Stylů psaní nebo literárních forem existuje obrovské množství a není možné všechny vyčerpat, popsat, ukázat. My se budeme soustředit na dvě základní formy, se kterými se setkáte v akademickém světě – jsou to texty popularizační a odborné. Naučit se napsat dobrý text musíte sami, my bychom vám ovšem rádi ukázali alespoň základní charakteristiky a možnosti tvorby, případně vás odkázali na další zdroje, které vám s psaním konkrétního stylu pomohou.

Struktura textu

Základní strukturu textu tvoří věty a odstavce.

Věty

Pokud jde o složení a strukturu vět, platí, že autoři začátečníci mají tendenci věty zbytečně komplikovat a natahovat. Aniž bychom chtěli hanit dlouhá souvětí, většinou nejsou pro čtenáře příliš pochopitelná ani přehledná. Patříte-li k autorům, kteří píší ve složitých souvětích, myslete na to, že je lze bez ztráty obsahu sdělení většinou snadno rozdělit na menší části. Jedna věta by měla nést jednu „atomickou“ myšlenku. Jde také o typický celek, u kterého je třeba zkoumat, zda má na daném místě v textu své místo – Co se z ní čtenář dozví? Potřebuji ji skutečně takovou? Nejde o větnou „vycpávku“? Pokud dává text smysl i bez některé z vět, smažte ji – bez ohledu na to, zda jde o vědecký článek nebo popularizační text. 

Věty s generalizujícími soudy, např. každý ví, je všeobecně známo, všichni se shodují, že..., opakující se věty v obecných úvodech (typicky spojené s delšími historickými exkurzy nebo příliš povrchními začátky) a také ty, které nenesou žádný obsah, jsou častými kazy libovolného textového útvaru. Zbavovat se jich nemusí být pro autora příjemné, kvalitní text s nimi ale většinou nesestavíte.

Odstavce

Odstavec je na konstrukci náročnější objekt, někdo má pro jeho tvorbu cit, a jiný zase ne. Obecné rady, jak koncipovat odstavec, nejsou vždy univerzálně přenositelné, přesto se pokusíme vyzdvihnout několik zásad či bodů:

• Odstavec by se měl věnovat jedné konkrétní myšlence.
• Někdy se užívá metoda, kdy první věta je vlastně nadpisem odstavce a další ji rozvíjí. Tento styl je vhodný pro anglické texty, eseje, ale také pro učební texty.
• Odstavec by měl mít přiměřenou délku – je nejen strukturou myšlenky, ale také pomáhá při orientaci v textu a při četbě samotné.
• Odstavce by na sebe měly navazovat.
• Při první revizi textu si zkuste říci, zda každý odstavec má v textu své pevné místo a nemůže být umístěn jinde nebo smazán.
• První věta odstavce bývá často výplňková. Nebojte se jí. Začnete díky ní psát a později ji můžete smazat.

U odstavců, s nimiž si nevíte rady, zkuste techniku „Řekni, co řekneš / řekni to / řekni, co jsi řekl.“ Díky tomuto trojfázovému přístupu si můžete být jisti tím, že odstavec nese obsah a sděluje to, co jste v něm chtěli mít.

Popularizační text

Popularizační text patří mezi jazykové útvary, které jsou na první pohled lákavé – na rozdíl od odborného textu nemusí být rigorózně přesné, s literaturou se pracuje jen málo, důraz je kladen na čtivost, pochopitelnost a praktičnost.

Pokud budete psát popularizační text, vyplatí se pracovat s následujícími pravidly:

• Pište jen to, čemu opravdu dobře rozumíte – kouzlo dobrého textu tohoto druhu tkví v tom, že své pochopení problematiky dokážete vhodně formulovat a přiblížit čtenáři.
• Snažte se vyhnout pasážím, které jsou vám samotným nejasné – budou nejasné také čtenářům a je velká šance, že budou obsahovat chyby.
• S alegoriemi, metaforami a přirovnáními pracujte opatrně a šetrně. Pokud je možné se jim vyhnout, tak se jim vyhněte. Pokud ne, zdůrazněte, jaký charakter skutečnosti daná věc ilustruje. (Například Země jako koule je dobré přiblížení pro běžnou představu, ale ne pro přesné mapy nebo navigační systémy, které musí počítat s tím, že je Země spíše rotačním elipsoidem, navíc s nerovným povrchem).
• Co nelze vysvětlit, nevysvětlujte. Je lepší něco opomenout nebo odkázat jinam než popsat chybně nebo nepochopitelně.
• Popularizace neznamená pracovat s chybou – dobrá popularizace zjednodušuje, vede k pochopení, ale ne k chybným představám.
• Poznejte své čtenáře a podle toho se přizpůsobte slovníkem, tématy i práci s pojmy.
• Snažte se nadchnout, vtáhnout a zaujmout. To je totiž smyslem takového textu.
• Vycházejte z primární literatury – popularizovat popularizaci není většinou dobrý nápad.
• Projděte si všechny pojmy, zda s nimi pracujete správně a srozumitelně, zda jsou v daném textu vůbec potřeba.

