Ve všech amerických filmech píší středoškoláci i univerzitní studenti eseje. Jenže, co to vlastně je? Slovo esej má svůj původ v latinském exagium (respektive ve starolatinském exigere) a označovalo váhu nebo (pokud se přidržíme starší varianty) tak také akcent, důležitost. Cílem eseje je tedy posoudit, kdo ze stran sporu má nebo nemá pravdu, dát na misky vah argumenty diskutujících stran a vynést soud. Z latiny můžeme vidět přechod do staré francouzštiny (essayer) a angličtiny (essai), ve které má význam zkoušky. Esej je tedy nejen pasivním vážením, ale zkouškou, aktivním vkročením do jistého kontextu, výběrem teze a provedením rozhodnutí. Tak, jako se zlato zkouší na ohni, tak jsou myšlenky testovány v eseji.

V literatuře se esej objevuje díky Michelu de Montaignovi, který v roce 1580 publikoval knihu Essays. Z autorů, které určitě v oblasti esejů stojí za to sledovat, je třeba zmínit nedávno zemřelého Umberta Eca, Neila Postmana, Roberta Christgaua nebo Harryho Levina, z českých autorů Jana Sokola, Václava Bělohradského, Tomáše Halíka a částečně i Václava Havla. Již jen tento seznam napovídá, že žánr eseje je poměrně oblíbený a široký, takže se do něj vejdou kratší texty v novinách i delší pojednání.

V češtině je slovo esej nejednoznačné jak gramaticky (je maskulinem i femininem), tak obsahově. Když se řekne esej, vybavíme si určité zamyšlení, často nad společensky aktuálním a důležitým tématem. Mezi úvahou, kterou píšeme na střední škole, a esejí jako by nebyla žádná ostrá hranice. Obecně se někdy hovoří o francouzské eseji, která je dlouhým pojednáním, často v délce celé knihy, a údernější ostře ohraničené a formálně precizované eseji anglosaské.

Cílem tohoto modulu není literárně vědní exkurz, ale spíše praktická ukázka toho, jak jednu z forem esejí – esej argumentační – napsat. Jde totiž o činnost, která velice dobře rozvíjí jak kritické, tak kreativní myšlení, a navíc v nich umožňuje nacházet jistou rovnováhu.

Český filosof Ladislav Hejdánek tvrdil: 

Zřejmě můžeme sledovat dvě linky, ke kterým se obrací. Tou první je samotný návyk na psaní, který třeba Václav Klaus popisuje jako výpisky z četby – zvyk sedět u čtení za stolem, přemýšlet, vypisovat si, hodnotit, co je třeba zajímavé, nové nebo s čím nesouhlasíte. Klausovo slavné podtrhování nesouhlasnou vlnovkou je ukázkou toho, jak je možné kriticky číst. A samotné výpisky pak vedou k tomu, že dokážeme formulovat vlastní myšlenky. To, co si jen myslíme nebo o čem mluvíme, totiž vždy bude jaksi neostré a mlhavé. Právě psaní je tou činností, která nám umožňuje si věci utřídit, precizovat, formulovat. Není důležité mít publikační platformu nebo smysl psaní vždy přímo před očima, ale musíme psát, protože psaním se myšlenky čistí.

Druhou linkou je pak celkový myšlenkový tréning. Psaní je tím, co nás nutí postupovat na jednu stranu logicky a kriticky, ale současně nám dává nástroj formulovat své vlastní myšlenky – originálně, kreativně. A právě to je něco, co mimo psaní můžeme zažívat jen vzácně. Lidé, kteří hodně píší, často tvrdí, že myšlenky se před nimi rodí v textu, který je před nimi, že myslí stejně rychle jako píší. Právě tento rozměr sebekultivace je při psaní esejů důležitý.

Můžeme říci, že literatura je matkou nejen výzkumu, ale v podstatě jakékoliv tvořivé intelektuální lidské činnosti. Tomáš Špidlík měl pro Vatikánský rozhlas za úkol připravovat nedělní zamyšlení (kázání). V rozhlase působil od roku 1951 až do své smrti v roce 2010, a každý týden musel vymyslet něco chytrého, zajímavého a hlubokého, a to rozsahu asi dvou stran. Nechceme zde připomínat skutečnost, že je autorem desítek vědeckých knih, ale spíše poukázat na jednu anekdotu, když ho potkal kolega z jiné jazykové mutace rádia a řekl mu: „Já už tu práci dělám dva roky a nemám co říci…“ Odpověď Tomáše Špidlíka v sobě obsahovala jasný akcent – nemáš co říci, protože málo čteš!

