Odborný text a jeho styl
Odborný text představuje v akademickém prostředí zřejmě nejčastější formu vědecké komunikace. Poslední tři slova z předchozí věty jsou klíčem k porozumění tomu, o co v této formě práce s textem jde.
Jedná se o text, který pracuje s poměrně jasnou a pevně danou formou. Pokud se podíváte do odborných časopisů, tak v rámci jednotlivých druhů textů (přehledové studie, výzkumné studie, recenze, polemiky aj.) najdete nápadně podobné struktury práce s obsahem. Typicky jde o text, který začíná samostatným úvodem, na konci je přehledové shrnutí a nastínění dalších výzkumných otázek. Prostřední část textu, která je nejdelší, je pak věnována samotnému obsahu sdělení. Tato část má téměř vždy nejméně tři podčásti – první vymezuje současný stav vědeckého bádání a jeho reflexi v literatuře, druhá je metodologická a třetí aplikuje metodologii na konkrétní situaci či problém. Všechny tři části na sebe těsně navazují.
Z hlediska samotného způsobu výstavby textu je možné se setkat s tzv. německým stylem, který je u nás asi nejrozšířenější a představuje to, co si asi většina lidí představí pod pojmem odborný text – hutný, strohý, bez emocí a osobního kontextu, jasný, přehledný s jednou možnou interpretační linkou. Signifikantní bývají nepříliš marketingově lákavé názvy takto psaných knih i článků. Uplatňuje se v přírodních i technických vědách, své zastánce (a časopisy) má také v humanitních či společensky vědních oblastech (například slavný článek Alberta Einsteina se jmenuje K elektrodynamice pohybujících se těles).
Francouzský styl je typický svou metaforičností, užívá obrazů, přirovnání a metafor, které dávají textu čtivější a literárně hodnotnější ráz. Text může mít až charakter eseje, ve kterém ustupuje do pozadí detailní analýza výzkumu a autor se zaměřuje na výsledky, a především na jejich komplexní interpretaci (například filosofický text od Henriho Bergsona nese název Hmota a paměť, od Pierra Teilharda de Chardina pak Vesmír a lidstvo atp.) .
Anglosaský styl je něčím, co se od osmdesátých let začíná v oblasti vědeckého publikování hojně uplatňovat. Stojí někde mezi německým a francouzským, ale má také svá vlastní specifika. Důraz je kladen na vysvětlení motivace autora k napsání textu, ale také na implikace do praxe. Text musí být schopen jasně a přesvědčivě říci, co z něj vlastně plyne a proč. Je vnímaný nikoli jako umělecké dílo nebo jako výzkumná zpráva, ale jako komunikační akt, čemuž odpovídá také typicky marketingově zajímavý název (například špičková kniha z oblasti kognitivní lingvistiky od George Lakoffa se jmenuje Ženy, oheň a nebezpečné věci).
V prostředí, kde „se dělá věda“, se můžete setkat s formáty, které ve svém názvu přímo poukazují na vědecký přístup či metodu, v níž jsou zpracovány. Mohou existovat buď samostatně v podobě odborného článku, nebo jsou součástí odborných textů jiné povahy, například kvalifikačních prací. Níže najdete bližší informace o stěžejních formátech.
Níže uváděný soupis není samozřejmě ani úplný a ani jediný možný. Než se pustíte do práce na článku do konkrétního časopisu, velice doporučujeme projít si pokyny pro autory. Dozvíte se zde stanovený rozsah a druhy přijímaných článků, ale také třeba to, jakým způsobem se má citovat a odkazovat na literaturu. Náš „seznam“ je tak spíše typologií, která může člověka navést na to, co rád dělá, než nějakým závazným kánonem, kterého by bylo nutné se nějak pečlivě držet.
Komparace je formátem, který je založený na porovnávání dvou (nebo více) přístupů či fenoménů mezi sebou – např. „Pojetí prostoru u Tomáše Akvinského a Augustina z Hippo“ nebo „Pojem síly v kvantové a klasické fyzice“. Z příkladů je jasné, že musí být artikulováno, co je porovnáváno, případně proč. V úvodu práce nastíníte význam a důvody sepsání takového textu, dále popíšete metodu srovnávání a pak samotnou komparaci. V závěru je možné shrnout případné praktické implikace nebo celkové vyznění textu. Jde o formát častý a v případě rozumně zvolené látky také jednoduchý a dobře proveditelný.