Popularizační články obecně tvoří širokou a pestrou skupinu textů, které se obracejí na ty, kdo se danou oblastí podrobně nezabývají. Možná více než kde jinde je zde nutné znát svoji čtenářskou obec. Existují popularizační články z kosmologie, které jsou určené odborným fyzikům s výbornými znalostmi matematiky i obecné fyziky, takže běžný čtenář si v takových článcích příliš nepočte. A naopak se lze setkat s knihami či články, jež se obracejí na libovolného čtenáře s přiměřenou dávkou intelektu.

Nabídnout jednoduchý návod na psaní popularizačních textů není snadné. Vždy se podívejte, kam vlastně píšete, jak vypadají ostatní články, jak se pracuje s literaturou (a zda vůbec). Na začátku by měla být přítomná určitá expozice a motivace – co článek řeší, proč by měl být pro čtenáře zajímavý a co se v oblasti aktuálně děje nového. Mělo by být jasné, proč text vychází právě nyní. Důležité je také udržet jednu linku – nejsnazší je časová posloupnost, ale lze pracovat i s posloupností logickou. Pokud chcete dělat odbočky či vsuvky, uvažte, zda se pro tento účel dají využít nějaké rámečky nebo poznámky na konci.

V závěru zkuste čtenáře nalákat na možný vývoj, zajímavé zdroje, otázky, problémy. Pokud to jde, ukazujte, co věci znamenají, k čemu se mohou hodit, jak je čtenář může využít.

Přečtěte si dva libovolné články z časopisu Vesmír a zhodnoťte, do jaké míry zachovávají znaky typické pro popularizační text.

Odborný text

Odborný text představuje v akademickém prostředí zřejmě nejčastější formu vědecké komunikace. Poslední tři slova z předchozí věty jsou klíčem k porozumění tomu, o co v této formě práce s textem jde.

Jedná se o text, který pracuje s poměrně jasnou a pevně danou formou. Pokud se podíváte do odborných časopisů, tak v rámci jednotlivých druhů textů (přehledové studie, výzkumné studie, recenze, polemiky aj.) najdete nápadně podobné struktury práce s obsahem. Typicky jde o text, který začíná samostatným úvodem, na konci je přehledové shrnutí a nastínění dalších výzkumných otázek. Prostřední část textu, která je nejdelší, je pak věnována samotnému obsahu sdělení. Tato část má téměř vždy nejméně tři podčásti – první vymezuje současný stav vědeckého bádání a jeho reflexi v literatuře, druhá je metodologická a třetí aplikuje metodologii na konkrétní situaci či problém. Všechny tři části na sebe těsně navazují.

V prostředí, kde „se dělá věda“, se můžete setkat s formáty, které ve svém názvu přímo poukazují na vědecký přístup či metodu, v níž jsou zpracovány. Mohou existovat buď samostatně v podobě odborného článku, nebo jsou součástí odborných textů jiné povahy, například kvalifikačních prací. Níže najdete bližší informace o stěžejních formátech.

Komparace

Komparace je formátem, který je založený na porovnávání dvou (nebo více) přístupů či fenoménů mezi sebou – např. „Pojetí prostoru u Tomáše Akvinského a Augustina z Hippo“ nebo „Pojem síly v kvantové a klasické fyzice“. Z příkladů je jasné, že musí být artikulováno, co je porovnáváno, případně proč. V úvodu práce nastíníte význam a důvody sepsání takového textu, dále popíšete metodu srovnávání a pak samotnou komparaci. V závěru je možné shrnout případné praktické implikace nebo celkové vyznění textu. Jde o formát častý a v případě rozumně zvolené látky také jednoduchý a dobře proveditelný.

Kompilace

Kompilace je asi nejčastějším formátem studentských odborných textů, ale v běžné vědecké komunikaci se s ní setkáváme spíše méně. Kompilace vychází z jasně zvoleného tématu, například „Rytířské turnaje v Praze“, ke kterému se snažíte získat co nejvíce zdrojů. Výsledkem je tedy dobrý přehled o tom, kdo a co o daném tématu kdy napsal nebo řekl. Kompilace má částečně subjektivní charakter, výběr jednotlivých výroků nebo pramenů vychází z erudice a narativu autora. Pokud má jít o kompilaci kvalitní, je třeba, abyste pouze nevršili zdroje, ale prováděli jejich syntézu, porovnání a propojení a vyvozovali vlastní závěry.

