Skupinové rozhovory

18. 3. 2019 Michal Černý

Je také nutné zdůraznit, že individuální rozhovory ani skupinové rozhovory nejsou sami o sobě metodologií, ale pouze nástrojem sběru dat. To znamená, že aby bylo možné je adekvátně používat, měl by zadavatel výzkumu dopředu vědět, co chce zjistit (tedy jaké jsou jeho výzkumné otázky), ale také to, jakým způsobem bude chtít data zpracovávat – jiný druh otázek i řízení rozhovoru potřebujeme, když budeme využívat diskursivní analýzu, jiný u interpetatitvní fenomenologické analýzy, další v orální historii. Nemusíme mít nutně zcela jasno o konkrétní metodě zpracování dat, ale určité myšlenkové zaměření je dopředu znát naprosto nezbytné.

Pokud žádné takové zaměření nemáme, pak většinou budeme vycházet z empirické pozice evidencionalismu, to znamená, že pomocí otevřeného kódování budeme induktivně zjišťovat, co lidé říkají a tyto jejich výpovědi se následně budeme snažit klasifikovat a klastrovat, ale také mezi nimi hledat nějaká funkční spojení. To je důvod, proč se pro práci s rozhovory většinou používají aplikace jako je Atas.ti či MaxQDA, případně bezplatný RQDA.

V tomto článku se pokusíme ukázat, jak používat skupinový rozhovor, a to v jisté paralele k rozhovoru individuálnímu, což je také asi nejčastější způsob jeho vykladu.

K čemu a proč?

Individuální rozhovor umožňuje jít více do hloubky, máte na daného člověka poměrně hodně času a může se mu velice pěkně přizpůsobovat. Vycházíme vlastně z myšlenky, která je kvalitativnímu výzkumu blízká, že daný jedinec nám pomáhá konstituovat nové poznání o světě, které může být vedené jistým strukturním filtrem (nikdy nechceme poznávat celý svět), ale současně je v něm obsažený prvek dobrodružství konstituce nového a nečekaného. Navození osobního vztahu mezi respondentem a tazatelem umožňuje pronikat pod povrch věcí a sledovat jistou otevřenost a intimitu prostoru druhého.

Všechny tyto prvky hrají proti skupinovému rozhovoru, ale současně se domnívám, že existují naopak dobré důvody, proč ho provozovat. Ten první spočívá v sociální dynamice – skupiny jsou v vněm stavěné tak, aby byly poměrně homogenní, to znamená, že jednotlivý účastníci by měli mít, v souladu s pracemi Begera a Luckmanna, společný konstituovaný svět vědění. To znamená, že pokud někdo něco řekne, měl by tím druhému pomoci s odkrytím něčeho v tom jeho. Tato vzájemnost je základním konstitučním prvkem skupinových rozhovorů. V dobrém rozhovoru na sebe řečníci reagují a doplňují se, přitakávají a nebo se naopak přou. Míra vzájemné interakce je závislá na více faktorech, ale obecně je možné říci, že jde o indikátor dobře odvedeného rozhovoru (byť ne samozřejmě jediný).

Jinými slovy – skupinový rozhovor nám umožňuje zjistit věci, které bychom se od jedince nedozvěděli, protože by ho nenapadli, nebyl by k němu stimulován. Současně skupina osob, pokud se znají vytváří specifické prostředí, které může být v nějakém ohledu přátelštější a otevřenější než běžný rozhovor. Individuální rozhovor, bez navážené důvěry často končí jako model „výslechu“, což se v případě skupinových rozhovorů typicky nestává. Výzkumník by tedy měl ekologický a sociální aspekt rozhovoru brát v potaz a aktivně s ním pracovat.

Skupinové rozhovory jsou typicky záležitostí 3-7 osob, což přináší další významný benefit – snížení časových nákladů. Upořádat pět hodinových rozhovorů po sedmi lidech je podstatně snazší, než 35 rozhovorů po půl hodině. Na přepis, zpracování, na vše. Častou motivací tedy může být čistě ekonomická rozvaha.

Tím, že jde o rozhovor skupinový odpadá také jistá sociální bariéra, diskurs tazatele je upozaděn a skupina může v jistém ohledu svobodněji a s menším ostychem formulovat své myšlenky a názory. Může docházet ke společnému názoru, spolupracovat. Některé situace, například ve školním prostředí, mohou být spojené s velkou sociální stratifikací (vědec – žák) a skupinové rozhovory jsou něčím, co umožňuje tuto bariéru překonávat.

