Východiska a metodologie: Východiska, paradigmata a základní metody

27. 9. 2019 Jiří Stodola

"A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký." (Matouš 7, 24-27)

Principy

Chceme-li stavět budovu vědy je třeba zvolit určité východisko, základy, na kterých budova stojí a které zajistí, aby byla pevná a odolná veškerému zpochybňování. Východisko neboli princip stojí na samém počátku vědeckého bádání, od něj se vědecké bádání odvíjí a on zajišťuje, že se budova vědy nezřítí. Zvolíme-li nesprávné východisko, dojdeme k nesprávným závěrům, i když dané bádání dále provedeme po všech stránkách správně. Platí, co věděl již Aristoteles a na co navazuje Tomáš Akvinský: …parvus error in principio magnus est in fine (…malá chyba na počátku [v principech] je velká na konci [v závěrech]). (Thomas Aquinatis, 1998)

Tradiční metodologové vědy považují za základní princip myšlení, a tudíž i vědy jako takové, tzv. princip sporu, který v jazyce výrokové logiky můžeme zapsat v následující formě:

~(a ∧ ~a)

Formule říká, že není možné, aby zároveň platil jeden výrok a ve stejném ohledu i jeho negace. Zapsána je ve formě tautologie, tedy ve formě negace takovéto možnosti. Princip sporu jako pilíř poznání nelze přímo dokázat, funguje jako axiom, základní východisko myšlení, ze kterého se dokazuje, ale které samo dokazováno být nemusí. Někteří autoři jej přijímají proto, že jej považují za samozřejmý, okamžitě srozumitelný a přijatý každým myslitelem. Jiní se pokoušejí jej dokázat alespoň nepřímo poukazem na to, že se hroutí každé myšlení, které princip sporu za své nepřijímá. Přijímat princip sporu za platný znamená pro každého badatele dbát na konzistenci svých východisek, průběhu výzkumu i závěrů. Stane-li se, že z výzkumu vyplývají dvě vzájemně protikladná tvrzení, znamená to, že se někde stala chyba.

Paradigmata

Východiskem na nižší úrovni abstrakce je také paradigma, na počátku výzkumu by měl každý výzkumník vědět v rámci jakého paradigmatu se pohybuje. Paradigma je určitý myšlenkový rámec, v jehož hranicích výzkum probíhá. Představuje intuitivní postoje výzkumníků k dané oblasti, říká jaký předmět má být v rámci disciplíny zkoumán a jaké vědecké metody jsou přípustné.

Podle Thomase Kuhna (1997) představuje přijímání určitého paradigmatu v rámci konkrétního oboru fázi normální vědy, paradigma v této fázi je všeobecně přijímáno a v jeho rámci vědci kladou otázky a hledají na ně odpovědi. V určité chvíli však dochází ke kumulaci tzv. anomálií, tj. otázek, na které nelze prostřednictvím přijímaného paradigmatu odpovědět. Když je takových anomálií velké množství, dochází k vědecké revoluci, kdy se postupně nahrazuje stávající paradigma paradigmatem novým. Revoluce končí vítězstvím nového paradigmatu a přechází opět do normální fáze vědy. Za dvě vzájemně konkurenční paradigmata můžeme považovat například geocentrický a heliocentrický systém nebo Newtonovskou fyziku a teorii relativity. Je ovšem také možné, aby různá paradigmata ve vědě vzájemně koexistovala a příliš si z důvodu zaměřenosti na jinou oblast a metody nekonkurovala. Tak tomu je i v rámci informační vědy, kde především rozlišujeme:

systémové,
kognitivní
a socio-kognitivní paradigma.

