Pracovní komunikace
Komunikace je jedním z nejdůležitějších nástrojů, které učitel má v oblasti vzdělávání k dispozici.
Evropský rámec digitálních kompetencí pro učitele nabízí hned v první kompetenci důraz na pracovní komunikaci. Je řazena do souboru profesních kompetencí učitele, což je v souladu s řadou dalších „běžných“, ještě před digitálních kompetenčních rámců. Učitel musí umět komunikovat – se svými žáky, kolegy, odborníky z praxe, vědci, ale podstatná část také s rodiči. Komunikace je jedním z nejdůležitějších nástrojů, které učitel má v oblasti vzdělávání k dispozici.
Když se podíváme na základní vymezení kompetence, tak jak o něm hovoří DigCompEdu, tak můžeme říci, že se očekává, že vzdělavatel „používá digitální technologie pro komunikaci se žáky, rodiči a dalšími zúčastněnými stranami. Spolupracuje na rozvoji a zdokonalování komunikačních strategií.“ Jde tedy o rozšíření či doplnění standardního komunikačního portfolia učitele (nebo obecně vzdělavatele, jak uvažuje anglická verze DigCompEdu) o cesty, které mají digitální podobu. To znamená, že nelze očekávat, že vzdělavatel, který má s komunikací jako takovou zásadní problém, se díky technologiím stane skvělým učitelem a naopak.
Přesto je třeba hned na úvod říci několik důležitých informací, které jsou pro promýšlení této komunikace zásadní. Marshall McLuhan již v roce 1964 přišel s myšlenkou, že „The medium is the message“, tedy že médium je zpráva. Jak tomu rozumět? Již volba komunikačního nástroje do značné míry určuje formu celé komunikace. To je něco, co si možná ne vždy uvědomujeme – pokud s žákem vzdělavatel komunikuje prostřednictvím Facebook Messengeru bude nutně jiná, než prostřednictvím e-mailu nebo běžného dopisu. Bude se nutně lišit délkou a strukturou zprávy, její jazykovou rozmanitostí, ale i (ne)důrazem na pravopisnou správnost. Ať chceme nebo ne, zasílání krátkých zpráv je často realizovanou skrze mobilní telefon, s automatickými opravami, chybovostí. To třeba zásadně posouvá očekávánou kvalitu výstupu z hlediska formální korektnosti. Bude ale také méně formální, nemusí být čistě textová, její součástí jsou gify nebo emotikony. Jejich nepoužívání není důkazem vyšší jazykové kultury, ale omezeného (byť třeba dobře zdůvodněného) pohledu na způsob fungování takového média.
Vzdělavatel prostřednictvím volby média tedy stanovuje nejen prostředí pro komunikaci, ale také jeho zásadní formální charakteristiku, prostředky, které je možné, dovolené a správné využívat. Jinou charakteristikou je i časovost – na zprávu na Messengeru se očekává okamžitá reakce, chceme rychlou a jasnou zprávu. Na druhou stranu v jiných formách interakce může být významně vyšší důraz kladený na přesnost, správnost nebo obsáhlost sdělené. Již jen volba média tedy určuje tón a kontext celého informačního aktu.
Vybrat dobré medium či komunikační nástroj je zásadní z hlediska plánovaného efektu. Musíme mít na paměti, že do naší volby vstupují také další parametry, jako je komunikační okruh nebo očekávaná struktura interakcí. Jinak musíme nastavit prostředí ve chvíli, kdy chceme hovořit s jedním člověkem (pak může být zmíněný Messenger praktický), jinak v případě, že chceme komunikaci vést jako diskusi mezi jednotlivými aktéry ve skupinkách (pak se může hodit proximity video chat) nebo zda mají společně pracovat na nějakém projektu a komunikace je spíše operativní (pak se hodí nástroje pro řízení projektů a projektovou komunikaci).
