Odpovědné používání digitálních technologií
Martin Heidegger před nás staví otázku, zda jsme to my, kdo ovládáme techniku, nebo zda technika ovládá nás. Odpovědi mohou být různé, ale rádi bychom naznačili alespoň dva důležité směry úvah. Hranice mezi člověkem a technikou se obecně zmenšují, těsná interakce, spolupráce, využívání techniky na řešení různých problémů na jedné straně akceleruje informační revoluci, rozvoj blahobytu a snad i vzdělanosti, ale současně nás zbavuje představy, že s technikou můžeme zacházet jako s kladivem. Kladivo, píše Heidegger, můžeme použít pro dobrou věc (postavíme s ním dům), i pro špatnou (utlučeme jím souseda), volba je vždy pouze na nás, kladivo je hodnotově neutrální. Jenže charakter techniky se proměňuje a naše možnosti, perspektivy, mechanismy, kterými řešíme určité problémy, jsou tak silně technizované, že od tohoto procesu provázanosti nemůžeme snadno odhlédnout.
Jan Sokol říkal, že pokud by nás někdo zbavil vší techniky a vysadil někde uprostřed savany, tedy do prostředí, které bychom mohli označit jako přirozené pro náš živočišný druh, pravděpodobně by většina z nás dlouho nepřežila. Pro člověka je přirozené nedožívat se více než čtyřiceti let (v průměru), jen díky technice je nyní šance na dožití přibližně dvakrát tak vysoká. Techniku tedy užíváme k tomu, abychom si vytvářeli prostředí, ve kterém se nám bude dobře žít. Sokol tvrdí, že jistá afinita k životu je společná všem druhům a že právě na ní bychom mohli založit začátek určitého společného etického hledání vhodného chování.
První odpověď na otázku Heideggera je tedy složitá – není to tak, že by technika ovládala nás, nebo my techniku, ale technikou měníme svět, ve kterém žijeme, i sami sebe. Sám koncept vzdělanosti se díky technice v posledních dvou stech letech zásadně proměnil.
Druhá část odpovědi má ale jiný kořen. Technika se postupně stává lákavou záležitostí, která má za následek rozmývání hranic mezi školou a volným časem, mezi prací a zábavou. Jsme neustále online, nepřetržitě k nám směřuje tok informací, které musíme vyhodnocovat. Nestát se tím, kdo je ovládán technikou, není jen otázkou nějakých „tvrdých dovedností“, ale především kompetence, kterou DigComp označuje jako digital wellbeing – tedy určitá schopnost dosahovat rovnováhy mezi technikou a námi.
Řada autorů, jako například James Bridle, upozorňuje, že technologické společnosti se snaží, aby uživatele psychologicky ovlivňovaly tak, aby v jejich službách trávil více času, než měl původně v plánu. Pro ilustraci uveďme tři příklady: 1) Na YouTube se zobrazují videa, která by mohla zajímat člověka, s cílem, aby klikal na další. Mnoho uživatelů tak konzumuje mnohem více obsahu, než mělo původně v plánu. 2) Pokud na Wikipedii hledáme nějakou informaci, velice často se na několik kliknutí dostaneme někam úplně jinam – hodina studia na Wikipedii je tak sice přínosná a zajímavá, ale často nemířící do potřebné oblasti. 3) Facebook vybírá příspěvky, které zobrazí na zdi tak, aby korespondovaly s názory konkrétního uživatele, takže ho uzavírá do filtrační bubliny, ale současně tím významně prodlužuje čas, který uživatelé budou na této platformě trávit.
Všechny tři příklady mají společný kořen – principem určité zábavnosti a zajímavosti, které dokážeme jen málo odolávat, dochází k tomu, že na těchto platformách trávíme mnohem více času, než bychom sami rádi. Stojíme tak před výzvou nikoli jak se od techniky jasně oddělit (jak si to asi představoval Heidegger), ale jak si osvojit kompetence k tomu, abychom techniku využívali co nejvíce k našemu prospěchu a s naším konkrétním plánem.
V jiném kontextu tak můžeme nahlížet paradox produktivity, o kterém v roce 1987 psal Robert Solow: „Věk počítačů vidíte všude, jen ne na statistikách produktivity práce.“ Solow upozorňoval na skutečnost, že samotná přítomnost techniky nijak nezvyšuje efektivitu práce, nebo alespoň ne hned. Ve skutečnosti je zřejmé, že v delší časové škále technika produktivitu zásadním způsobem akceleruje. Je k tomu ale potřeba, aby docházelo k vhodné edukaci zaměstnanců tak, aby s ní uměli dobře zacházet. Ono dobré zacházení má samozřejmě mnoho rovin, ale ve školním prostředí i ve firmách se stále větší pozornost soustředí na to, jak najít rovnováhu mezi využíváním techniky a časem bez ní, jak ji využívat tak, aby přinášela benefity, ale člověka neovládala a nestresovala.