Kompilace je asi nejčastějším formátem studentských odborných textů, ale v běžné vědecké komunikaci se s ní setkáváme spíše méně. Kompilace vychází z jasně zvoleného tématu, například „Rytířské turnaje v Praze“, ke kterému se snažíte získat co nejvíce zdrojů. Výsledkem je tedy dobrý přehled o tom, kdo a co o daném tématu kdy napsal nebo řekl. Kompilace má částečně subjektivní charakter, výběr jednotlivých výroků nebo pramenů vychází z erudice a narativu autora. Pokud má jít o kompilaci kvalitní, je třeba, abyste pouze nevršili zdroje, ale prováděli jejich syntézu, porovnání a propojení a vyvozovali vlastní závěry.
Přehledová studie je podobná kompilaci, ale má systematický charakter. Obsahuje po úvodu zařazenou metodologickou část, v níž popisujete, jaké zdroje jste vybrali a jakým způsobem s nimi pracujete. Typickým příkladem může být „Pojem svobody v Českém filosofickém časopise v letech 1945-1960“. Metodologie se týká jak získávání a výběru zdrojů, tak také nakládání s nimi. Tento žánr představuje často základní východisko pro další vědecké zkoumání nebo bývá zařazován jako jedna z prvních kapitol některých vědeckých monografií. Je náročná na systematičnost, ale jinak málo problematická, a je tedy vhodná i pro méně zkušené autory.
Teoretická stať se věnuje problému, který chce studovat pouze z hlediska logické argumentace nebo metodologie. Není spojená s aplikací, maximálně z ní získává argumenty pro své závěry, případě může být spojena s predikcí určitých jevů. Jde o klasický vědecký článek delšího rozsahu, často bez jasně akcentované metodologie. Klíčem k úspěchu je zde logická argumentace a výstavba textu, a především originální pohled na nějaký problém či fenomén. Příkladem takového článku může být „Jednoelektronový vesmír jako teoretický model reagující na některé problémy spojené s kvantovou gravitací“. Název bývá často delší a jde o nejsložitěji koncipovaný odborný text.
Empirická stať je podobná teoretické, ale obsahuje vlastní výzkumná zjištění. Výstavba tohoto typu článku je většinou taková: úvod popisující motivaci a zkoumaný problém; teoretické vymezení a uchopení tématu (povětšinou s odkazem na předchozí výzkumná zjištění); formulace hypotéz či předpokladů; dále výzkumný design, data a jejich interpretace; diskuze výsledků a komparace s teoretickou částí a závěr (tedy typicky IMRAD). Rozsahem i náročností je empirická stať podobná stati teoretické.
Vědeckost textu pak předjímá to, že je v něm obsažena jasná a srozumitelná metoda práce s fakty a informacemi, důraz na originálnost, výzkum, nový pohled na problém. Komunikace je pak spojena s užitým jazykem, který by měl být přesný, jasný, srozumitelný, respektující odborné zvyklosti. Není třeba v něm vysvětlovat základy, typicky se nabízí jasný pohled přímo na danou problematiku, který bude dostupný a zajímavý pro odborníka.
Pamatujme, že psaní odborného textu má málo kdy lineární strukturu. Často v něm můžeme přeskakovat, doplňovat ho nebo ho postupně vylepšovat. Je ale ideální, pokud tušíme, v jakém tematickém a formálním rámci se s ním pohybujeme, protože nám to umožní s ním vhodně pracovat.
Abstrakt obsahuje všechna důležitá sdělení z článku. Je v něm stručně nastíněno vše potřebné – metodologie, závěry, způsob práce, téma. Bývá často delší (například na stránku), je tedy jistou kondenzací obsahu daného textového útvaru. Čtenáře neláká, ale seznamuje s vlastními výsledky. Abstrakt typicky odpovídá na otázky – co jsme studovali, jakým způsobem a s jakými výsledky. Někdy je možné se setkat s rozšířeným abstraktem (typicky na cca 1 stranu) nebo s abstrakty, které mají předepsanou strukturu, kterou musí autor daného textu dodržet.
Po přečtení abstraktu by mělo být čtenáři zcela jasné, co je obsahem textu a zda je pro něj takový článek, kniha nebo jiný útvar relevantní či nikoliv. Některé články, které nemají politiku Open Access a prodávají se jednotlivě chtějí platbu po přečtení abstraktu, v databázích jako je WoS či Scopus jsou také k dispozici pouze abstrakty. To, jakým způsobem ho dokážeme vhodně zvolit a napsat může rozhodovat, jak o přijetí či nepřijetí článku, takt také o jeho čtenosti.
Níže uvádíme příklad strukturovaného abstraktu:
Účel – Cílem studie je stručně analyzovat současný odborný diskurz a zmapovat aktuální trendy v oblasti využití digitalizovaného kulturního dědictví, zejména jeho aplikace do vzdělávání středoškolských studentů. Na teoretickou studii navazuje drobná výzkumná experimentální sonda, která reflektuje použitelnost jednotlivých přístupů a důrazů odborné literatury při vývoji digitálních vzdělávacích objektů pro české středoškoláky.