Metateorie

Pojem blízký pojmu paradigmatu je metateorie, osobně bych si dovolil metateorii považovat za reflexi vědy a jejího paradigmatu. Nutnost metateorie vyplývá z přesvědčení tradičních metodologů vědy (podpořeného Gödelovými větami o neúplnosti), které říká, že věda si sama nedává předmět ani metody. Věda zkoumá určitý předmět prostřednictvím konkrétních metod. To, co je jejím předmětem a jaké má metody, není předmětem jejího bádání, protože ona sama svým předmětem není. Nelze-li definici disciplíny provést v rámci disciplíny jako takové, jak ukazuje například profesor Kindler (2012), pak ji musíme udělat v rámci oboru, který je širší než disciplína samotná. Metateorie je tedy tím, co zkoumá vědu a její teorie. Zároveň představuje určité obecné východisko pro vědu samotnou (v tom se blíží pojmu paradigmatu).

V rámci informační vědy existuje několik explicitních a několik implicitních metateoretických přístupů. Mezi metateoriemi, které jsou explicitně formulovány můžeme jmenovat vedle filosofie informace, spojené zejména se jménem Luciana Floridiho (Floridi, 2011), také sociální epistemologii Jesse Shera (1970) a teorii vytváření významu Brendy Dervinové (Dervin, 2005). Vedle toho existují implicitní metateoretické přístupy stojící v pozadí základních paradigmat informační vědy. Pro systémové paradigma je takovým přístupem empirismus, pro kognitivní paradigma racionalismus (Belkin, 1990; Ingwersen, 1996) a pro paradigma sociální sociologie vědění (Hjørland a Albrechtsen, 1995). Martia Batesová (2005) rozlišuje 13 metateoretických přístupů:

historický přístup;
konstruktivistický přístup (sociální konstrukce reality);
konstrukcionistický přístup (diskurs);
filosoficko-analytický přístup;
kritická teorie;
etnografický přístup;
socio-kognitivní přístup;
kognitivní přístup ;
bibliometrický přístup;
fyzikální přístup;
inženýrský přístup;
uživatelsky zaměřený design;
evoluční přístup.

Metateorie založené na epistemologii

Z toho důvodu, že stěžejním pojmem informační vědy, je pojem informace bytostně spjatý s poznáním, považujeme za vhodné založit metateoretické přístupy k informační vědě na epistemologii, tj. teorii poznání. Jako filosofická disciplína je epistemologie dosti široká na to, aby v jejím rámci mohlo dojít k definici informační vědy a jejích základních paradigmat.

Podle epistemologických kritérií můžeme rozlišit šest přístupů k pojmu informace, které představují určité metateorie pro informační vědu („Racionalismus nebo Empirismus nebo Realismus“ a „Individualismus nebo Kolektivismus“):

Racionalismus – RaI
informace je subjektivní konstrukt individuálního poznávajícího subjektu (informace jako poznatek; není informace bez subjektu);
Historicismus a sociální konstruktivismus – RaK
informace je konstrukt kolektivního poznávajícího subjektu, není informace bez lidské společnosti;
Empirismus – EmI
informace je smysly vnímatelný objekt, sekvence signálů, informace jako věc, podle některých autorů je informace nezávislá na poznání;
Pragmatismus – EmK
informace je něčím využitelným v praktických situacích a při řešení sociálních problémů, není informace bez užitečnosti v lidské společnosti;
Realismus – ReI
informace je součást procesu, který zapříčiňuje vztah adekvace mezi objektem poznání a individuálním poznávajícím subjektem, informace jako proces;
Doménová analýza – ReK
informace a poznání jsou společensky podmíněné, ale to nevylučuje existenci extrakognitivní reality nezávislé na poznávajícím subjektu, není informace bez společnosti, ale ani bez objektivní reality, ze které jsou informace čerpány.

Paradigmata v IV jako důsledky metateoretických bádání

Jak jsme uvedli, považujeme metateorii jednak za víceméně reflektované paradigma, jednak za určité východisko, o které se paradigma může opírat. Ve shodě s tímto tvrzením můžeme říci, že systémové paradigma informační vědy se opírá především o empirismus, realismus a (v menší míře o pragmatismus). Kognitivní paradigma má ve svém základě především racionalismus. Socio-kognitivní paradigma je založeno především na sociálním konstruktivismu, pragmatismu a doménové analýze, v malé míře pak na realismu.

