředí tak, aby člověk dokázal na jedné straně plnit všechny úkoly, ale současně měl možnost se soustředit a ponořit se do práce či studia.

Mezi zásadní témata, která se v této oblasti vyskytují, je možné nesporně řadit pobyt na sociálních sítích. Jde obecně o služby, na kterých člověk tráví velké množství času, ale současně, i když na nich není, může přemýšlet nad tím, co se na nich děje. Je proto důležité najít vlastní pravidla pro to, kolik času na sociálních sítích chceme trávit, kdy a jakým způsobem. Podobně jsou ale diskutovány také mechanismy práce s e-maily, kdy mnoho lidí doporučuje věnovat se jim jen jednou denně – pravidelné kontrolování schránky zabírá příliš mnoho času, tříští pozornost a může vést k tomu, že za celý den člověk nevykoná mnoho jiného, než že odpovídá na e-maily.

Nesporně do této oblasti bude spadat celkový osobní informační a datový management. Téma, o kterém jsme již hovořili – totiž, jakým způsobem si organisovat poznámky, dokumenty, soubory atp. zde získává nový rozměr, protože nezvládnutí této činnosti má vliv na celkové pracovní prostředí, vede ke snížení efektivity, stresu atp.

Do této oblasti spadá také to, kde, kdy a jakým způsobem využíváme mobilní zařízení – obecně se doporučuje je nevyužívat nejméně hodinu před spaním, etiketa je pak zapovídá během společenských akcí či setkání. Schopnost být „offline“ je v poslední době poměrně diskutovaná a objevují se akce nebo iniciativy, které se právě takovému „informačnímu detoxu“ věnují. Nechceme zde vynášet žádné arbitrární soudy o tom, že by člověk měl mít schopnost být v roce alespoň týden bez digitálních technologií, ale dovolíme si upozornit na skutečnost, že mimo svobody k tomu něco dělat existuje také svoboda od něčeho. A právě tu druhou nemají osoby závislé, což může být zajímavý test do nějaké sebezkušenostní aktivity.

Obecně zřejmě platí, že čím lépe si člověk dokáže své informační prostředí hlídat a nastavovat, čím lépe dokáže říci, co do něj chce vpouštět (a kdy) a co nikoli, tím lépe se mu bude v informační společnosti žít. Tak, jako v případě sociálně patologických jevů totiž platí, že prevence sice nemusí být stoprocentně účinná, ale je podstatně lepší a efektivnější než řešení všech problematických následků.