Slovo argument pochází z latiny a má dva základní významy – objasnit a vyvrátit. Ty přitom jasně ukazují, k čemu se argumentace vlastně hodí – díky ní můžete někoho přesvědčit a prezentovat mu vlastní názory či poznatky, nebo naopak poukázat na to, že někdo druhý argumentuje nesprávně. 

Formálně se při argumentaci postupuje většinou tak, že se přednese tvrzení či teze, která je dále podpořena argumenty. Jako příklad můžeme uvést tvrzení „Země se otáčí okolo Slunce“. Aby bylo možné s touto informací pracovat, je třeba pro ni určitým způsobem argumentovat, jako například „Lze to vypozorovat z vlastních pohybů hvězd“ nebo „Slunce je mnohem těžší než Země“ atp.

Argument je tedy něco, čím zdůvodňujeme a podepíráme určité tvrzení. Nemá však atomickou strukturu a je třeba ho dále obhajovat či rozvíjet. To znamená, že pro náš argument „Lze to vypozorovat z vlastních pohybů hvězd“ by bylo třeba přednést konkrétní záznamy poloh hvězd a jejich proměnlivost v čase.

Mimo argumenty lze ve prospěch nějakého tvrzení použít také argumentaci pomocí axiomů – tedy zjevných pravd, které není třeba dokazovat respektive které se nedokazují. Axiomem může být například tvrzení, že část není nikdy větší než celek.

Hledání struktury tvrzení a argumentů

V běžném textu či diskuzích se s precizní strukturou tvrzení a jejich argumentů nesetkáte, a tak je třeba je v textu hledat. Často také mají opačnou souslednost – z jistých indicií (argumentů) se vyvodí závěr, který má charakter tvrzení. Je nutné vždy sledovat celou logickou linku a kontrolovat, zda se někde nemohla stát chyba. Pokud chcete nějaké tvrzení doplněné argumenty napadnout či rozporovat, obvykle je možné zaměřit se na tři oblasti:

• Formální správnost – argumenty skutečně podporují tvrzení, případně není možné z nich vyvodit něco jiného;
• Zdůvodnění argumentů – může se stát, že některé argumenty jsou klamné nebo nevěrohodné;
• Záměna nutných a dostačujících podmínek – existence hvězdy je nezbytným předpokladem pro to, aby kolem ní mohla obíhat planeta, na které by mohl být život; ale neznamená to, že tyto planety existují kolem všech hvězd.

Důkazy

Důkazy označují to, čím jsou podpírány argumenty. Mohou být dvojího druhu: induktivní a deduktivní.

Induktivní argumenty

Vycházejí z toho, že je vám znám nějaký jev, který se snažíte zobecnit: „Závěr, že všechny labutě jsou bílé, je vyvrácen pozorováním jediné černé labutě“. Jinými slovy: „Pozorujeme velké množství labutí a všechny jsou bílé“. V tom případě lze tvrdit, že všechny labutě jsou bílé, dokud se neobjeví nejméně jedna černá. Indukcí získaný argument má principiálně pravděpodobnostní charakter (nikdy nevidíme všechny labutě) a lze ho vyvrátit nalezením jediného protipříkladu (tj. černé labutě).

Deduktivní argumenty

Jsou oproti tomu takové, které vycházejí z určitých předpokladů (premis) a vedou k jistému závěru:

„Všichni lidé jsou smrtelní.“ (první premisa)

„Sókratés je člověk.“ (druhá premisa)

„Takže Sókratés je smrtelný.“ (dokázaný závěr)

Jediným způsobem, jak lze proti takovému deduktivnímu způsobu postupovat, je buď poukázat na jeho chybnost, nebo na to, že některé premisy neplatí (zde by bylo například možné říci, že Sókratés je elf, a pak by byl závěr nepravdivý), nebo že závěr neplyne z premis (z výše uvedených premis neplyne například to, že Sókratés měl rád zeleninu).

Kombinace

Důležité je, že některé deduktivní důkazy nejsou ve skutečnosti deduktivní, ale kombinací induktivního a deduktivního přístupu. Pokud budete nějakou argumentaci analyzovat, velice doporučujeme dát si na tuto věc pozor (v našem případě například tvrzení „Všichni lidé jsou smrtelní“ má zjevně induktivní původ), neboť se liší závazností argumentů i způsobem jejich vyvracení.

Argument

Argument by měl mít také nějaký dopad na skutečnost nebo na tezi, kterou se snaží podpírat. Mělo by tedy být zřejmé, proč se v odůvodnění teze vyskytuje, jak je silný a jaké je jeho místo v celém důkazním procesu.