Paul Watzlawick přišel v roce 1972 s komunikačními axiomy, které je vhodné zvažovat při každé komunikaci:
Nelze nekomunikovat – i nekomunikace je formou komunikace, byť nepříliš povzbudivou. V edukačním prostředí bychom měli usilovat o to, aby komunikace byla zřetelná, pochopitelná, systematická, srozumitelná. Watzlawick se opírá o biologické výzkumy a ukazuje, že komunikace je pro člověka biologicky zásadní. Omezování komunikace, které je někdy vnímané jako forma trestu („nemluvím s tebou“) nebo komunikační styl, který je jednosměrný (frontální výuka) jsou pro vzdělávání nefunkční. Nikoli pouze didakticky, ale již na úrovni biologické a psychologické.
Každá komunikace záleží na vnitřním chápání sdělení – v komunikaci je často obtížné odlišit následek a příčinu. Komunikace je komplexní provázanou interakcí, do níž vždy kromě vlastního komunikačního obsahu vstupují také předpoklady, zkušenosti a myšlenkové pozadí druhého. Určité koncepty, jako jsou edukační předpoklady, miskoncepce a citlivá témata, mohou v online výukovém prostředí vyvolávat potíže, pokud nejsou řádně sděleny nebo zohledněny.
Každá komunikace je vždy metakomunikací – to, co sdělujeme je určitou formální strukturou komunikace, ale percepce sdělení silně závisí na tom, jaký je vztah mezi komunikačními partnery. Pečovat o dobrý vztah mezi komunikačními stranami je pro vzdělávání důležitým parametrem. Současně zde může být patrný limit online prostředí, protože v určitém ohledu omezuje šíři komunikačních nástrojů doplňujících verbální projevy. Pedagog na tento aspekt musí neustále pamatovat.
Lidská komunikace zahrnuje digitální i analogové informační interakce – obě komunikační prostředí se společně podílejí na budování poznání, nelze je od sebe oddělovat. Online a offline nejsou dva světy, ale jedno onlinfe prostředí, tvrdí Luciano Floridi. Pro edukaci je zde zásadní to, že ne všichni aktéři mohou mít stejné pořadí přijatých zpráv, což může komunikaci činit náročnější.
Komunikace je buď symetrická nebo komplementární – může mít buď horizontální nebo vertikální podobu. Pro edukaci je podstatné, aby pedagog volil vhodný komunikační styl s ohledem na to, jakou formu komunikace chce v edukačním procesu akcentovat. Například direktivní styl nebo frontální výklad významně omezují možnosti studentů vzájemně komunikovat a spolupracovat, aniž by spolu soutěžili nebo jinak mocensky vyjednávali. To platí ale také v online prostředí.
Při podrobnějším pohledu do dílčích aspektů této kompetence můžeme vidět silný důraz na volbu vhodného digitálního prostředí pro komunikaci. Zde se střetá několik faktorů, které musí pedagog, koordinátor ICT nebo jiný za nastavení komunikačních procesů zodpovědný člověk vyřešit, z nichž zde zmíníme alespoň některé:
- Digitální minimalismus a integrálnost komunikace – snaha o minimalizaci komunikačních kanálů a nástrojů, které se využívají v edukačním prostředí. Důležité je, že každé prostředí s sebou sice přináší řadu dílčích výhod, ale provozovat pět komunikačních platforem v jedné škole nebo v jednom kurzu je náročné pro všechny a nejde o dobré řešení. Méně je většinou více.
- Bezpečnost – musíme volit řešení, která budou skutečně bezpečná. Nedávné problémy s platformou Zoom nebo s Tik Tok jsou natolik závažné, že je pravděpodobně z edukačního prostředí diskvalifikují. Základem by v dnešní době mělo být skutečně funkční end to end šifrování komunikace a nastavení přístupové politiky.
- Funkce – již jsme zdůrazňovali, že každé prostředí s sebou přináší určité interakční možnosti. Je nutné zvážit, co do výuky skutečně chceme a potřebuje začlenit, o jaké nástroje a funkce nechceme být ochuzeni. V některých ohledech je například práce ve virtuální realitě zcela nenahraditelná.
- Cena – zvolné prostředí by mělo být ekonomicky dostupné, ideálně bezplatné.
- Integrace s dalšími službami – pokud škola využívá řešení od Google pro správu souborů, pravděpodobně bude moci využívat také jeho komunikační nástroje. Práce v jedné platformě přináší netriviální výhody.
