Řešení problémů

Přeložit do češtiny anglické sousloví „problem solving“ jako řešení problémů je svým způsobem problematické. Anglický pojem v sobě obsahuje dva důležité aspekty, které mohou v českém překladu snadno zaniknout. Předně jde o specifický způsob nazírání na svět. Tento přístup se prosazuje v pedagogice, ale také v dalších vědách, kdy se učíme tím, že řešíme jisté problémy. Naučit se řešit problémy předpokládá určité dílčí kompetence, ale také mít jistou myšlenkovou strukturu, kterou na svět nazíráme.

Druhý moment není procesní, ale metodologický – existuje poměrně značné množství strategií, které je možné při řešení problémů užívat. Pokud má člověk tyto strategie osvojené, může se poměrně snadno vypořádávat s nejrůznějšími úkoly. Opouští tím tradiční zprofanované školské naučení se postupu, protože ten je u problem solvingu obecně málo platný. Musí umět zvolit vhodný postup řešení, evaluovat navržené možnosti a identifikovat nejlepší cestu.

Jinými slovy problem solving je přístup, který umožňuje těsné propojení vzdělávání a zájmu daného jedince. Jde o přístup, kdy se člověk učí to, co potřebuje k překonání jisté překážky, vyřešení rébusu atp. Dochází tedy k usouvztažnění celého myšlenkového světa k něčemu, co daného člověka trápí a zajímá. Ve škole má takové edukační pojetí dva významné efekty – předně odstraňuje demotivaci v podobě otázky „k čemu nám to bude“ a za druhé umožňuje každému jedinci se naučit to, co právě jemu samotnému chybí k vyřešení daného problému.

Co je vlastně problém? Obecně jde o složitý nebo ne zcela jasně strukturovaný fenomén, který vyžaduje jisté řešení. Problém není něco abstraktního, ale výzva k akci, k aktivitě, která povede k předložení či nalezení vhodného řešení. Typické pro problém je to, že takové řešení neexistuje pouze jedno – nikdo dopředu netuší, kolik jich je, nebo zda nějaké vůbec existuje. Jde o badatelské dobrodružství, jak jsme již zmínili výše, o přístup ke světu.

Všechny problémy mají dvě společné charakteristiky. Předně je to nějaký cíl, tedy směřují k něčemu, co je řešitelem chtěné a žádoucí. Může přitom jít o cokoli – o uplatnění se v práci po maximalizaci zisku nebo naučení se programovat. Problém by s cílem měl být spojený explicitně. Je přitom nutné zdůraznit, že vždy budou existovat určité imanentní cíle, tedy beneficia, která řešení problému dané osobě přinese bez ohledu na explicitní cíl. Může jít o vytrvalost, znalost literatury, novou dovednost atp.

Druhou důležitou charakteristikou jsou bariéry či překážky. Problém není banální, nelze si ho za pár chvil odškrtnout. Identifikace základních bariér je nezbytná pro efektivní řešení problémů. Před začátkem řešení určitého problému je vhodné si co nejvíce bariér zkusit popsat a případně také hledat zdroje či přístupy k jejich řešení. Tak jako u cílů také zde platí, že téměř nikdy se nepodaří na první pohled odhalit všechny možné překážky, řešení problému se téměř vždy zkomplikuje. Pokud je ale člověk připravený alespoň na ty základní, rostou jeho šance na úspěšné nalezení řešení.

V literatuře je možné najít různá pojetí toho, jak v případě problem solvingu postupovat nebo jaké fáze hledání řešení může mít.

Prvním krokem bývá identifikace problému. Tento krok na první pohled může působit banálně, ale často nacházíme ve světě problémy, které jsou příliš široké či komplikované na to, aby bylo možné je smysluplně řešit. Najít si problém přiměřené velikosti a náročnosti je často náročný úkol. Současně lze říci, že pokud si člověk tuto dovednost dobře osvojí, je schopen mimořádně efektivně pracovat v oblasti vědy, výzkumu nebo i v korporátní sféře.

Druhým krokem, který s prvním ale těsně souvisí, je strukturování problému. Tedy jeho jasné a co možná nejpřesnější uchopení. V tomto kroku dochází často k simplifikaci – neřeší se všechny aspekty či dimense problému, ale vyberou se ty, které jsou dostupné nebo podstatné. Dobré strukturování problému vede k explicitnímu označení cílů a bariér, což je nezbytný předpoklad pro hledání vhodných modelů řešení.

V dalším kroku dochází k hledání možných řešení – navrhujeme postupy či metody, které mají za cíl řešit problém, tedy dosáhnout daných partikulárních cílů. Pro problem solving je typické to, že akcentuje tuto strukturovanost – málo kdy sledujeme hned od začátku hlavní cíl nebo celý problém, ale postupujeme po částech, což umožňuje jak efektivní volbu vhodných strategií řešení, tak také případně možnost si cíleně říci o pomoc.

Zatímco v předchozím kroku byl důraz kladen na identifikaci širokého spektra možných řešení, v dalším bodě dochází k jejich pečlivému zvažování a promýšlení. Na základě těchto úvah je možné stanovit plán řešení, který bude odrážet posloupnost všech plánovaných kroků. To jistě neznamená, že jde o postup definitivní, ale vytvoří se celková mapa, která vytyčí proces řešení.

Následuje fáze implementace, tedy reálného řešení. U něj je třeba zdůraznit, že řešení nepředpokládá statický svět ani to, že se vždy podaří vybrat ideální postup „od stolu“ – naopak by implementace měla být těsně spojená s jistým monitoringem či evaluací efektivity a funkčnosti daných postupů. Pokud se ukáže dané řešení jako neschůdné, je třeba se vrátit a hledat buď novou strukturu, nebo alespoň nové způsoby řešení.

Posledním bodem je pak celková evaluace, tedy hodnocení toho, zda se podařilo dosáhnout všech cílů a byl vyřešen původní problém. V této fázi je také možné uvažovat nad samotným procesem řešení či nad tím, zda nebylo možné nějakou část problému řešit lépe. Nejde přitom o zbytečné hnidopišství, ale o významnou část procesu učení.

Ve vztahu k digitálním kompetencím je možné identifikovat dvě velké oblasti, ve kterých se téma problem solving objevuje. Tou prvním jsou problémy s technikou – schopnost opravit poškozený dokument, nainstalovat tiskárnu nebo změnit heslo na Wi-Fi směrovači, ale také další úkony jsou konkrétní dovednosti, které člověku umožňují s digitálními technologiemi samostatně pracovat. Čím více jich máme, tím samostatnější a jistější práce může být. Je zde také rozměr pocitu jistoty a bezpečí – technologie nejsou ničím nestabilním a problematickým a člověk s nimi umí dostatečně jistě zacházet.

Druhou oblastí je využití technologií pro řešení problémů, což je téma nepochybně obsáhlé a zajímavé. Ostatně celé vědní disciplíny, jako je například fyzika hvězdných atmosfér, stojí na využívání techniky pro výpočty, modelování, simulace či automatizace procesů, které buď lidskou práci usnadňují, nebo uvolňují lidem kapacitu na to, aby se věnovali tomu, co je algoritmicky obtížně řešitelné.