Z výše uvedeného je také zřejmé, v jakých situacích je skupinový rozhovor výhodný:

• Zjišťování informací od jisté skupiny – třeba, jaké zdroje informací využívají, zda mají na mobilním telefonu datový tarif atp. V tomto případě jde o poměrně jasná a strukturovaná fakta, která lez získat velice rychle a pohodlně. Je ale třeba dbát na to, by celý rozhovor nebyl jen dotazníkem, který směřuje více ke kvantitativnímu zpracování, než ke kvalitě.
• Formování názorů či postojů – často se skupinové rozhovory využívají (a jsou v tom asi nejsilnější) k hledání názorů na určitý fenomén nebo problém – například: je vhodné ve školním vyučování používat mobilní telefon? Proč? Zde se využívá dynamika skupiny, která směřuje k tomu, že žáci postupně mohou opouštět své prvotní představy a dostávat se k tomu, co skutečně odráží jejich explikovaný postoj. Výzkumně je přitom zajímavé zachytit obojí – jak prvotní koncepty, tak výsledný koncensus.
• Způsob řešení problému – před skupinu může být dán problém, který musí určitým způsobem řešit. Rozhovor je pak zachycením toho, jak o dané situaci přemýšlí a pracují s ní.
• Sdílení příběhů – účastníci mohou sdílet příběhy, kterými se vzájemně inspirují. To může být výhodné v tom, že si často vybaví i zážitky, které by jinak zůstaly nevybavené. Sdílení příběhů druhých může sehrát velkou roli v tom, že opustí svůj sociální ostych budou ochotni o svých zkušenostech (třeba i negativních) hovořit. Jde o časté terapeutické využití rozhovorů, ale může mít i výzkumný charakter.

Běžně se udává, že by výzkumný skupinový rozhovor měl trvat mezi 45-100 minutami. Ve školním prostředí jsou poměrně obvyklé modely spojené buď s jednou vyučovací hodinou nebo se dvěma a mezi nimi ležící přestávkou.

Současně platí pravidlo, že na každou výzkumnou otázku je potřeba minimálně deset minut. Toto číslo je samozřejmě velice orientační, je odvislé od náročnosti otázky, fáze otázky ve výzkumu i velikosti vzorku.

Výzkumný vzorek

Jak již bylo řečeno, v případě skupinových rozhovorů je důležité pracovat s maximálně homogenním vzorkem – může jít o žáky jedné třídy, youtubery, sběratele pokémonů atp. Vždy je ale důležité mít na paměti, že nízká míra sociální diversity otevírá větší prostor k rychlým a hlubším interakcím v určitém limitovaném čase.

Současně ale platí, že výběr vzorku má velký vliv na výsledek rozhovoru – typicky je tedy nutné pracovat s min. 5-8 skupinami, jejichž odpovědi je možné vzájemně porovnávat a posuzovat. Jedna skupina (pokud se nekryje se statisticky významnou částí populace, což ale není obvyklé) neposkytuje relevantní (validní) výsledky.

Současně je třeba velice pečlivě dbát na to, aby skupina respektovala segment (segmenty) populace, kterou chceme zkoumat.

Jak vést rozhovor a na co si dát pozor?

Bez nároku na metodologickou úplnost si zde dovolíme několik poznámek k tomu, jak skupinový rozhovor skutečně provozovat a na co si v něm dát pozor. Je třeba v první řadě věnovat péči otevřenému a přátelskému rozhovoru. K tomu slouží jak volba vhodného prostředí, tak také začátek rozhovoru, který by měl obsahovat spíše „rozehřívací otázky“ než hluboce intimní témata.

Je třeba během diskuse usilovat o to, aby každý člen skupiny měl možnost hovořit a jeho názory mohly být brány vážně. Moderátor se snaží zajistit, aby nedocházelo k tomu, že jeden či dva jedinci hovoří drtivou většinu času, zatímco zbytek skupiny mlčí.

Je třeba dbát na to, aby skupinový rozhovor vykazoval jistou strukturu – je to moderátor (výzkumník) kdo potřebuje získat odpovědi na své otázky, což znamená, že často musí účastníky směrovat k vlastnímu tématu. Musí tak ale činit takovým způsobem, ve které bude patrný respekt k druhému a pozice aktivního naslouchání. Nelze tedy například dělat střihy větou „omlouvám se, ale to už není k tématu, vraťme se k…“ ale spíše, je vhodné pracovat s obsahem řečeného „uvedla jste, že…, můžete prosím ještě zkusit více popsat váš postoj v dané situaci?“

Klíčové pro výzkum je, že nesmí sdělovat své názory, hodnoty a postoje, nemělo by na něm být vidět, že je mu nějaká odpověď libější než jiná, neměl by odpovědi hodnotit. Pokud se něco z výše uvedeného výzkumníkovy stane, dochází k nezvratnému znehodnocení výzkumných dat. Celá skupina je nyní výzkumně ztracena a je třeba hledat novou.

