Při mapování výzkumného využití virtuální reality lze často narazit na opakující se postřeh výzkumníků o tom, že virtuální realita skvěle propojuje vizualizaci komplexního systému a možnost intuitivního pozorování. Vraťme se do NASA pro ilustraci toho, jak takové propojení může fungovat v praxi – tamější výzkumníci byli zvyklí hledat nová souhvězdí pomocí počítačové aplikace, na 2D snímcích pořízených družicemi. Po konverzi snímků do virtuální reality se jim naskytla zcela nová možnost, de facto proplouvat vesmírem a pozorovat jej z vlastní perspektivy. Začali si zcela intuitivně všímat obrazců kolem sebe, potenciálních nových souhvězdí. Obdobný princip lze uplatnit při třídění oceánografických dat, při vizualizaci rakovinnových buněk či při objevování nových chemických struktur.

Zajímavý je výzkum kolem již zmíněného embodimentu (vtělení do avatara), kterému se intenzivně věnuje například pracoviště Virtual Human Interaction Lab Stanfordské univerzity. Studie jsou zaměřeny především na výzkum empatie skrze změnu perspektivy (např. participant/ka ve virtuální realitě vidí sám/sama sebe v pokročilém věku; prožívá rasismus v těle afroamerického muže; prožívá, jak přichází o dům a končí na ulici).

Pro výzkum jsou velmi zajímavé a relevantní i jiné příklady z této kapitoly vyvolávající výzkumné otázky o tom, jak může virtuální realita napomoci k zlepšení participativních rozhodovacích procesů, jak lze pomocí virtuální reality léčit fobie nebo zlepšit spolupráci pracovních týmů na dálku.

Zajímavé příklady

• GNanome;

• studie “Offenders Become the Victim in Virtual Reality” od Seinfeild; 

• výzkumy Virtual Human Interaction Lab