Tento anekdotický úvod neuvádíme beze smyslu, nýbrž abychom ukázali, že kvalita eseje stojí a padá na sečtělosti autora. Ani ten nejchytřejší a nejkreativnější člověk nemá možnost psát dobře, aniž by se denně trénoval v přemýšlení. Tak, jako je důležitý tréning psaní, o kterém mluvil Hejdánek, je podstatný i tréning čtecí. Základem dobré eseje je mít dostatečně načteno.

Ve školním prostředí většinou nepočítáme s tím, že studenti dokáží napsat něco skutečně převratného, protože jejich zkušenost a rozhled jsou poměrně omezeny. Můžeme ovšem očekávat schopnost najít si vhodné zdroje, něco si z nich přečíst a pak hledat cestu, jak to vše chytře poskládat dohromady.

Obecně platí, že pro esej jsou výhodná témata, která jsou hodně úzká – čím užší téma, tím lépe se nám o něm bude psát, ale také hledat skutečně dobré zdroje (pokud tedy nepíšeme francouzskou monografickou esej). Esej tedy začíná volbou literatury a tématu. Téma je u eseje zajímavé tím, že se užívá jen na začátku. Cílem eseje není psát o Zikmundovi Lucemburském na Kostnickém sněmu, ale spíše se od tohoto tématu odrazit v hledání zdrojů a především teze.

Teze je to, co tvoří počáteční jasné jádro eseje. Pokud jsme hovořili o tom, že slovo esej pochází z vážení, měření, tříbení, pak právě zde je jasně vidět proč. Naším cílem je zformulovat tvrzení (tedy tezi), kterou budeme dále dokazovat a hledat pro ni argumenty. Teze je většinou jednoduchá a úderná věta, která se používá jako nadpis eseje, jindy v první větě textu nebo na konci prvního odstavce.

Pokud se vrátíme k našemu středověkému příkladu, mohla by teze znít třeba takto: „Zikmund na sněmu sledoval udržení svého politického vlivu, nikoli husovskou otázku.“ Můžeme vycházet z toho, že v české školní historiografii se o koncilu v Kostnici hovoří, jako by šlo o soud nad Janem Husem. Důvody svolání sněmu byly ale hlubší a spolu s Tridentem tvoří jádro moderních koncilů rámujících současnou katolickou církev doposud. Klíčové bylo odstranit papežské schizma, čímž by se výrazně podpořily Zikmundovy politické cíle.

Teze by měla být ideálně atraktivní, překvapivá, kontroverzní, chytlavá. Dobrou tezí tak například není, že kouření způsobuje rakovinu nebo že docházka do školky zvyšuje šanci na školní úspěch. To všichni vědí a nástroje, jak o této věci referovat, mohou být třeba statistické studie, ale určitě ne eseje. Vymyslet dobrou tezi je náročné, je to vlastně asi nejtěžší úkol, před kterým při psaní eseje stojíme. Nutí nás postavit se na jednu nebo na druhou stranu, přemýšlet, diskutovat. Když se nám tento krok podaří, s velkou pravděpodobností upadneme do flow a psaní nás bude bavit. Jestliže ne, je psaní většinou formalistickou otravou.

Pokud se nám tedy podaří zformulovat tezi, máme první fázi tvorby eseje za sebou. Pro hledání tématu nebo základního náčrtu teze je možné použít různé kreativní techniky, jako jsou třeba myšlenkové mapy. Většinou před sebou máme určité téma, třeba našeho Zikmunda, a pomocí mapy se snažíme zachytit různé aspekty jeho života, co nám na něm vlastně přijde zajímavé, případně odhalit souvislosti, které nejsou příliš známé nebo obvyklé. Jestliže zde uspějeme, máme z poloviny vyhráno. Pro vlastní formulování teze se ale připravte spíše na systematickou logickou práci.

Když tedy máme tezi a základní zkušenost s odborným zázemím, můžeme se přesunout k vlastní tvorbě struktury eseje. Zde je třeba se v prvé řadě rozhodnout, jakou strategii u psaní budeme chtít uplatňovat. Nabízí se dvě základní cesty:

Někdy se lze setkat také s jistými přechodnými typy, které například v první polovině uvádějí argumenty spíše pro a v druhé vyvracejí námitky, takže záleží na nás, jakým směrem budeme postupovat. Je ovšem důležité zdůraznit, že v eseji nejde o úplnost ani o referát. Cílem eseje není shrnout poznatky z literatury nebo udělat přehledovou studii, nýbrž zaujmout vyhraněné stanovisko. To by mělo být chytré a dostatečně obhájené, ale současně ostré a provokativní.

