Nejčastěji se pracuje s dvěma kratšími textovými útvary:

• Abstrakt obsahuje všechna důležitá sdělení z článku. Je v něm stručně nastíněno vše potřebné – metodologie, závěry, způsob práce, téma. Bývá často delší, (například na stránku) je tedy jistou kondenzací obsahu daného textového útvaru. Čtenáře neláká, ale seznamuje s vlastními výsledky.
• Anotace je typicky kratší a jejím cílem je říci, co bude obsahem článku, nalákat, zaujmout (v novinářském prostředí se často označuje jako perex). Neprozrazuje výsledky ani metody, ale upozorňuje na to, že by si dílo měl člověk přečíst. Má vysvětlující nebo doporučující ráz.

Odborné zdroje většinou pracují s abstrakty, popularizační s anotacemi. Jakkoli to z výše uvedeného dělení může vypadat, že jde o dva zcela oddělené útvary, často se mezi nimi volně přechází a hranice mohou být neostré. Přehlednosti nepomáhá ani fakt, že angličtina často mezi anotací a abstraktem nerozlišuje (někdy se objevuje také varianta rozšířeného abstraktu, který je delší a obsahuje reference na literaturu). 

Abstrakt je často zasílán na konference, do časopisů či sborníků před samotným textem a je podroben první recenzi. Mělo by se na něm ukázat, že plný text nebo přednáška bude pro danou situaci či publikační platformu přínosná a zajímavá, že autor ví, o čem mluví (to, že se většinou zasílají velice obecné a nepřesné anotace místo abstraktů, je věcí druhou).

Adam Herout ukazuje čtyři otázky, na které by měl abstrakt postupně odpovědět (podobných návodů na psaní abstraktu najdete více):

• Jaký se řeší problém? Jaké je téma? Jaký je cíl textu?
• Jak je problém vyřešen? Jak je cíl naplněn?
• Jaké jsou konkrétní výsledky? Jak dobře je problém vyřešen?
• Čím je to užitečné vědě a čtenáři?

Podstatnou součástí odborných textů jsou také klíčová slova, která pomáhají se zařazením či vyhledáváním příspěvku. U recenzních řízení mohou pomoci také s výběrem vhodného recenzenta. Proto jim věnujte pozornost, jakkoli se může zdát, že jde o minoritní formální záležitost.