Příklad argumentace:

„Složitý daňový systém vede ke snížení efektivity výběru daní“ (Tvrzení)

Jestliže daňový řád obsahuje velké množství výjimek, bude docházet k takovým formám optimalizace ze strany platících subjektů (argument A1), že neproběhne předpokládané navýšení výběru (vysvětlení A1). S ním budou také spojeny sekundární náklady (argument A2), které je třeba do celkového výpočtu efektivity zahrnout. Čím jasnější a přehlednější jsou zákonné povinnosti, tím větší je motivace lidí i firem platit daně. (argument A3) Člověk je totiž přirozeně dobrý a na státu mu záleží (objasnění argumentu A3).

Příklad argumentace v textu – výňatek z Hovorů s TGM od Karla Čapka, demokracie versus teokracie:

„Vím, lidé si nejsou rovni (argument A1); nikde na zemi, v lidech ani v přírodě není rovnosti – je rozmanitost (objasnění argumentu A1); jen jako nesmrtelné duše jsme opravdu rovnocenní (argument A2). Liberté, égalité, fraternité – i Francouzská revoluce přijala de facto přikázání Ježíšovo, přikázání lásky k bližnímu (objasnění argumentu A2). Zní to jako paradox, ale je to pravda: i francouzští racionalisté byli – teokraté (Závěr plynoucí z argumentu A2), třebaže Boha měli jen jako Nejvyšší bytost.“

Analytický závěr: Argumentu číslo 1 chybí objasnění dopadu respektive závěr – jaký dopad má nerovnost typu rozmanitosti ve vztahu k argumentu číslo 2, metafyzické rovnosti na základě náboženství, na slučitelnost (či neslučitelnost) demokracie s teokracií? Autor (TGM) zjevně považuje metafyzickou rovnost všech lidí za dostatečné opodstatnění hodnotnosti demokracie a její slučitelnosti s teokracií, ale už nesrovnává, jak podstatné jsou rozdíly mezi lidmi.

Definování rámce argumentace

Výše popisovaná struktura argumentace včetně všech konceptů, s nimiž autoři argumentů pracují, stále nemusí vést k úspěšné argumentaci, pokud v některém bodě nastane nedorozumění ohledně významu pojmů a hranic debatované problematiky. Snažte se proto vždy objasnit, co přesně máte na mysli, když nějak argumentujete, a hledat taková objasnění před kritickým čtením argumentace jiných autorů. Náležité definování pojmů a rámce odborné diskuze by mělo splňovat tyto základní podmínky:

• Jasné vymezení toho, co je předmětem diskuse či argumentace, a co naopak nikoli. „Předmětem článku je analýza efektivity běžných antibiotik na léčbu angíny.“
• Jasné definování pojmů a jejich co nejpřesnější zavedení. „Pojmem zhybnění budeme rozumět totální derivaci hybnosti podle času.“
• Příliš úzké nebo příliš široké nastavení diskusního rámce – v takovém případě se nic nevyřeší. V prvním případě je téma natolik malé, že o něm nelze příliš argumentovat „Psaní tvrdého y ve slově ‘vydra’.“; v druhém případě vede k povšechnostem „Smysl světa a místo člověka ve vesmíru.“
• Argumentační rámec by měl být korektní a férový. Především méně zdatní autoři se mohou snažit o užívání tautologie a definice kruhem. Tautologie je zjevně platné tvrzení, které nepřináší nic nového. „Lidé, kteří jsou živí, nejsou mrtví“.
• Často může být tautologie spojena s tím, že jedna část výroku je zamlžena cizím slovem. „Fragmentárnost bytí spočívá v jeho neúplnosti a ztrátě integrity se sebou samým“.
• Argumentace kruhem je pak klamnou argumentací, neboť předpoklady a závěr jsou identické. „Kruh je geometrickým objektem, jehož obvod je možné vypočítat jako 2r.“ Jedna i druhá strana výroku zde říkají totéž.

Definování pojmů anebo o čem je vlastně řeč

V textu potřebujete často definovat pojmy, se kterými budete dále operovat. Některé pojmy jsou jasné samy o sobě více než jiné. Skutečností je, že není možné definovat pojmy ani přesně, ani úplně. Důležité je, aby vzniklo porozumění mezi autorem a čtenářem nebo posluchačem. Proto definice pojmů často vznikají právě proto, aby se předešlo různým nejasnostem a miskoncepcím.

Mezi běžné přístupy k definování patří:

• Esenciální definice - popis nezbytných vlastností daného pojmu, v jakých ohledech se s čím shoduje, a v čem se naopak liší. „Jelen je savec“ x „Strýček je lidové označení pro muže, který není členem blízké rodiny“;
• Výčtová definice - vyjmenování součástí celku, členů skupiny či množiny apod. „Elementárními částicemi myslíme elektron, foton, neutrina a kvarky“;
• Definice na základě původu - vysvětlení pojmu pomocí toho, jak vznikl nebo odkud se vzal. „Republika je pojem vycházející ze spojení slov ‘res’ a ‘publica’ –- tedy věc veřejná; jde proto o takovou formu zřízení, o které rozhodují občané na základě transparentních procesů a zákonů“;
• Definice na základě úzu - odkaz na dohodu nebo zvyklost, na základě které je daný pojem používán v konkrétním významu. „Pojem normalizace budeme chápat jako formu vlády v Československu v letech 1968–1989“;
• Definice vymezením se vůči protikladu - např. definice tmy jako absence světla; negativní definice (jaké něco není) by se měly používat namísto pozitivních jen tehdy, pokud to je nezbytné. „Tomáš Akvinský definuje zlo jako absenci dobra, zlo tedy samo o sobě neexistuje, existuje jen jeho nedostatek“.