Jednotlivá uvedená paradigmata informační vědy se odvíjejí od zaměřenosti výzkumů na různé složky informačního systému. Systémové paradigma je založeno na koncentraci na informační systém v užším smyslu (bez tvůrců informací i jejich uživatelů). Kognitivní paradigma se zajímá především o uživatele informací a jejich interakci s informačním systémem v užším smyslu. Socio-kognitivní paradigma pak zajímá především oblast tvůrců informací.

Systémové paradigma

Je založeno na empirismu a charakteristický je pro ně silný (až naivní) realismus. Zaměřuje se na výzkum informačních systémů, které považuje za zkoumatelné odděleně od jejich uživatelů. Předmětem výzkumu jsou především vyhledávací algoritmy. Rozsáhlý výzkum v rámci systémového paradigmatu představovaly Cranfiendovy experimenty, při kterých se kontrolovaně měnila část systému a měřily se výsledky. Rozvíjelo se především v 60. letech minulého století.

Kognitivní paradigma

Je inspirováno kognitivním obratem v psychologii. Zaměřuje se především na zkoumání uživatelů informací. Hlavními představiteli jsou Belkin, Ingwersen a Brooks, který do informační vědy zavedl Popperovu koncepci tří světů. Hlavní teorií je ASK (anomalous state of knowledge), která vysvětluje kdy a proč člověk začíná vyhledávat informace. Je zkoumána rovněž interakce mezi člověkem a systémem, Belkin rozlišil 17 relevantních mentálních stavů. Kognitivní paradigma je kritizováno proto, že se zaměřuje na jedince a zanedbává sociální rozměr poznání. Kognitivní paradigma mělo velký vliv na výzkum informačního chování a rovněž na geoinformatiku. Jeho představiteli u nás jsou například Jiří Cejpek nebo Čeněk Šašinka. Kognitivní paradigma se uplatňovalo především 70. a 80. letech minulého století.

Socio-kognitivní paradigma

Toto paradigma zdůrazňuje sociální rozměr poznání. Zaměřuje se na výzkum tvůrců informací, které v duchu tzv. metodologického kolektivismu chápe jako sociální skupinu. Vychází především ze sociálního konstruktivismu v sociologii vědění, z pragmatismu a v určité oslabené míře i z realismu. Rozvíjí se od 90. let minulého století. Jeho čelným představitelem je Birger Hjørland, u nás například Ladislava Zbiejczuk Suchá.

Realistický model domény

V rámci výzkumu na KISKu MUNI došlo k pokusu o spojení výhod všech paradigmat v tzv. realistickém modelů domény. Samozřejmě bylo třeba vybrat ty vlastnosti jednotlivých paradigmat, které si vzájemně neodporují, ale naopak se doplňují. Při vytváření této koncepce jsme se rozhodli

zachovat metodologický individualismus (kognitivní paradigma);
antirealismus nahradit realismem a neopomíjet vnitřní strukturu informačního systému (systémové paradigma);
položit důraz na sociální rozměr poznávání zaměřením se na lidskou komunikaci (socio-kognitivní paradigma).

Podle tohoto konceptu se doména skládá z

objektů zkoumání;
subjektů poznání a tvůrců informačních objektů;
informačních objektů;
informačních a komunikačních vztahů mezi objekty zkoumání, subjekty a informačními objekty;
vztahů souladu či nesouladu mezi objekty, subjekty a informačními objekty, které vznikají na základě informačních a komunikačních vztahů.

Základní metody – indukce a dedukce

Z metodologického hlediska můžeme rozlišovat vědy induktivní a vědy deduktivní. Indukce je postup od jednotlivých faktů k obecné teorii.

Mirek Dušín nosí červené trenýrky.
Jarka Metelka nosí červené trenýrky.
Jindra Hojer nosí červené trenýrky.
Rychlonožka nosí červené trenýrky.
Červenáček nosí červené trenýrky.

→ Všichni chlapci z Rychlých šípů nosí červené trenýrky.