Začali jsme Heideggerovou otázkou, která mohla působit odtažitým filozofickým dojmem, ale ve skutečnosti je zásadním způsobem aktuální – bez nalezení nového vztahu k technice se budeme potýkat s informačním přetížením, s rostoucími psychickými problémy, s technostresem nebo syndromem vyhoření ve velice nízkém věku, případně se závislostmi na využívání techniky, s narušením pozornosti a dalšími negativními jevy. Jejich společným jmenovatelem je právě absence schopnosti určité technologické umírněnosti, na kterou jsme ale doposud nebyli dostatečně připraveni – ani evolučně, ale zatím ani edukačně.
Pokud DigCompEdu hovoří o tom, že digitálně kompetentní vzdělavatel „s použitím digitálních technologií přijímá taková opatření, která vedou k zajištění fyzické, psychické a společenské pohody žáků. Umožňuje žákům zvládat rizika a používat digitální technologie bezpečně a zodpovědně“, tak se nemá na mysli nic menšího, než že bez zvládnutí této kompetence nedává nic dalšího v oblasti technologií ve vzdělávání smysl. Věříme, že i když jde o kompetenci poněkud defenzivně vymezenou, neznamená to, že bychom na ni měli nahlížet jako na negativní aspekt techniky. Naopak – vhodný digital wellbeing povede k větší spokojenosti, svobodě, informovanosti, pracovní efektivitě. Cílem kompetence je naučit se i vzdělávanému životu v informační společnosti.
Cílem digital wellbeingu je pomoci najít jistou rovnováhu mezi bytím online a offline, mezi používáním techniky a prací s „papírovými“ nástroji. Není to přitom nějaký výmysl populární psychologie nebo novinářsky zveličený problém, neboť jde o jednu z 21 nejdůležitějších digitálních kompetencí, které Evropská komise zařadila mezi ty, kterými by měl disponovat každý občan v EU. To samo o sobě je poměrně silný důvod se problematikou zabývat. Hovoří o ní lidé z Googlu, Applu, ale i dalších firem, najdeme na toto téma mnoho výzkumů z oblasti akademie a například University of York pod vedením Susan Halfpenn na toto téma na Future Learn provozuje MOOC.
Tim Cook, šéf Applu, prohlásil, že si na svém iPhonu vypnul notifikace. Tedy přesně tu funkci, která iPhone dokázala proslavit a přinést mu obrovské množství uživatelů a zcela změnit způsoby interakce člověka s aplikacemi. Důvody jsou jasné – chce mít možnost se soustředit na to, co dělá, a nenechávat se neustále rozptylovat a rušit. Google se poprvé začal věnovat digital wellbeingu v roce 2018, když do Androidu umístil aplikaci, která monitorovala čas strávený v jednotlivých aplikacích. Na tu nyní navazuje soubor nástrojů Digital Wellbeing Experiments, jejichž cíl je jasný – dát uživateli zpětnou vazbu o tom, kolik času tráví s mobilním telefonem v ruce, a pomoci mu tento čas redukovat.
V pozadí celé problematiky stojí psychologická škola, která se označuje za pozitivní psychologii. Myšlenky, na kterých stojí, formuloval Martin Seligman a je možné je (s jistým zjednodušením) shrnout následujícím způsobem: V běžné psychologii se hodně zaměřuje na problémy, na negativní věci. Pozitivní myšlení, práce na svých silných stránkách, schopnost uvědomovat si dobré věci je překvapivě silným nástrojem, který umožňuje řadu věcí zlepšit – od průběhu rýmy až po učení. Seligman pracuje s tzv. PERMA modelem, který má pozitivním emocím dopomáhat:
Positive Emotions (pozitivní emoce) – měli bychom dělat věci, u kterých pociťujeme pozitivní emoce. To samozřejmě neznamená vyhýbat se všemu, co nepůsobí libost, ale systematicky do svého dne zapracovávat prvky, které pozitivní jsou. Ve vztahu k technice zde můžeme vidět jasný důraz na určité rozlišování – přináší nám užívání dané služby, naše informační praktika, zvyk, pozitivní emoce? Nebo kvůli ní máme výčitky, zlost, nelibost?
Engagement (zaujetí) – součástí naší práce, aktivit, studia musí být činnosti, která nás zaujmou. Mihaly Csikszentmihalyi proto hovořil o Flow – cílem edukace, ale i práce s technikou, by mělo být usilování o flow nebo bytí v jeho okolí, tedy práce s přiměřeně složitými a zajímavými úkoly.
