Prvním krokem, který už jsme naznačili v úvodu, je vstup designového procesu. Ten se v zásadě dotýká tří základních oblastí – cílové skupiny, vzdělávacích cílů a práce s lektory. Všechny tři oblasti jsou pro úspěch dobrého e-learningu nezbytné. Proto také každé z nich věnujeme několik řádků.

Aby nějaký vzdělávací kurz mohl mít smysl, musí sledovat určité vzdělávací cíle, tedy to, co se stane, když student určitou edukační aktivitou projde. Stanovit si přesné a konkrétní cíle je zásadní pro veškerý další postup, protože pokud tento krok chybí, není možné smysluplně pracovat na edukaci a výsledný produkt je spíše souborem náhodných prvků než vzdělávacím objektem.

Cíle musí být v prvé řadě cílené na studenta. Co přesně si student z kurzu odnese? Nikdy je nestavte neurčitě a obecně jako třeba „kurz naučí člověka počítat“. To zaprvé žádný kurz na světě naučit nemůže a za druhé s takovým cílem není možné postupovat dále. Je třeba vždy pamatovat na to, že cíle se vztahují k osobě, musí být jasné, konkrétní, dosažitelné a ideálně i měřitelné. Jako například:

• Student se dovede používat základní vyhledávání v Google.

Zde je jasné, že se hovoří o studentovi a je také hezky vytyčený samotný vzdělávací obsah. Pokud bude existovat shoda na tom, co je to základní vyhledávání, pak přesně víme, co budeme chtít učit. A je pravděpodobné, že bychom něco takového mohli dokázat i otestovat nebo nějak ověřit.

Pro stanovování vzdělávacích cílů je možné využívat různé metody. Nejčastěji se užívá Bloomova taxonomie vzdělávacích cílů, kdy ke každému patru můžeme konstruovat jednotlivý vzdělávací cíl a na něj pak navazovat jednotlivé objekty, aktivity, prvky, lekce. Z různých důvodů je ale od tohoto modelu postupně upouštěno a přesouváme se například k modelu, který se označuje jako Kolo ipadagogiky. To je praktické v tom, že nabízí v jednotlivých částech klíčová slova (aktivní slovesa), která pomohou s formulováním cílů. Pro většinu běžných kurzů jde tedy o ideální cestu, a ještě nabízí přehled nástrojů, které lze pro jednotlivé skupiny sloves využít.

Vzdělávacích cílů by mělo být přiměřené množství a v ideálním případě by měly být tvořeny tak, aby každý jeden mohl být nějakou konkrétní aktivitou (nebo jejich souborem) splněn.

Dále se postupuje tak, že ke každému cíli přiřadíme vzdělávací objekt, ve kterém nebo skrze který bude k učení docházet, a popíšeme aktivitu s ním. Například:

 – Objekt: video s návodem na filtrování výsledků podle jazyka; aktivita: podívat se na video.

K takto stanovené struktuře pak můžeme přidat (obecně bychom měli) evaluační nástroj. Jeho cílem není rozdávat známky, ale poskytnout studentům srozumitelnou informaci o tom, zda se něco skutečně naučili nebo se musí ke studiu vrátit. Je třeba pamatovat na to, že sama evaluace může být součástí edukačního procesu, takže v našem případě student něco prakticky vyhledává na Google a filtruje výsledky podle jazyka. Když to dokáže má splněný úkol a současně ví, že se může posunout dále. Když ne, bude třeba hledat způsoby, jak ho danou věc naučit.

Na takto stanovené vzdělávací cíle logicky navazují také metody, které obecně můžeme dělit do tří skupin. Všechny mohou být synchronní i asynchronní, podle toho, jaké praktické postupy a aktivity budeme k jejich naplňování využívat.

• Výkladový způsob: předání obsahu, který je připravený učitelem, důraz je kladen na logickou provázanost a vysokou míru standardizace.
  • Prezentace, případové studie, demonstrace, příklady z praxe
• Aplikační metody: studenti se učí praxí, zkoušením, aplikací toho, co se učí. Právě potřeby úkolů jim upravují čas, způsob a množství toho, co se naučí.
  • Hraní rolí, simulace, vlastní výzkum, praxe…
• Kolaborativní metody: studenti se učí dohromady, společně hledají řešení problémů, které nejsou většinou spojené s jediným správným řešením
  • Online diskuse, kolaborativní práce, vzájemné hodnocení

Abychom mohli nějaký vzdělávací obsah připravit, musíme si položit otázky, které se vztahují k populaci, která se bude edukace účastnit. Zde mají samozřejmě velkou výhody instituce, které se pohybují v poli formálního vzdělávání, protože mají k dispozici pevnou, dopředu poměrně jasně ohraničenou skupinu uživatelů, se kterými mohou pracovat. V této oblasti lze očekávat, že bude nutné více pracovat s výzkumem zapsaných uživatelů a obsah podle jejich struktury postupně upravovat a měnit.