Jde o postup od znalosti částí ke znalosti celku. Úplnou indukci lze provést v uzavřeném systému, v němž jsme schopni získat informace o každém ze zkoumaných prvků. Takovou indukci můžeme považovat za metodu vedoucí k jistotě. V otevřeném systému je indukce neúplná – nejsme schopni projít všechny případy. Každý jednotlivý případ, který je v souladu s teorií, činí teorii pravděpodobnější. Případ, který je proti teorii, teorii vyvrací.

Dedukce je naproti tomu postup od obecného zákona k jednotlivým faktům:

Všichni chlapci z Rychlých šípů nosí červené trenýrky.
Mirek Dušín je chlapec z Rychlých šípů.

→ Mirek Dušín nosí červené trenýrky.

Dedukce postupuje od znalosti celku ke znalosti jeho jednotlivých částí. Proti deduktivní metodě lze namítat, že vlastně negeneruje nové informace, že veškerá informace, která je získána deduktivní metodou je obsažena v premisách, ze kterých je dedukováno. Jde pouze o zexplicitnění toho, co máme implicitně dáno.

Lidské poznání je induktivně-deduktivní. Zkušenost zobecňujeme v abstraktní teorie o fungování světa (indukce). Tyto teorie aplikujeme na svět a předpovídáme, jak se jednotlivé věci budou chovat (dedukce). Zjišťujeme, zda k očekávaným událostem skutečně došlo. Podle toho popřípadě opravujeme teorii a předvídáme výskyt jevů podle opravené teorie. Empirická věda proto funguje na induktivně-deduktivní bázi:

empirické pozorování
formulace obecné teorie
predikce jevů
empirické testování teorie (může být experiment)
oprava teorie (vedoucí k nové predikci jevů)

Vysvětlení, hypotézy a teorie

Moderní věda vysvětluje pozorované jevy formulací obecné teorie. Vysvětlení je inverzní proces vůči procesu vyplývání. Obecná teorie nevyplývá z jevů, ale naopak je formulována tak, aby jevy vyplývaly z ní, je-li v platnosti. To ovšem znamená, že k vysvětlení jevů může být užito množství různých teorií a otázkou zůstává, které teorii je třeba dát přednost. Za kritéria odlišující lepší teorie od horších bývá považována jednoduchost (je třeba dát přednost jednodušší teorii před složitější), obecnost (je lepší vysvětlení pomocí jedné obecnější teorie než podle více speciálních teorií) a ontologická šetrnost (lepší je ta teorie, která zavádí méně neempirických předpokladů).

V procesu budování teorie dochází k formulování hypotéz jako určitých zárodků teorie. Hypotézy jsou testovány. Logický pozitivismus testovatelnost spojoval s tzv. verifikací. K. R. Popper však poukazuje na to, že verifikovatelnost spočívá na neplatném vyplývání.

H →p

-----

Hypotéza říká, že pokud je platná, pozorujeme určité jevy. Pozorujeme-li ovšem tyto jevy, nepotvrzujeme hypotézu, protože v implikaci neznamená pravdivost konsekventu pravdivost atencedentu. Implikace je platná i tehdy, když konsekvent platí a atencedent neplatí. Nějaký význam ovšem potvrzování jevů vyplývajících z hypotézy má – s každým dalším pozorováním v souladu s hypotézou se zvyšuje pravděpodobnost teorie.

Popper nahrazuje proto verifikaci falsifikací podle platného modu tollens.

H →p

-----

Platí-li hypotéza, pozorujeme za určitých podmínek určité jevy. Tyto jevy nepozorujeme, hypotéza tedy neplatí.

Epistémická hodnota vědy

Moderní věda přináší obecné poznatky, které mohou být někdy považovány za přírodní zákony (tím se liší od deskriptivní historie, která pouze eviduje jednotlivé činy a události). Tyto poznatky však nemohou být jisté, protože jsou vždy otevřeny falzifikaci (tím se liší moderní věda od vědy v aristotelském smyslu). Na otázku po epistémické hodnotě vědy existují tři různé odpovědi.