Relationship (pozitivní vztahy) – téma, o kterém se ve vztahu k technologiím často hovoří poněkud problematicky, ale přesto je zásadně důležité. Také v digitálním prostředí je třeba budovat sítě vztahů s lidmi, které nám budou připadat smysluplné, přátelské, bezpečné. Sociální média mohou vytvářet dojem, že přátel máme obrovské množství, že máme dostatek laiků a dalšího sociálního uznání, ale to pozitivnímu náhledu na svět příliš nepomáhá. Vyplatí se proto investovat do vztahů, které mají určitou hodnotu a trvanlivost.
Meaning (smysluplnost) – Seligman zdůrazňuje, že bychom měli dělat aktivity, které nám dávají smysl. Důraz na projektově orientovanou nebo badatelskou výuku má jeden ze svých kořenů právě zde stejně jako Cormierovo pojetí oddenkového učení. Je třeba celé vzdělávání koncipovat tak, aby studenti měli před očima důraz na smysluplnost svého jednání jak v subjektivní, tak v objektivní rovině.
Accomplishment (úspěch) – Seligman zdůrazňuje, že klíčem k efektivnímu vzdělávání je zkušenost s úspěchem, který musí zakoušet každý studující. Je třeba hledat vždy takové postupy, které povedou k tomu, že v každém edukačním celku ideálně bude moci každý studující zažít úspěch.
PERMA model je jen jedním z mnoha, které se snaží určitým způsobem zachytit, že psychologická stránka práce a studia je mimořádně důležité. Při pohledu na výše uvedené body je zřejmé, že technika může být v mnoha ohledech užitečným a kvalitním nástrojem, který zlepší psychologickou pohodu jednotlivých studujících. A s ní se bude zvyšovat také výkon. Cílem pozitivní psychologie není, aby „všichni byli v pohodě a nikdo po nich nic nechtěl“, ale systematická práce s pocitem smysluplnosti a určitého optimismu, který vede k vyšším výkonům, spokojenějšímu životu, lepšímu zdravotnímu stavu.
Z hlediska samotných technologií nabízí například Bořivoj Brdička na základě reflexe výše anoncovaného kurzu z Future learn následující body k úvaze:
- vypnout si notifikace;
- dělat si poznámky;
- méně mailovat;
- odstranit si mobilní telefon z dosahu, když pracujeme nebo studujeme;
- aktivně odpočívat;
- nastavit si pravidla práce s technikou a dodržovat je;
- vybírat si vhodný obsah, služby, sociální vazby;
- být sám sebou v oblasti sociálních médií;
- vymanit se z filtračních bublin;
- nečíst nežádoucí obsah;
- svobodně odejít z hádek;
- komunikovat;
- kultivovat internet.
Podobné seznamy si jistě může sestavit každý sám, ale je užitečné o nich systematicky přemýšlet a zapojovat je do edukačního schématu. Můžeme být často vystaveni tomu, že budeme hledat pro každou činnost speciální technologii, že to, jak s nástroji pracujeme, dokáže vyřešit konkrétní problémy. Ale současně musíme mít na paměti, že tím vším můžeme „zaplevelovat“ digitální prostředí, ve kterém žijeme. Také to je důvod, proč se hovoří o digitálních detoxech nebo dietách, o dovolených bez signálu atp. Jde o snahu zvládnout informační přetížení, pokusit se vystoupením a důrazem na digitální minimalismus najít nový status quo.
V tomto seznamu se budeme soustředit na různé nástroje a služby, které mají za cíl rozvíjet digital wellbeing – od práce s mindfulness až po soustředění se a omezování technologií. Ještě jednou bychom rádi zdůraznili, že se nedomníváme, že cílem by mělo být odstřižení se od technologií, ale nalezení určité rovnovážné polohy, ve které budeme technologie schopni využívat a současně budeme po psychické, fyzické i dušení stránce v rovnováze sami se sebou a nebudeme mít poškozené sociální vazby či motivaci.
ActionDash – aplikace umožňuje nastavit, kolik času chceme strávit v jednotlivých aplikacích. Automaticky je pak zablokuje poté, co daný limit překročíme. Nejde o „dětský zámek“, ale o nástroj pro podporu seberegulace.
Calm – aplikace, která nabízí ucelený kurz meditací. Je velice praktická pro systematické využívání.
lux – jednoduchý nástroj funguje jako filtr modrého světla na počítači. Hodí se především pro večerní práci, pokud po ní trpí uživatel nespavostí.
Google přehled činností – abychom mohli usoudit, jaké změny potřebujeme ve svém užívání technologií dělat, potřebujeme mít informace o tom, jak na tom jsme. Přehledy činností v Androidu či iOS poskytují dobrý přehled o tom, co vlastně na telefonu děláme.
Head Space – nástroj, který učí člověka meditovat – na výběr je přitom z různých témat či sérií a jednotlivá cvičení se vám mohou v průběhu dne připomínat. Vede člověka k tomu, že se v ideálním případě naučí meditovat sám a získá dobrou baterii různě zaměřených témat.
