Jelikož s ní pracujete za účelem podložení vlastních tvrzení, je důležitou složkou obsahu vaší práce. I pro označování zdrojů informací jsou ale stanovena formální pravidla. Úpravu formy záznamů zdrojů můžete dělat již během psaní, jedná se ale o poměrně zdlouhavou činnost, která může přerušovat tok vašich myšlenek.

Často je proto vhodnější vytvořit si vlastní systém pracovního označení použitých zdrojů, který je při formálních úpravách textu před jeho odevzdáním nahrazen finální verzí. Váš vlastní systém může být založený na názvech textů, URL adres nebo jiných cest k místu, kde máte uloženy své poznámky. Ať si vyberete jakýkoli způsob, hlavní je, abyste kdykoli byli schopni dohledat nejen to, který konkrétní text jste si označili, ale také které místo v něm (např. číslo strany v knize). Pokud se vám vazba mezi použitým zdrojem a vaším textem ztratí, bývá dost složité ji znovu najít, a u delších textů, například diplomových prací, je to někdy až nemožné.

Odkazování v textu

Formální úprava záznamů použitých zdrojů v odborném textu se většinou týká dvou oblastí – jednak označování použitých zdrojů ve vlastním textu, kde u citací a parafrází musí vždy být jednoznačně dohledatelné, odkud jste danou informaci převzali, jednak seznamu všech použitých zdrojů na konci textu.

Při označování použitých zdrojů v textu se nejčastěji využívají číselné odkazy (Vancouver style), systém autor-datum (harvardský systém) nebo průběžné poznámky pod čarou. Jen výjimečně můžete rozhodnout sami, který formát preferujete, většinou je předem zadán podle toho, kde publikujete. Formáty jsou také různě preferované podle oborů, je proto vhodné se podívat na formát používaný právě ve vašem oboru.

Metoda číselných odkazů

Tato metoda je zřejmě nejjednodušší. V textu jsou postupně uváděna čísla v závorce (kulaté nebo hranaté) označující jednotlivé použité publikace, příp. s informací o konkrétní straně, odkud je informace převzata. V seznamu použitých zdrojů je pak k číslu přiřazen záznam publikace v pořadí, jak se objevovaly v textu. Pokud je na více místech v textu odkazováno na stejný zdroj, vždy se použije první číslo, které získal. Protože se často text postupně upravuje, nějakou část dopíšete nebo smažete, může se stát, že se při manuálním psaní čísel časem ztratíte a nebudete si jisti, jestli čísla skutečně odkazují na správné zdroje. Vhodnější než manuální číslování je proto využít křížových odkazů, kdy do závorky vložíte číslo odstavce. Pokud pak odstavce přesouváte, je změna čísel v textu jednoduchá tím, že označíte text a aktualizujete pole.

Harvardský systém

Tento systém využívá k označení zdroje v textu příjmení autora a rok vydání, a pokud je to možné, opět s doplněním čísla strany. Je-li příjmení autora součástí vlastního textu, uvádí se za něj do závorky jen rok a číslo strany. Pokud s ním vlastní formulace neoperuje, jsou údaje v závorce jen ve formátu „(příjmení rok, s. strana)“. Při tomto zápisu se můžete setkat s několika problémy:

• Pokud má publikace více autorů, uvádí se příjmení všech z nich, např. (Lou, Yan, Nickerson, & McMorris, 2012, p. 106).
• Pokud není uvedeno příjmení autora (například u webové stránky), většinou se nahrazuje názvem publikace, a je-li název dlouhý, tak jen jeho částí, např. (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/26/EU, 2014).
• Pokud chybí informace o roku vydání, uvede se „nedatováno“.
• Pokud použijete více různých publikací, kde je stejné příjmení a rok vydání, za rok se přidává malé písmeno pro odlišení publikací, a to v poznámkách v textu i v seznamu použitých zdrojů, např. (Černý, 2015a) … (Černý, 2015b).

V seznamu zdrojů na konci práce jsou publikace seřazeny abecedně podle příjmení autora, více publikací stejného autora je pak řazeno podle roku vydání. Rok vydání je při odkazování harvardským systémem vždy uváděn hned za jménem autora, ať využíváte jakékoli citační normy. Výhodou harvardského systému proti číselným odkazům je to, že i při přesouvání částí textu nebo zdrojů v jejich seznamu na konci práce nehrozí tolik, že se ztratíte v tom, na který zdroj jste vlastně v textu odkazovali. Na druhou stranu jsou pravidla, která musíte dodržovat při označování zdrojů v textu, o něco složitější.

Průběžné poznámky pod čarou

Při využití průběžných poznámek pod čarou je velmi přehledné, s jakými zdroji a jak často autor pracuje, protože jsou na první pohled zřejmé a není je nutné hledat v textu. Podobně jako u číselných odkazů jsou postupně uváděna v textu čísla, v případě poznámek pod čarou většinou ve formátu horního indexu – informace o použitém zdroji je ve spodní části té stránky, na které na zdroj odkazujete. Čísla poznámek se stále zvyšují, neopakují se, ani pokud je odkazováno na stejný zdroj. Pokud chcete na jednom místě odkázat na více zdrojů, neuvádíte více čísel, jako je tomu v případě číselných odkazů, ale do jedné poznámky pod čarou napíšete všechny odkazované publikace. Vkládání poznámek pod čarou nabízí textové editory jako automatickou funkci, které byste rozhodně měli využít a nevkládat čísla ani poznámky pod čarou manuálně. Nejen, že to vypadá lépe, ale editor vám pohlídá, aby se při úpravách textu a změně formátování například neposunuly poznámky ze spodní části textu.

Zkrácené formy odkazů v poznámkách pod čarou

Z popisu, jak vypadají jednotlivé odkazy na zdroje v textu, je patrné, že poznámky pod čarou jsou nejméně úsporné. Uvádění stále všech potřebných informací podle citační normy v každé poznámce zvyšuje počet znaků, které jsou ale duplicitní. Proto je možné využít zkrácených forem odkazů na literaturu v poznámkách pod čarou, vždy ale musí být zcela zřejmé, na který konkrétní zdroj se odkazuje.

• Při zkrácených citacích se proto uvádí: „Příjmení, jméno. Název. s. strana“, např. „ČERNÝ, Michal a Dagmar CHYTKOVÁ. Heuristická analýza aplikací na tvorbu myšlenkových map v tabletu. s. 187“.
• Zkrácenou citaci je také možné uvést jen na prvním místě v textu, kde odkazujete na konkrétní publikaci, pokud pak na ni znovu odkazujete, uvedete již jen: „Příjmení, pozn. číslo, s. strana“, např. „ČERNÝ, pozn. 3, s. 187“.
• Pro ještě větší úsporu při odkazování na stejný zdroj ve více po sobě následujících poznámkách pod čarou na stejné straně je možné celé jméno a název publikace nahradit jen slovy „Ibid.“, „Ibidem“ nebo „Tamtéž“ (formulace znamenají totéž).

V poznámkách pod čarou se uplatňují také odkazy na zdroje, které nebyly při psaní použity. V takovém případě se jedná jen o odkazované publikace, které by měly být v seznamu zdrojů odděleny od těch použitých při psaní. Možné je odkazovat na zdroje, kde je téma řešeno podrobněji (např. „Viz ČERNÝ, Michal a Dagmar CHYTKOVÁ. Heuristická analýza aplikací na tvorbu myšlenkových map v tabletu. s. 187“) nebo odlišně („Srov. ČERNÝ, Michal a Dagmar CHYTKOVÁ. Heuristická analýza aplikací na tvorbu myšlenkových map v tabletu. s. 187“).