Realismus říká, že vědecké teorie popisují skutečnost takovou, jaká je. Jsou buď pravdivé, nebo nepravdivé.
Epistemický agnosticismus v souvislosti s metodickým instrumentalismem tvrdí, že nemůžeme rozhodnout, zda teorie popisují realitu nebo jsou našimi konstrukty. Kritériem pro úspěšnou teorii je to, že umožňuje technologickou manipulaci s realitou.
Podle epistémického instrumentalismu teorie realitu principiálně popisovat nemohou, a proto se mají hodnotit pouze na základě úspěšnosti v manipulaci s realitou a užitečnosti.

Závěr

Jaké doporučení vyplývá z předchozího pro tvorbu diplomové práce? Veškerá vědecká práce vyžaduje striktní dodržování principu sporu, jinak se rozpadá a dochází k absurdním závěrům. Zároveň je třeba vědět, v rámci jakého paradigmatu se pohybujeme. Podle výzkumných otázek, podle toho, co chceme zjistit, volíme nejen metodologii, ale i konkrétní paradigma, protože metodologie je jeho součástí. Základní rada tedy zní:

buďte konsistentní;
na počátku práce neopomíjejte metateoretické úvahy a pokuste se explicitně zvolit určité paradigma.

Díky tomu se vám snad podaří postavit dům na skále, který žádná bouře a vichřice nezboří.

Literatura

BATES, M. J. 2005. An introduction to metatheories, theories and models. In: FISHER, K. S. ERDELEZ, L. MCKECHNIE, eds. Theories of information behavior. Meford, NJ.: Information Today, 2005, s. 1-24. ISBN 1-57387-230-X.
BAWDEN, D. a L. ROBINSON. Úvod do informační vědy. Doubravník: Flow, 2017. ISBN 978-80-88123-10-1.
BELKIN, N. J. 1990. The cognitive viewpoint in information science. Journal of Information Science. 1990, roč. 16, č. 1, s. 11-15. ISSN 0165-5515.
BELKIN, N. J., R. N. ODDY, R. N. a H. M. BROOKS. 1982. ASK for information retrieval. Parts 1 and 2. Journal of Documentation. 1982, roč. 38, č. 2, 3, s. 61-71, 145-164. ISSN 0022-0418.
DERVIN, B. 2005. What methodology does to theory: Sense-making methodology as exemplar. In: FISHER, K. S. ERDELEZ a L. MCKECHNIE, eds. Theories of information behavior. Meford, NJ.: Information Today, 2005, s. 25-29. ISBN 1-57387-230-X.
FLORIDI, L. 2011. The philosophy of information. Oxford: Oxford University Press, 2011. ISBN 978-0-19-923238-3.
HJØRLAND, B. a H. ALBRECHTSEN. 1995. Toward a new horizon in information science: Domain-analysis. Journal of the American Society for Information Science. 1995, roč. 46, č. 6, s. 400-425. ISSN 0002-8231.
INGWERSEN, P. 1996. Cognitive perspective of information retrieval interaction. Journal of Documentation. 1996, roč. 52, č. 1, s. 3-50. ISSN 0022-0418.
KINDLER, E. 2012. Nekonečno, racionalita a lidská duše. In: STODOLA, J. a M. KRATOCHVÍL. Nejmenší z nás 2012. Praha: Bios, 2012, s. 57-67. ISBN 978-260-3195-6.
KUHN, T. S. 1997. Struktura vědeckých revolucí. Praha: Oikoymenh, 1997. Knihovna novověké tradice a současnosti. ISBN 80-86005-54-2.
NOVÁK, L. a V. VOHÁNKA. Kapitoly z epistemologie a noetiky. Praha: Krystal OP, 2015. ISBN 978-80-87183-71-7.
SHERA, J. 1970. Sociological foundations of librarianship. New York: Asia Publishing House, 1970.
STODOLA, J. 2015. Filosofie informace - metateoretická analýza pojmu informace a hlavních paradigmat informační vědy. Brno: Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, 2015. Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. ISBN 978-80-210-8011-9.
THOMAS AQUINATIS. 1998. De ente et essentia [online]. 1998 [cit. 2019-09-27]. Dostupné z: http://www.documentacatholicaomnia.eu/03d/1225-1274,_Thomas_Aquinas,_De_Ente_et_Essentia,_LT.pdf.