Definic učení existuje velké množství. Obecně je možné říci, že jde o celoživotní proces, ve kterém si jedinec osvojuje jisté znalosti, dovednosti, postoje, hodnoty atp. Je silně propojené jak s kulturním klimatem, tak s intelektem každého jedince. Průcha zdůrazňuje, že bychom do úvah o učení měli zahrnout také další biotické aktéry, nikoli pouze člověka. Vyučováním pak míníme řízený proces učení, zpravidla zajišťovaný třetí osobou (učitelem).

To ale v žádném případě neznamená, že by se člověk nemohl učit sám, nebo že existuje jediný správný způsob učení. Dokonce ani výše zmíněný učitel nemusí být jediným pomocníkem v procesu učení – když jdeme do posilovny, pravděpodobně si zvolíme trenéra, u autoškoly instruktora, a pokud nám nebude jasný obsah včerejší přednášky, tak můžeme využít spolužáka. To jsou jen některé příklady toho, s kým se můžeme učit. Samozřejmě je zde možnost učit se i sám, pak hovoříme o sebeřízeném nebo sebeurčeném učení se.

Učení je možné dělit na formální, neformální a informální s tím, že v každém z těchto typů můžeme nacházet jak specifické modely interakce žák-učitel, tak také jiné modality učení. Do hry zde vstupují jiné motivační prvky, vliv prostředí atp. 

Jednou z prvních psychologických teorií učení je operativní podmiňování, které je spojené s Burrhusem Skinnerem, který se v osmdesátých letech věnoval možnostem řízení edukačního procesu za pomoci odměn a trestů. Tento proces probíhá ve třech fázích – prvně je zde podnět či situace, které je vyučovaný vystavený, dále jeho reakce a chování při něm, za třetí posílení či zpevnění, tedy forma zpětné vazby, která může být pozitivní, negativní nebo dokonce spojená s trestem. Učitel staví žáky do situací, ve kterých se určitým způsobem chovají, a dává jim na jejich chování zpětnou vazbu. 

Tento model je ale silně mechanistický, příliš se nevěnuje výzkumu samotného chování žáka a akcentuje pouze výsledky. Jerome Bruner zdůrazňuje, že učení je aktivní proces, ve kterém si žák sám vyvozuje principy a pravidla jevů. Učení není možné vložit do žáka z vnějšku, ale žák je tím, kdo se učí. To vede k podpoře heuristického vyučování a aktivizačních metod. Bruner upozorňuje, že během učení dochází jednak k získávání určitých informací, ale také k jejich transformaci pro potřebu daného žáka a jeho situace a k ověřování přiměřenosti této aktivní transformace. Bruner pracuje s existencí tří modů, které se během učení rozvíjí. Akční modus je spojený s pohybem a vlastní aktivitou, ikonický pracuje s obrazy a představami a symbolický se schopností využívat representace představ pomocí symbolů. V této linii sice narůstá složitost a náročnost, současně to ale neznamená, že by některý z nich byl nedůležitý nebo že by s věkem mělo dojít k převažování jednoho či druhého modu. 

Samotné učení je přitom spojené také s vlastnostmi toho, kdo se učí. Jedním z klíčových parametrů jsou afektivní činitelé, tedy to, jak se během učení cítíme. Pokud zažíváme hlad, únavu nebo příliš vysoký stres, nemůžeme se adekvátním způsobem učit. Projevují se také například u zkoušení, kdy přílišná úzkost brání žákovi podat odpovídající výkon. Tradičně se také zdůrazňuje rozdílné pojetí vzdělávání u introvertů (vyžadující klid a soustředěnou práci) a extrovertů, směřujících k aktivní výuce. 

Na edukační proces mají vliv také další faktory, jako je paměť, intelektové schopnosti, věk nebo motivace žáka. Klíčové je také jeho sociální zázemí (viz teorie rozbitých oken), které vstupuje jako významný činitel do edukačního procesu.

V nedávné době začala být populární teorie učebních stylů. Nechceme se zde pouštět do diskusí, zda mají nebo nemají své opodstatnění, ale pravdou je, že každý z nás se učí trochu jinak a jisté učební styly využívá raději a efektivněji, než jiné. Většinou se hovoří o následující sedmici stylů:

• Vizuální – žák dává přednost obrázkům nebo prostorovému uspořádání objektů. Vhodnými nástroji na učení jsou různé diagramy, obrázky, myšlenkové mapy, ale i třeba i filmy.
• Auditivní – žák preferuje sluchový vjem. Tento styl učení v současné škole stále ještě dominuje a jsou pro něj typické přednášky, diskuse atp. Pro podporu učení v této oblasti doporučujeme například podcasty. Důležité je také učit se s hudbou jako s kulisou, což je mimochodem docela zajímavý nástroj pro lepší zapamatování si toho, co se snažíme naučit.
• Lingvistický – je zaměřený na slova a věty, ideálním materiálem jsou skripta, knihy, výpisky z přednášek nebo i třeba zmíněné podcasty.
• Kinestetický – styl je spojený s tím, že se nejlépe učíme, když u toho něco pohybového děláme. Může jít o procházku, obcházení stolu, gestikulaci atp. To, co vede k učení, je právě spojení pohybu a nějaké formy konzumace vzdělávacího obsahu.
• Logický (matematický) – je spojený s nutností chápat logicky vazby a souvislosti mezi informacemi. Nejlépe se učíte tím, že z určitých premis vyvozujete závěry, logicky strukturujete a odvozujete své poznání. Hodně mohou pomoci různé diagramy a schémata, tabulky atp.
• Sociální – žák se snadno a dobře učí s ostatními, vyhovuje mu možnost se zeptat, nechat si něco vysvětlit, spolupracovat na projektech.
• Solitérní – preferuje individuální přístup a práci vlastním tempem dle aktuálních potřeb a zájmů.

Když se díváte na takový seznam, možná vás napadá, proč právě v tomto kurzu potřebujete dostávat informace o tom, že existují určité studijní styly. Domníváme se, že minimálně ze dvou důvodů. Každý z nás má jeden nebo dva styly, které obvykle výrazně preferujeme oproti ostatním. Jejich identifikace nám pomáhá při volbě vhodné metody učení. Když například vím, že jsem auditivní typ, budu se učit ze záznamů přednášek nebo poslouchat podcasty, zatímco logickému způsobu učení je přesně toto zcela cizí – potřebuje si v klidu sepsat jednotlivé poznatky a dávat je do kontextu, hledat v nich smysl a strukturu.

Obecně nelze říci, že by jeden styl byl lepší než druhý. Někdo se domnívá, že jejich preference je podmíněná geneticky, jiný se přiklání ke kultuře, první dobré zkušenosti nebo zvyku. Faktem je, že tradiční škola hodně protežuje auditivní a lingvistický styl učení a ostatní odsouvá do pozadí. Vůbec nejhůře je na tom asi kinestetický styl, který dobře známe z filmu Marečku, podejte mi pero!.

Z pohledu psychologie je možné učební metody vzájemně dobře kombinovat. Na tomto přístupu je založená velká část kreativních technik, paměťových triků a dalších postupů, které vám umožní například za pomoci myšlenkové mapy propojit vizuální a lingvistický styl učení. Pokud se vám podaří najít dobrý mix tak akorát pro vás, můžete počítat s tím, že bude vaše učení efektivnější, rychlejší a lepší. Současně ale myslete na to, že učit se je třeba se naučit, a že nějaké jednoduché triky a postupy, jak za pět minut dělat něco lépe a radostněji, úplně nefungují. Nebojte se ale hledat, zkoušet a experimentovat, úspěch se s velkou pravděpodobností dostaví.

Obecně platí, že kreativní myšlení je spojeno se schopností nacházet netradiční nebo nečekaná řešení. Dokážete v něm dát dohromady věci, které dávají smysl, ale nikoho jiného by přitom nenapadly. Právě tato originalita může poměrně špatně nacházet uplatnění v metodách učení jako dril nebo obyčejné memorování, byť i ty mohou být důležité a užitečné. Pokud ale dokážeme hledat cesty, jak efektivně využít všech našich kognitivních stylů dohromady, může už samotné učení vést k hledání hlubokých a zajímavých souvislostí, které určitě stojí za pozornost.

Učební styly jistě nejsou jediným determinantem učení a kreativity, hrají v něm ovšem důležitou roli. Většinou se příliš nedoporučuje se nějaký styl přeučovat, protože je jiný lepší nebo praktičtější. Každý ze stylů má své výhody a limity, kterých lze dobře využít.

Studenti někdy naříkají, že je určitý kurz nebo předmět nebaví. Často ale vůbec nejde o daný předmět, ale o převažující styl učení v něm (například ve fyzice a matematice logický). Poměrně často (ačkoli ne vždy) proto může pomoci si alespoň pro své potřeby danou látku transformovat do jiného učebního stylu. Například ve fyzice se dá velice dobře pracovat s vizualizacemi, pomocí nichž lze mnohé odvodit nebo spočítat. Nevěříte? Zkuste se podívat na film Einsteinova velká myšlenka a třeba blíže pochopíte, jak na to.