- Technická stránka – musíme zvažovat, zda je zvolené řešení stabilní, technicky funkční, ale také jaké jsou náklady na jeho provoz a implementaci. Udržovat například školní komunikační server může být zbytečně nákladné.
- Jednoduchost a bezbariérovost – je třeba zvažovat, jaké komunikační nástroje je možné využít s hledem na digitální kompetence všech uživatelů. Skvělé, ale složité prostředí vyžadující školení většinou nebude fungovat tak dobře, jako jednodušší volba. Zde se dostáváme k druhé stránce minimalismu; prostředí s velkým množstvím funkční není většinou ideální volbou. Současně je třeba zvažovat vhodnost prostředí pro osoby se zdravotními hendikepy a omezeními.
Při pohledu na jednotlivé body lze říci, že jdou do určité míry proti sobě a volba vhodného prostředí bude vždy otázkou kompromisů. Obecně lze doporučit, aby se maximální množství komunikace odehrávalo v prostředí, které je integrované do školních informačních systémů nebo do jednoho prostředí, které všichni využívají. Komunikace vyžaduje přítomnost partnerů, což je s technickou bariérou nebo s roztříštěností komunikačních cest náročné.
Zásadní otázkou, kterou v oblasti této kompetence řešíme je, do jaké míry je možné a vhodné využívat sociální média k edukační komunikaci, tedy zda je například vhodné přidávat si mezi přátele na Facebooku své studenty a žáky. V některých státech jde o zakázanou činnost, neboť se zdůrazňuje nepřiměřený zásah do soukromí žáků (jde o jejich sociální médium), přítomnost nátlaku (nelze odmítnout nabídku učitele žákem) nebo ztráta soukromí. Problémem je také závislost a komerčním řešení a nemožnost řízení změn v něm, nebo nátlak na žáky, aby využívali síť která jim z různých důvodů nevyhovuje. Domníváme se, že z výše uvedených důvodů nejde o vhodnou cestu, kterou by se škola měla vydávat, jakkoli na první pohled vypadá přitažlivě a komunikačně otevřeně.
Současně je zřejmé, že učitel v rámci svého profesního rozvoje musí komunikačních platforem využívat více. Pokud chce sledovat výzkumy v oblasti, která ho zajímá, bude zřejmě přítomný na Researchgate, Facebook je v současné době místem největších komunitních diskusí, řada webinářů se uskutečňuje v Zoom nebo v MS Teams. Odmítat používat tyto platformy tak na jedné straně může být relevantním postojem směřujícím k vyhranění se vůči platformním společnostem, ale současně brání možnosti profesního rozvoje. Najít rovnováhu mezi těmito pohledy není snadné a vyžaduje to individuální hledání cesty vhodné pro osobní rozvoj každého učitele.
Nástroje pro pracovní komunikaci využívá pravděpodobně téměř každý. Proto bychom rádi, bez nároku na úplnost, rádi uvedli alespoň deset nástrojů, které tak známé nejsou a v této oblasti se mohou pro edukační prostředí hodit.
Cubechat – experimentální prostředí pro virtuální realitu. Každý uživatel je zde zobrazený jako kostka, která může sdílet svoji obrazovku nebo video. Je určený pro skupiny do 16 osob, což je ideální pro půlené třídy nebo semináře.
Wordpress – komunikace může mít podobu také tvorby webových stránek, které jsou určené pro jednotlivé třídy, projekty nebo kolegy. Kromě Wordpressu lze využít i třeba Google Sites.
GetPocket – nástroj umožňuje sbírat články k určitým tématům a schovávat si je dále pro čtení. Učitel pomocí něj může pracovat jako kurátor, který ukazuje další zdroje k aktuálním tématům ve výuce nebo do hledání zdrojů zapojit i samotné studenty a žáky.
Jitsi Meet – asi nejjednodušší nástroj na video konference; není třeba se v něm registrovat a vytvořit schůzku je otázkou několika málo kliknutí. Jde o ideální řešení například pro konzultace nebo schůzky s rodiči.
Kumospace – alternativa k Gather.Town – umožňuje pracovat s více místnostmi ve kterých jsou pro studenty připravené úkoly, tvořit týmy, které spolu komunikují, ale současně se mohou dynamicky promíchávat.
