Těžko dohledat článek o virtuální realitě, kde se nehovoří o imerzi či prezenci. Je tomu tak zcela oprávněně – tato dvě slovíčka představují základní principy virtuální reality, dvě zásadní ingredience, bez kterých by virtuální realita, jak ji dnes známe, nemohla vzniknout.

O každé technologii vypoví mnohé to, jaké záměry a motivace stály za jejím vznikem. Hnacím motorem vývoje virtuální reality bylo vždy dosažení pocitu prezence (Biocca, 1997), tedy toho, aby se uživatel cítil totálně vtažen do virtuální dimenze, dovnitř virtuálního světa.

Virtuální realita však není jediným imerzivním médiem, můžeme tak označit třeba i televizi nebo knihu. Pokud je příběh dobrý, film či knížka nás dokážou vtáhnout do děje tak, že často zapomínáme vnímat svět kolem nás, třeba to, že se venku setmí.
Imerzivní síla televize a virtuální reality se ale nedá srovnávat – virtuální realita dokáže na smysly působit tak intenzivně, až se může stát, že člověk zapomíná, že “pouze” konzumuje jakýsi digitální obsah. Místo toho virtuální svět vnímá jako místo, které navštívil (Jerald, 2015). Místo, ve kterém se nacházel, trávil tam čas a ze kterého si odnáší unikátně vybudovanou, osobní vzpomínku.

Napříč historií vývoje virtuální reality stály v cestě dosažení opravdového pocitu prezence různé překážky – lidem se v prvních brýlích na virtuální realitu dělalo špatně, grafika byla velmi limitovaná, stejně jako výpočetní síla tehdy dostupné technologie. Až kolem roku 2012 se spojilo to “pravé ořechové” a vznikl recept na virtuální realitu, která je výkonná, uživatelsky přívětivá a začíná být i dobře dostupná pro instituce i jednotlivce.