Design/metodologie/přístup – V první části stručně popisuje český a zahraniční kontext a dále pracuje s přehledovou studií nad texty z databáze Scopus. V druhé části využíváme experimentálního vývoje s využitím drobných výzkumných dat v kvantitativní i kvalitativní formě pro vývoj evaluovaného prototypu.
Výsledky – Výsledkem studie je soubor zásad pro tvorbu digitálního vzdělávacího zdroje (DVZ), který pracuje s digitalizovaným kulturním dědictvím. Tento soubor se skládá jednak z kritické systematické reflexe dostupné literatury a také aplikace z ní vyplývajících poznatků do prototypů DVZ, které byly evaluovány se studenty gymnázia v Brně.
Originalita/hodnota – Studie přináší syntetizující poznatky v podobě, která je snadno prakticky aplikovatelná. Její závěry mohou posloužit knihovnám, školám či jiným paměťovým institucím při tvorbě vlastních digitálních vzdělávacích objektů využívajících digitalizované kulturní dědictví.
V případě diplomových prací jde o text na pomezí abstraktu a anotace, kdy je cílem nabídnout deskripci práce, tedy většinou sledujeme odpověď na otázku „o čem to celé je?“ a k ní se snažíme případně připojit informace o použité metodě nebo nejdůležitějších výsledcích.
Na klíčová slova jsme narazili již v případě vyhledávání. Zde stojíme v opačné roli, neboť chceme klíčová slova přiřadit článku či knize. Snažíme se držet úzu časopisu a zvolit taková, která budou adekvátně široká, dostatečně výstižná a přesná. Zkusme se přitom zamyslet nad tím, pod jakými klíčovými slovy bychom daný text sami hledali. Cílem klíčových slov je jednak podpora vyhledávání, ale také sledování podobných studií nebo rychlé zorientování se v tom, zda je daný text skutečně relevantní či nikoliv.
Dříve, než odevzdáme text, hodí se projít následující body, abyste měli jistotu, že jsme na nic důležitého nezapomněli:
- Gramatická kontrola – je článek či diplomová práce pravopisně správně? Především české prostředí se dokáže často zaměřit více na pravopis než na vlastní obsah sdělení.
- Je literatura kompletní? Může se stát, že během editací nějaká položka v literatuře přibude nebo zmizí. Pokud užíváte citační manažer, pak v rámci závěrečné korektury doporučujeme vygenerovat seznam až nakonec.
- Je literatura ve správném formátu? Mezi jednotlivými citačními normami jsou rozdíly a je zbytečné hodnotitele „škádlit“ tím, že správnou normu neudržíme.
- Jsou záznamy v literatuře kompletní? Nechybí někde DOI, počet stran nebo něco takového? Obecně se vždy vyplatí investovat čas do dohledání informace, doufat, že si toho nikdo nevšimne. Většinou všimne.
- Má text jasnou strukturu? Text by měl plynout, pokud jde o empirický článek, pak by měl dodržovat IMRaD, pokud o teoretickou studii pak posloupnost tvrzení a argumentů. Ještě jednou se přesvědčte, že během reorganizace textu a úprav se nic nepokazilo, neztratilo nebo nemá nelogické místo v textu.
6. Má text všechny obrázky a tabulky? A jsou odkazované v textu? Všechny tabulky, grafy, obrázky a další prvky by měly být očíslované, vložené na vhodném místě (tam, kde se o jejich obsahu mluví) a v textu explicitně odkazovány. Současně se vyplatí si ověřit, zda jsou přítomné skutečně všechny a žádný grafický prvek se neztratil.
7. Typografické parametry textu jsou obvykle spojené s dodržením šablony, ale nesporně by mělo být součástí závěrečných úprav i hledání prázdných řádků, dvojitých mezer nebo sirotků a vdov. Dobrá typografie a gramatika dělají dobrý první dojem.
8. Koresponduje abstrakt a klíčová slova s textem? Někdy musíme odevzdávat abstrakt a klíčová slova dopředu a proto nemusí být identické s finálním obsahem. Doporučujeme tuto korespondenci zkontrolovat. Především u věcí jako je velikost vzorku, metody nebo závěry studie.
9. Přečtěte si celou studii ještě jednou nahlas – dává vše smysl? Jsou věty hladké a logicky na sebe navazující? Baví vás to? Pokud na některou otázku odpovíme negativně, je vhodné text ještě upravit.
10. Zálohujte a verzujte – text se pravděpodobně bude opakovaně vracet na úpravy, dopracování a další zásahy. Mít vše dobře zálohované a dokázat sledovat změny je klíčové pro dobré zvládnutí recenzního procesu, ale i o přehled o tom, kde je zrovna aktuální verze a co se v ní změnilo.