Příklady otázek, které vám mohou pomoci při vlastní tvorbě:

• Z jakého regionu nebo geografické oblasti pocházejí nebo kde žijí? Jsou to lidé z vašeho okolí? Může být e-learningová aktivita doplněná o prezenční setkávání?
• V jakých organizacích nebo institucích pracují? Jaké jsou jejich pracovní pozice a náplně práce? Co je to, co sami potřebují do své praxe, do školy? Obecně platí, že nejlépe se učíme tehdy, kdy cítíme význam učeného pro svoji praxi a svůj život.
• Jaké předchozí znalosti a zkušenosti studentů? Máme na co navazovat, nebo je třeba začít od úplných základů? Špatná odpověď na tuto otázku má velice nepříjemné následky ‒ buď nesrozumitelný kurz nebo banální aktivitu, která nikomu nepomůže.
• Jakou mají úroveň digitálních nebo jazykových kompetencí, čtenářské gramotnosti apod.…? Touto otázkou se ptáme po možnostech technické složitosti kurzu, ale i délce textů nebo rozmanitosti externích zdrojů (například v angličtině existuje nespočet velice dobře udělaných videí a materiálů, které můžeme do kurzu implementovat, pokud ovšem účastníci hovoří nebo alespoň čtou anglicky).
• Mají zkušenosti e-learningem? Pokud ne, je třeba zařadit před samotný edukační obsah určité úvodní lekce a propedeutické seznámení se s tím, jak se online studuje, jaká to má specifika, výhody, rizika, jak technicky zvládat celé prostředí apod.
• Z jakých zařízení, prostředí se připojují? Můžeme vyvíjet kurz tak, aby se dal studovat primárně na desktopu (například spojený s dlouhými psanými úkoly nebo nějakými speciálními nástroji) nebo očekáváme, že obsah bude muset být responzivní a úkoly uzpůsobené možnostem mobilů?
• S jakými nástroji jsou zvyklí pracovat? V oblasti technologii ve vzdělávání najdete skvělé nástroje skoro na cokoliv. Ale – čím více nástrojů využíváme, do čím více služeb nutíme uživatele se registrovat, tím vyšší je celková kognitivní zátěž a možnosti studentů věnovat se specificky chtěnému a potřebnému obsahu se snižují.
• Jaké mají koníčky, kulturní zvyklosti, čemu se smějí? Tato otázka je podstatná pro tvorbu materiálu, pro to, co se v angličtině označuje jako tón hlasu ‒ tedy volbu vhodného lexika a příkladů. Pomůže nám také ale ve volbě vizuálního stylu nebo způsobu komunikace.

Jako formu zpracování odpovědí je možné využít designovou metodu person. Ty nám umožní snazší přemýšlení nad tím, komu je daný kurz nebo edukační aktivita vlastně určená. Zkusit si vizualizovat budoucí studenty je z hlediska vývoje celého vzdělávacího projektu mimořádně praktické a užitečné. Jde určitě o praktičtější postup, než když si všechny informace jen zapíšeme do tabulky. Obecně platí, že se populace v kurzech mění, což nás má vést k tomu, že tyto své persony budeme postupně v průběhu času upravovat, doplňovat a měnit.

Třetí oblastí aktérů, na které musíme v první fázi designu vzdělávacích produktů myslet, jsou samotní tvůrci. Jak již bylo řečeno, dominantním diskursem v současném e-learningu je profesionalizace, tedy proces postupného přerodu oblasti z kategorie nadšenců a laiků na profesionály s odpovídajícím vzděláním, které mohou získávat typicky na vysokých školách nebo hlubokou a systematickou praxí. Proto není překvapivé, pokud část možných tvůrců bude k tvorbě skeptická. Proto je třeba s nimi adekvátně pracovat, a to nejméně ve třech dimenzích:

• Odborná podpora, školení, rozvoj – pokud chceme mít stabilní tvůrčí tým, rozhodně se vyplatí investovat do jeho systematického rozvoje. Bohužel platí, že v českém prostředí je opravdových profesionálů, kteří dokáží tvořit kurzy, provádět nad nimi výzkum a přitom rozumí designu i teorii, poměrně málo, takže je třeba se dívat především do zahraničí.
• Komunitní podpora – vymezení toho, co daný člověk musí umět a s čím mu pomohou druzí. Tvůrce nemusí být omnibus, ale může mít jen dílčí odbornost či specializaci a jeho zapojení do tvůrčího týmu bude přínosem.
• Proškolení – pokud máte odborníka, který je ochotný tvořit obsah, je výhodné mu nabídnout nějaké základní školení, kde mu můžete pomoci s přemýšlením o tvorbě vzdělávacího obsahu. Mít základní představu o možnostech postupu, o parametrech jednotlivých didaktických forem je něco, co se určitě vyplatí.

Mimo tyto tří základní dimenze podpory je zde samozřejmě rozměr motivační, tedy odpověď na otázku, co z toho bude sám tvůrce mít, proč by se do takového náročného podniku měl vůbec pouštět. Asi nejčastěji se lze setkat například s následujícími motivátory:

• Budování osobní značky
• Snazší tvorba kurzů v cizím jazyce
• Absence nutnosti opakovat stále stejný obsah
• Možnost oslovit širší cílovou skupinu
• Možnost snadného škálování
• Absence nutnosti být prezenčně účastný na školení