Moderátor by měl vést diskusi tak, aby byla skutečně otevřená, ale také, aby se dala přepsat, tedy zdůraznit, že a) v daný okamžik hovoří pouze jeden člověk a b) že každý názor je cenný, jiný názor neznamená kritiku nebo špatnou odpověď. Tato obecná pravidla by měla být podpoře na tím, jak se daný rozhovor skutečně uskutečňuje.

Před začátkem výzkumu je vhodné mít nachystaný co nejpečlivější scénář. Ne, že by bylo nutné se ho držet vždy, ale vytváří základní strukturu, která odlišuje vědecký výzkum od nezávazného povídání. Je třeba, aby měl jasnou představu o výzkumných otázkách a tom, jak se k nim chce dostat. Většinu pomocných otázek často nevyužijeme, ale pokud skupina dostatečně neinteraguje, velice se hodí.

Doporučuje se před začátkem vyžádat si písmenný souhlas (od 15 let ho udělují studenti či žáci sami) a zdůraznit anonymitu rozhovoru.

Na úvod je vhodné zařadit aktivity, které jsou označované jako „ledolamky“, případně aktivity na rozvíjení tvořivosti a uvolňování. Jinou možností, kterou výzkumníci často volí v případě časové tísně jsou otázky informativní, kterými skupinu „rozmluví“ a pak mohou přejít k hlubšímu tématu. Většinou se doporučuje postupovat od obecného ke konkrétnímu, ale záleží na případu a situaci.

Na konci rozhovoru je vhodné poděkovat a ocenit práci celé skupiny.

Materiální zabezpečení

V případě skupinového rozhovoru je ideální, pokud se ho mohou účastnit dva výzkumníci, z nichž jeden má roli moderátora a druhý observátora, který si zapisuje poznámky o důležitých momentech, zlomech, tématech, o tom, kdo jak mluvit a případně se jak tvářil. Tyto poznámky jsou nezbytné pro pozdější analýzu ironie a dalších jazykových prostředků.

Dále je téměř nezbytné, aby byl rozhovor nahráván. Součástí souhlasu s účastí ve výzkumu je dán také souhlas k nahrávání. Lze užít kameru, případně diktafon, ideálně všesměrový. Velice doporučujeme dopředu otestovat, zda jsou všechny osoby na záznamu dobře slyšitelné a srozumitelné.

V některých případech je možné respondenty odměnit (od čokolády po finanční prostředky), případně během rozhovoru využívat například papíry, flip charty nebo jiné záznamové pomůcky. Ty se pak typicky stávají také předmětem kódování.

Samotným zpracováním rozhovoru se zde věnovat nebudeme, jen upozorníme, že je možné využít jak přepisy a metody přepisu, tak také video kódování, které je v poslední době poměrně populární metodou zpracování dat, neboť umožňuje zachytit a kódovat také gestikulace, posunky nebo jiné aspekty rozhovoru neverbálního charakteru.

Literatura

Coreil, J. (1994). Group interview methods in community health research. Medical Anthropology, 16(1-4), 193-210.

Dixon, J., Crooks, H., & Henry, K. (2006). Breaking the ice: Supporting collaboration and the development of community online. Canadian Journal of Learning and Technology/La revue canadienne de l’apprentissage et de la technologie, 32(2).

Gibbs, A. (2012). Focus groups and group interviews. Research methods and methodologies in education, 186-192.

Goldman, A. E., & McDonald, S. S. (1987). The group depth interview: Principles and practice.

Hendl, J. (2006). Kvalitativní výzkum v pedagogice. Současné metodologické přístupy a strategie pedagogického výzkumu.

Kohoutek, R. (2005). Rozhovor jako metoda poznávání osobnosti a duševního zdraví. Pedagogická orientace, 15(3), 37-61.

Lewis, A. (1992). Group child interviews as a research tool. British Educational Research Journal, 18(4), 413-421.

Mareš, J., & Křivohlavý, J. (1995). Komunikace ve škole. Masarykova univerzita.

Másilka, D., & Zappe, P. (2006). Zkušenosti se skupinovým rozhovorem 1: příprava a průběh techniky sběru dat. Česká kinantropologie, 1(10), 167-182.

Másilka, D., & Zappe, P. (2006). Zkušenosti se skupinovým rozhovorem 2: role moderátora. Česká kinantropologie, 1(10), 183-200.

Rabiee, F. (2004). Focus-group interview and data analysis. Proceedings of the nutrition society, 63(4), 655-660.

Thiagarajan, S., & Parker, G. M. (1999). Teamwork and teamplay: Games and activities for building and training teams. Jossey-Bass/Pfeiffer.

Vaughn, S., Schumm, J. S., & Sinagub, J. M. (1996). Focus group interviews in education and psychology. Sage.

Vodochodský, I. (2011). Utváření obrazu sociální struktury současné české společnosti ve skupinových rozhovorech s „dělníky “a „profesionály “. Naše společnost (Our Society), 1(9), 13-18.