U eseje se většinou používá pravidlo, že každý odstavec nese nejen konkrétní myšlenku, ale je určitým způsobem nadepsán konkrétním argumentem. Odstavec tedy typicky může začít větami jako: „Čornej ve své analýze [2] zdůrazňuje, že … S tímto tvrzením lze souhlasit, neboť…“ apod. Argumenty obvykle netvoříme bez opory v literatuře, svévolně, sami za sebe. Tím se totiž dostáváme do rizika, že místo skutečné eseje s argumenty budeme pracovat s figurínou nebo slaměným panákem, tj. argumenty, které nikdo nezastává, ale nám se do eseje ohromně hodí.

Jádrem eseje jsou tedy postupně vršené argumenty, které odstavec po odstavci sledují určitý cíl. Často se postupuje od nejslabšího po nejsilnější argument, případně opačně. Pokud je možné argumenty nějak strukturovat, tedy shlukovat do skupin, jde o dobrou cestu, která činí esej přehledným. I když jsme řekli, že výběr argumentů je na nás a že esej je vlastně poměrně subjektivní disciplína, tak to neznamená, že by neměla být přehledná a čtivá.

Pro práci s argumenty doporučujeme nástroje, jako je třeba GinkoApp. Ten umožňuje si do jednotlivých karet tvořit text s argumenty – jedna karta, jeden argument – a pak s nimi poměrně snadno pohybovat, měnit jejich pořadí, doplňovat. U každé karty je současně dobré si udržovat literaturu, ze které v argumentech vycházíme, neboť její dodatečné dohledávání nepatří mezi nejzábavnější a nejsnazší činnosti.

Pokud máme pocit, že už máme materiálu s argumenty dostatek, můžeme provést finální třídění a dopsat závěr. Ten obvykle nějakým způsobem shrnuje celý proces argumentace a končí tím, že se vrátí k tezi, kterou nějak zarámuje a ohraničí.

Jestliže máme hotovo, vstupuje do procesu práce s textem ještě novočtení – zkuste si text přečíst nahlas. Dává smysl? Jsou věty dobře postavené? Neopakujeme se? Přesvědčil by nás? Nebojte se při těchto úpravách text měnit a škrtat. Výsledkem je pak většinou přesvědčivější a jasnější esej, se kterým lze mnohem snáz dále pracovat.

Zkuste si zde ještě jednou nakreslit myšlenkovou mapu vašeho textu a prověřte, zda vypadá tak, jak by měl, zda jste na něco nezapomněli – souvislost nebo argument – nebo zda se vám naopak nerozpadla na dvě nebo tři nepříliš dobře propojené části. Znovu se díky tomu můžete vrátit k literatuře nebo k tématům, se kterými je možné dále pracovat.

Asi jen málokoho tyto závěrečné úpravy baví, ale čím více času a péče jim dokážeme věnovat, tím lepší bude výsledek. Totéž samozřejmě platí také pro formální úpravy, pravopis a jazykovou stránku textu. Ta je pro esej zásadní a je i jednou z věcí, která od sebe odlišuje dobré a průměrné autory. Čím lepší jsou jazykové prostředky, tím samozřejmě může být kvalitnější také celý esej. Současně platí, že oněmi jazykovými prostředky nejsou jen fráze nebo šíře lexika, ale ideálně i vtip. Tím se samozřejmě nemyslí vyprávění vtipů o blondýnách, ale intelektuálně vytříbený humor, který ocení odborník na téma, o kterém píšete. To samozřejmě není snadné, ale jistá jízlivost, vtip nebo nadhled se u takových textů mohou objevit a určitě jejich kvalitu výrazně zvyšují.

A hlavně pamatujte, že tréning dělá mistra. V americké literatuře se často operuje s číslem 10 000 hodin, což je čas, který potřebujete k tomu, abyste se v něčem stali skutečně dobrými. Esejista určitě strávil více než 10 000 hodin tréningem, psaním, přepisováním, čtením druhých autorů. Nebojte se zpětné vazby nebo toho, že se to na počátku nepovede. Je to stejné, jako v mnoha jiných oblastech – začátek je těžký, pak přichází rychlé zlepšení, stagnace a mírné dlouhé zlepšování.