Možností, jak lze postavit argumentační linii, je více, vždy záleží na konkrétním tématu či autorovi. Asi nejčastějším přístupem v odborných textech je prezentace více argumentů, přičemž jeden je zpravidla rozepsán podrobněji, a z nich je pak konstruována nějaká teze. Ve filozofických článcích se často objevuje opačný postup – je určena teze a argumenty na její podporu, obvykle většina z nich s vlastním zdůvodněním. Dále se nabízí postup založený na vyvracení protiargumentů, který byl populární ve scholastice nebo ho lze nalézt v žánru kritické eseje. Zde jsou představeny argumenty pro tezi a proti ní. Jedna sada argumentů je pak systematicky vyvracena. Jde o postup zajímavý pro čtenáře, který si tak může lépe zvážit závažnost případného alternativního přístupu.

Argumentační fauly neboli logické chyby

Logických chyb existuje nepřeberné množství a na internetu je možné dohledat vysvětlení většiny z nich, byť se často jedná o vysvětlení složitá. Z těch srozumitelnějších je v českém překladu na internetu dostupná například humorná Ilustrovaná kniha argumentačních klamů, kterou napsal Ali Almossawi. Zde je výběr nejčastěji zneužívaných argumentačních chyb v podobě „přikázání“ spoluautora tohoto textu – zakladatele České debatní společnosti:

Nelžete 

Nejedná se ani tak o chybu, jako spíše o ryzí faul, který ale rozhodně stojí za zmínku. Závěr vyvozený z nepravdivých předpokladů může být jedině nepravdivý. V informatice se tomuto principu říká „Garbage In, Garbage Out“ („Odpad dovnitř, odpad ven“).

Neurážejte 

Osobní urážka, známá jako logická chyba ad hominem, není platným argumentem. Přestože je někdo doopravdy špatný člověk, třeba jako Adolf Hitler, pořád to neznamená, že kvůli tomu nemůže být pravda nic z toho, co kdy řekl. Chybou je tedy vyvozovat z urážky závěry, urážení samo o sobě je „jen“ známkou absence úcty vůči ostatním lidem.

Nespoléhejte se na názor většiny 

Většina lidí se může velmi snadno mýlit, a když má pravdu, neznamená to, že ji má proto, že si to myslí většina. Této chybě se říká ad populum, případně „jumping on the bandwagon“ (skákání do rozjetého vlaku), pokud se jedná o aktuální trend. Ani pokud je to naopak něco, co „vydrželo zkoušku času“, není to dostatečný logický důkaz. Příklad: „Průzkum veřejného mínění ukazuje, že osm z deseti Američanů věří v existenci andělů. Nemyslím, že tolik lidí se může mýlit, tak na tom asi něco bude.“

Neodkazujte na nepravé autority 

Názor odborníka má váhu pouze v případě, pokud se tento odborník vyjadřuje v oblasti své odbornosti. Nemá váhu např. to, co si papež myslí o hokeji nebo Jarda Jágr o náboženství, ale opačně by to nějakou váhu už mělo. Také ve vědě je potřeba rozlišovat mezi obory.

Nepřekrucujte 

Známé jako straw man (fackovací panák). Argumenty protivníka je potřeba vyvracet takové, jaké jsou, ne jejich zjednodušenou karikaturu. Příklad: „Barrack Obama chce zavést všeobecné zdravotní pojištění, a proto je to socialista!“

Nestrašte 

Známé jako slippery slope (šikmá plocha). V argumentaci musí všechny kroky od předpokladů k závěrům být jasně vysvětleny. Oslí můstky vedoucí k apokalyptickým scénářům nejsou přijatelné. Příklad: „Když legalizujeme marihuanu, všichni začnou hulit, přestanou pracovat a naše civilizace, jak ji známe, skončí!“

Neodvádějte pozornost

Známé jako red herring (druh návnady). Argumentace musí odpovídat na klíčové otázky a řešit důležité problémy, nikoli se jim vyhýbat. Příklad: „To je moc dobrá otázka, a na to můžu říct jedině… Hele – támhle je veverka!“

Systematický a názorný výčet argumentačních faulů je možné najít v této infografice Centra občanského vzdělávání Masarykovy univerzity.