Moodometer – aplikace slouží k zaznamenávání nálady pomocí jednoduchých smajlíků. Cílem je získat evidenci o emocionálním stavu a jeho proměnách na různých místech či různých činnostech.
Noisli – aplikace, která umožňuje vytvářet a mixovat různé zvukové kulisy k práci – od hluku kanceláře po praskání v krbu či déšť. Funguje jako zásuvný modul do Chrome.
Paper Phone – zajímavý experiment od Googlu umožňuje vytisknout si na papír důležité informace na příští den (od kalendáře se schůzkami až po telefonní čísla). Cílem je snížit množství času, který na telefonu v práci strávíme.
Pause – jednoduchá aplikace s relaxačními cvičeními na prsty. Jde o velice praktický nástroj při delší práci na počítači.
Tune – aplikace využívá umělou inteligenci a umožňuje nastavit, jaký tón příspěvků v komentářích se má uživateli (v angličtině) zobrazovat. Lze tak číst diskuse a současně se vyhnout explicitním nebo agresivním komentářům.
anden Abeele, M. M. (2021). Digital wellbeing as a dynamic construct. Communication Theory, 31(4), 932–955.
Autor studie upozorňuje na skutečnost, že digital wellbeing není jen nedostatkem negativních jevů, ale že ho musíme promýšlet dále. Žijeme v paradoxním světě, ve kterém na jedné straně zakoušíme propojenost s ostatními jako chtěný a žádoucí jev, ale současně cítíme, že snižuje naši autonomii rozhodování. Na základě těchto úvah nabízí definici digital wellbeingu, o kterém tvrdí, že je subjektivní individuální zkušenost optimální rovnováhy mezi výhodami a nevýhodami mobilního připojení. Tento zkušenostní stav se skládá z afektivních a kognitivních hodnocení integrace digitální konektivity do každodenního života. Lidé dosahují digitální pohody tehdy, když zažívají maximální kontrolované potěšení a funkční podporu spolu s minimální ztrátou kontroly a funkčním poškozením.
Al-Mansoori, R. S., Naiseh, M., Al-Thani, D., & Ali, R. (2021, July). Digital Wellbeing for All: Expanding Inclusivity to Embrace Diversity in Socio-Emotional Status. In 34th British HCI Conference 34 (pp. 256–261).
Studie se snaží analyzovat vztah mezi inkluzivním designem a digital wellbeingem. Upozorňuje, že jde o propojené fenomény, u nichž se ale každý sleduje a analyzuje na jiné úrovni. Autoři upozorňují, že digital wellbeing je jako socio-emoční status něčím, co stojí na dobře provedené inkluzi v rovině kognitivní a fyzické. Zdá se, že by ale měl platit předpoklad z universal design přístupu – pozitivní změny směřující k odstraňování bariér (obecně spíše problémů) jsou prospěšné většinou pro širší kohorty osob, než pro které jsou designované.
Blake, H., Mahmood, I., Dushi, G., Yildirim, M., & Gay, E. (2021). Psychological Impacts of COVID–19 on Healthcare Trainees and Perceptions towards a Digital Wellbeing Support Package. International journal of environmental research and public health, 18(20), 10647.
Studie upozorňuje (mimo jiné) na dva důležité aspekty, které musíme u digital wellbeingu a jeho promýšlení brát do úvahy. Předně nejde o fenomén izolovaný od dalších sociálních pohybů ve společnosti. Společenské změny, organizační kultura instituce, ale i subjektivní vstupy zásadně mění pocity rovnováhy. To znamená, že řešení se musí rychle a efektivně měnit a přizpůsobovat potřebám daných studentů či vzdělavatelů. Druhý aspekt je interkulturní – některé kultury (včetně naší) vnímají psychologickou pomoc stále jako stigmatizující a problematickou. Proto je třeba hledat cesty, jak odstraňovat bariéry v jejím poskytování, což může být pro každou kulturu jiné.
Závěr
Vanden Abeele si ve své studii všímá důležité věci – klíčovým pojmem, na který bychom se v rozvoji digitálních kompetencí měli soustředit, není jen digital wellbeing, jistá ochrana psychologická, ale i technologická před negativními jevy spojenými s technizací společnosti. Možná sama Heideggerova otázka, kterou jsme začínali, nedává smysl. Otázkou je, co je to digitální blahobyt a jak ho dosáhnout. Autor přitom upozorňuje, že zde narážíme na kulturní problém – blahobyt vnímáme jako něco, čeho bychom rádi dosáhli, ale co je z hodnotových důvodů tabu. Avšak je to možná tato změna perspektivy, která nám umožní s naší situací něco skutečně adekvátního dělat.
