Asi jste ve škole slyšeli poučku, že byste se měli učit průběžně. Jde o hraběcí radu, protože to každý ví. Otázkou ale je, co to přesně znamená a proč je lepší se učit průběžně než pomocí drilu jednu nebo dvě noci před zkouškou. Takové nárazové učení může být někdy efektivní (podobně jako dril například když nestíháte), ale přináší také některé problémy:

• Objem dlouhodobě zapamatovaných informací je většinou velice malý, zvláště pokud s tématem dále nepracujete. Pokud se už člověk musí něco naučit tímto způsobem, tak lze velice doporučit, aby se k dané látce ještě jednou nebo dvakrát s odstupem nějakého času vrátil.
• Pokud se takto učí člověk pravidelně, má velké problémy s kontextem a souvislostmi. Tento model učení lze uplatnit jen u nižších pater Bloomovy taxonomie. Ke skutečnému reflektivnímu učení zde nedochází.

Jinými slovy, je třeba hledat strategii učení, která by umožnila tyto problémy eliminovat. Jakkoli každému funguje něco jiného a strategie učení jsou silně individualizovanou záležitostí, zdá se, že průběžné učení vede obecně k lepším výsledkům. Cílem opakovaného učení je nejen zlepšení zapamatování (tedy určité navýšení objemu), ale dochází také k pochopení souvislostí a určitého kontextu. V tomto modelu učení dochází k tomu, že o tématu dlouhodobě přemýšlíte, můžete k němu dohledat zdroje nebo jej reflektivně zpracovávat.

Například Benedict Carey v knize Jak se učíme uvádí následující časové intervaly mezi jednotlivými učeními jako optimální pro různé časy do zkoušky:

• 1 týden: 1-2 dny
• 2 měsíce: 1 týden
• 3 měsíce: 2 týdny
• 6 měsíců: 3 týdny
• 1 rok: 1 měsíc

Jde o časové intervaly mezi prvním a druhým učením s tím, že ideální jsou tři až pět cyklů. Z hlediska paměti se zde objevuje ještě několik zajímavých momentů. Tím prvním je Efekt Zeigarnikové. Jde o pozoruhodnou vlastnost paměti, která si mnohem lépe pamatuje věci, které vnímá jako nedokončené než dokončené. Tím, že je učení rozloženo do delšího období, jsou všechna fakta nastavena tak, aby bylo možné si je rychle vybavit. To znamená, že se většinou učíte také tehdy, když to nemáte úplně v plánu.

Druhý zajímavý jev je spojen se schopností udržet pozornost. Ta není nekonečně velká a představa, že se člověk koncentruje na nějakou činnost celé hodiny, je lichá, to nedokáže nikdo, jen stroj. Obecně se má za to, že pozornost je možné udržet plně 20–40 minut, podle toho, jak ji definujete a jste zrovna odpočinutí. Jinými slovy – nárazové učení nemůže příliš fungovat, protože z principu časové tísně nepracuje s plnou pozorností, zatímco pokud máte čas si učení rozkouskovat, jsou výsledky podstatně lepší.

Třetí benefit průběžného učení spočívá ve skutečnosti, že paměť funguje asociačně, což se projevuje mimo jiné tím, že se lépe učíte při střídání činností. Málokdo se bude za celý rok učit jen na jednu zkoušku v měsíčním intervalu. Tím, že se činnosti střídají, dochází k podstatně lepšímu zapamatování i naučení se. Z tohoto důvodu jsou například ve škole střídající se předměty ideálně řazené tak, aby vždy zatěžovaly jinou část těla nebo mysli.

Poslední výhodu, kterou pro průběžné opakované učení uvedeme, je možnost nad tématem přemýšlet. Jakkoli to zní banálně, k tomu, aby člověk na něco přišel, potřebuje čas – tvorba nápadů má jistý proces, který může trvat několik dní, ale také týdnů či měsíců. Jestliže nemá být učení jen pasivním se „nadrcením“ nějaké látky a jeho přeříkáním nebo přepsáním, není možné se učit na poslední chvíli. Reflektující učení vyžaduje čas, který mu studium na poslední chvíli nedává. Je otázkou, zda se ve skutečnosti neučíte více ve chvílích, kdy se aktivně neučíte a mozek má prostor o tématu samostatně přemýšlet.

K tomu, aby se člověk mohl učit průběžně, je nezbytné, aby uměl zvládat řídit svůj čas a úkoly, plánovat je a tento plán dodržovat, což těsně souvisí s motivací a sebeřízením, tedy s tématy, kterým jsme se už věnovali. Pokud se tedy rozhodnete učit průběžně, zkuste si nastavit časy (a objemy), kdy se učení budete věnovat, ale také třeba odměny, které si za učení dáte. Ať vás to více baví!