Otázka „co tím chtěl básník říci“ by měla patřit mezi zakázané. Básník užívá slova jinak než v běžné řeči. Slovo je pro něj více než jen slovo, je odkazem, metaforou, obrazem. Je subjektivním elementem stojícím mezi umělcem a čtenářem. Michal Altrichter říká, že jedna plus jedna nejsou dva, ale dva a záření. A právě ono záření je tím uměleckým prožitkem či zážitkem.

Má smysl usilovat o jednoznačné porozumění, když je to se slovy takto? Zřejmě ano – jednou ze základních funkcí řeči je schopnost dorozumět se, předat tomu druhému určitou myšlenku či sdělení. Jediné, na co je nutné myslet, je to, že se slovy to není jako s popisky objektů v muzeu, ale že je každý může vnímat jinak. Toto vědomí svobody k odlišnosti je základem jakékoli komunikace.