Přehledová studie

Přehledová studie je podobná kompilaci, ale má systematický charakter. Obsahuje po úvodu zařazenou metodologickou část, v níž popisujete, jaké zdroje jste vybrali a jakým způsobem se s nimi pracujete. Typickým příkladem může být „Pojem svobody v Českém filosofickém časopise v letech 1945-1960“. Metodologie se týká jak získávání a výběru zdrojů, tak také nakládání s nimi. Tento žánr představuje často základní východisko pro další vědecké zkoumání nebo bývá zařazován jako jedna z prvních kapitol některých vědeckých monografií. Je náročná na systematičnost, ale jinak málo problematická, a je tedy vhodná i pro méně zkušené autory.

Teoretická stať

Teoretická stať se věnuje problému, který chce studovat pouze z hlediska logické argumentace nebo metodologie. Není spojená s aplikací, maximálně z ní získává argumenty pro své závěry, případě může být spojena s predikcí určitých jevů. Jde o klasický vědecký článek delšího rozsahu, často bez jasně akcentované metodologie. Klíčem k úspěchu je zde logická argumentace a výstavba textu a především originální pohled na nějaký problém či fenomén. Příkladem takového článku může být „Jednoelektronový vesmír jako teoretický model reagující na některé problémy spojené s kvantovou gravitací“. Název bývá často delší a jde o nejsložitěji koncipovaný odborný text.

Empirická stať

Empirická stať je podobná teoretické, ale obsahuje vlastní výzkumná zjištění. Výstavba tohoto typu článku je většinou taková: úvod popisující motivaci a zkoumaný problém; teoretické vymezení a uchopení tématu (povětšinou s odkazem na předchozí výzkumná zjištění); formulace hypotéz či předpokladů; dále výzkumný design, data a jejich interpretace; diskuze výsledků a komparace s teoretickou částí a závěr. Rozsahem i náročností je empirická stať podobná stati teoretické.

Recenze

Recenze je relativně nenáročný formát, který se objevuje v odborných časopisech. V úvodní části je představena a shrnuta monografie či jiné recenzované dílo, dále je provedena kritická reflexe vybraných částí, ať již jde o diskuzi chyb, problematizaci závěrů nebo polemiku s metodami. Na závěr je provedena jistá konkluze – zatímco většina recenze je většinou silně kritická, závěr může být smířlivější či empatičtější.

Esej

V angloamerickém světě patří psaní esejí k základním typům akademické práce, eseje ale postupně získávají oblibu také u nás. Jde o text subjektivní, ale současně odborně laděný, ve kterém autor formuluje svůj názor, argumentuje. Esej je literárně náročný formát, který je třeba natrénovat a nacvičit – je nutné dodržet formální zásady, rozsah, strukturu, být přesný, stylisticky na výši, formulovat složité myšlenky do srozumitelných vět, argumentovat. Zkuste najít nějakou odbornou esej od Zdeňka Neubauera nebo Jana Sokola a přečíst si ji. Čím se liší od běžného odborného textu?

Vědeckost textu pak předjímá to, že je v něm obsažena jasná a srozumitelná metoda práce s fakty a informacemi, důraz na originálnost, výzkum, nový pohled na problém. Komunikace je pak spojena s užitým jazykem, který by měl být přesný, jasný, srozumitelný, respektující odborné zvyklosti. Není třeba v něm vysvětlovat základy, typicky se nabízí jasný pohled přímo na danou problematiku, který bude dostupný a zajímavý pro odborníka.

Styly psaní podle kulturního okruhu

Existuje více pojetí toho, jak s jazykem v odborném textu pracovat. Od tzv. francouzského, který je plný metafor, přirovnání a obrazů, ale svou květnatostí a zdobností může být nejasně pochopitelný, až po styl německý, kdy se pečlivě váží každé slovo, texty jsou kratší a hutnější, souvětí dlouhá. Zřejmě není možné říci, který způsob je ideální – doporučujeme držet se zvyklostí daného publikačního prostředí a kulturního okruhu (tedy časopisu, katedry či oboru), ale současně hledat způsob práce s textem, který pro vás samotné bude zajímavý a funkční. Pokud chcete napsat dobrý odborný text, musíte mít nejen odborné zázemí, ale musí vás to především bavit.