3. Práce s digitalizovaným kulturním dědictvím perspektivou výzkumů

Jaké výzkumné závěry reflektují práci s digitalizovaným kulturním dědictvím? Odpověď na tuto otázku je obsahem tohoto modulu e-kurzu. Je možné nalézt ji především v zahraniční odborné literatuře. V tuzemském výzkumném prostoru je aktuálně k dispozici například empirická studie akademiků a odborných pracovníků Katedry informačních studií a knihovnictví FF MUNI Možnosti využití digitalizovaného kulturního dědictví ve vzdělávání.

Pro práci s digitalizovaným kulturním dědictvím je zásadních několik přístupů (viz schéma):

První perspektivou interakce s kulturním dědictvím je digitalizace, tedy akcent technologického přístupu. Druhou perspektivou je ta, která akcentuje proces tvorby digitalizátů (a jejich následné doplňování o další informace nebo zdroje z existujících sbírek) – v tomto případě je cílem této aktivity popularizace tématu nebo oboru, jehož zástupce na úrovni objektu je digitalizován.

Zajímavým příkladem je činnost CESNETu. Sdružení CESNET vytváří ve spolupráci se paměťovými institucemi unikátní interaktivní 3D modely artefaktů ze sbírek Muzea hlavního města Prahy (viz obr. 5). Součástí práce jsou i prostředky pro jejich vizualizaci a interakci s návštěvníky ve fyzických expozicích, ale i na Internetu. To umožňuje například vytváření virtuálních výstav a prezentování modelů také v prostředí virtuální nebo rozšířené reality.

Jinou možností funkčního využití digitalizovaného kulturního dědictví je interakce digitálního objektu s kontextem či situací. Východiskem je skutečnost, že digitalizované objekty nejsou prostou napodobeninou jejich reálných protějšků. Jednotlivé digitální objekty navíc nabývají smyslu a významu až v kontextovém ukotvení. Příkladem toho je využití mapových podkladů pro zpřístupnění digitalizovaného kulturního dědictví, jiným zajímavým přístupem je vyprávění příběhů.  Ukázkou této perspektivy je interaktivní kvíz s robotem z R.U.R. dostupný z webového rozhraní Památníku Karla Čapka (obr. 6).

Třetí perspektiva ukazuje adaptaci digitálního objektu do edukačního rámce. K tomuto přístupu je dobře využitelná metoda mashup. Spočívá v integraci stávajícího obsahu nebo formy do nového celku, díky čemuž mohou digitální artefakty získat novou informační nebo edukační hodnotu. Jako ukázkový mashup funguje např. také již zmíněný interaktivní kvíz s robotem z R.U.R. Poskytuje zcela nové artefakty, vytvořené zkombinováním již existujících digitalizátů (fotografií, literárních textů, kreseb apod.) a nově vzniklých objektů (robota, 3D scanů apod.), případně doplněných o hravé nebo tradičně edukační prvky (kvízové otázky apod.).

Čtvrtá perspektiva je výrazně propojena s využitím digitalizovaného kulturního dědictví v edukační praxi, především formálního, ale také neformálního vzdělávání. Jedná se o potřebu metodické podpory soustředěné na vzdělavatele (učitele, učící knihovníky, muzejní edukátory apod.). Jak ukazují výzkumy i zkušenosti se sdílením praxe v prostředí škol, učitelé bez systematické a trvalé metodické podpory na úrovni příruček nebo podrobných postupů nejsou připraveni s digitálními vzdělávacími objekty pracovat. Ukazuje se také to, že kromě metodické podpory konkrétně vztažené k danému vzdělávacímu objektu je žádoucí posilovat vzdělávacími aktivitami digitální kompetence nutné pro  úspěšnou práci s digitalizovaným kulturním dědictvím, ať se týkají učitelů, učících knihovníků nebo žáků. Příkladem zdařilé metodické publikace je v tomto kontextu práce doc. Petry Šobáňové Využití digitálních technologií v muzejní prezentaci a edukaci.