Mozilla Hubs – prostředí pro setkávání ve virtuální realitě. Lze využívat jak profesionální náhlavní sady, tak také cardboardy nebo obyčejný prohlížeč. Vlastní světy je možné modelovat nebo využít již hotové.
Notion – velice populární nástroj na tvorbu poznámek, které lze následně sdílet a komentovat. Hodí se pro společné projekty, podklady z hodin nebo i elektronické sdílení zápisů z hodin mezi samotnými studenty.
Twitter – ukazovali jsme problematičnost práce se sociálními médii jako je Facebook. Twitter má jiný charakter a může sloužit pro budování širších sítí sloužících jako zdroj informací. Edukačně zajímavě je možné využít různé seznamy.
Gather.Town – nejznámější prostředí pro proximity video chat (nebo textovou komunikaci). Výhodou je popularita řešení, nízké nároky a snadné nasazení.
Článků a knih na témat digitálních technologií a komunikace u učitelů je k dispozici velké množství. Proto spíše selektivně vybíráme několik studií, které mohou být pro téma doplňující či inspirativní.
Xu, S., Yang, H. H., MacLeod, J., & Zhu, S. (2019). Interpersonal communication competence and digital citizenship among pre-service teachers in China’s teacher preparation programs. Journal of Moral Education, 48(2), 179-198.
Studie dává do souvislostí schopnost komunikovat a využívat digitální technologie a rozvoj digitálního občanství. Upozorňuje, že digitální kompetence jsou pro rozvoj těchto dovedností nezbytné a je třeba se na ně u budoucích učitelů zaměřit. Článek také zdůrazňuje význam přenosu kompetencí z učitelů na studenty i mimo vlastní vzdělávací obsahy.
Liljekvist, Y. E., Randahl, A. C., van Bommel, J., & Olin-Scheller, C. (2021). Facebook for professional development: Pedagogical content knowledge in the centre of teachers’ online communities. Scandinavian Journal of Educational Research, 65(5), 723-735.
Studie ze švédského prostředí ukazuje, jakým způsobem učitelé využívají Facebook pro svůj profesní rozvoj. Komunikaci dominují otázky a výzvy, které jsou soustředěné do profesních skupin. Ukazuje se, že sociální média tvoří důležitou část profesní podpory učitelů umožňující jejich rozvoj, reakci na problémy v edukační praxi nebo sdílení se s ostatními.
Amhag, L., Hellström, L., & Stigmar, M. (2019). Teacher educators' use of digital tools and needs for digital competence in higher education. Journal of Digital Learning in Teacher Education, 35(4), 203-220.
Studie zdůrazňuje, že učitelé potřebují porozumět technologiím proto, aby je mohli skutečně implementovat do vzdělávání. Jen tehdy, když učitel dokáže identifikovat problém a nalézt jeho vhodné technické řešení, je možné hovořit o efektivní implementační cestě. Problémem, který je třeba řešit jsou nedostatečné digitální kompetence učitelů a především jejich menší zkušenost s technologiemi jako integrální součásti jejich životů i mimo edukační sféru.
Závěr
Digitální technologie doplňují a transformují způsoby komunikace, které musí učitel dokázat reflektovat a ovládat. Je nutné souhlasit se závěry Amhag a kol, kteří akcentují skutečnost, že digitální technologie nejsou něčím, co transformuje nebo zlepší edukační proces sám o osobě, ale že musíme se zvýšenou pozorností pečovat o vzdělávání učitelů. Jejich digitální kompetence nejsou něčím odděleným od jejich běžného života. Zkušenost s technologiemi se propisuje do pedagogické praxe.
Za zásadní je možné považovat otázku pobytu učitelů na sociálních médiích. Ta na jednu stranu může vést ke zhoršujícímu se digital wellbeingu nebo informačnímu přetížení, stejně tak jako k omezení edukačního pole nebo odstřižení se od komunity a prostředí pro zpětnou vazbu, inspiraci či oporu. Hledání vhodné cesty je nesporně na každém učiteli, ale domníváme se, že nesporně platí, že komunikaci, ale ani další činnosti není možné snadno separovat na digitální a analogové. Tvoří jedno kontinuum ve kterém žijeme, ale také (se) učíme.
