2. Digitalizované kulturní dědictví ve vzdělávání perspektivou strategií a kurikulárních dokumentů

Modul svým obsahem rozvíjí otázku Proč je edukační využití digitalizovaného kulturního dědictví důležitým tématem politik státu a hledá relevantní propojení politik školských a kulturních, které by bylo žádoucí reflektovat v aktivitách spolupráce škol a knihoven.  

Využití digitalizovaného kulturního dědictví je pro formální i neformální vzdělávací prostředí jednou z aktuálních výzev korespondujících s klíčovými dokumenty, které formují vzdělávací i kulturní politiku České republiky na období následujících cca 10 let. Zároveň dochází k žádoucí synergii a cílené spolupráci paměťových institucí, konkrétně knihoven (i muzeí), a institucí vzdělávacích, a to na nové úrovni, v nové perspektivě ve vztahu k tradičnímu propojování knihoven a škol na tématech čtenářství a čtenářské gramotnosti. Knihovny mají příležitost nabídnout otevřenému vzdělávacímu prostoru klíčové a garantované informační zázemí, které reflektuje bohatství minulosti civilizace, a díky moderním technologiím může být toto bohatství zpřístupněno a využíváno i v edukačním kontextu.

Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2030+, zásadní strategický dokument tuzemské vzdělávací politiky, výrazně akcentuje potřebu rozvíjet gramotnosti a kompetence žáků nejen pro potřeby školního vzdělávání, ale také pro celoživotní vzdělávání a učení.

Klíčové kurikulární dokumenty vzdělávací soustavy České republiky, rámcové vzdělávací programy (RVP), konkrétně Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání  nebo Rámcový vzdělávací program pro gymnázia, cílí zatím dílčím a spíše fakultativním způsobem na potřebu využívat pro vzdělávání žáků také potenciál paměťových institucí. RVP vznikly již před více než 10 lety a potřeba rozvíjet kompetence a gramotnosti v interakci s digitalizovaným kulturním dědictvím v nich explicitně vyjádřena není. Lze očekávat, že probíhající reforma rámcových vzdělávacích programů bude více naslouchat využívání moderních technologií napříč vzdělávacím obsahem kurikulárních dokumentů, a tudíž práce s digitalizovaným kulturním dědictvím bude funkční a vítanou součástí interakce žáků s historickými, historizujícími i současnými tématy v literatuře, dějepise, zeměpise, také například v mediální výchově nebo estetické výchově. Interakce s digitalizovaným kulturním dědictvím otevírá velký prostor pro badatelsky zaměřenou mezipředmětovou výuku, projektové vyučovaní a podporu místně zakotveného učení.   

Je zřejmé, že problematika využití digitalizovaného kulturního dědictví ve vzdělávání propojuje kulturní a vzdělávací instituce. Především pro knihovny je žádoucí aktuální potřebou etablovat se v edukačním kontextu a posilovat roli poskytovatele neformálního celoživotního vzdělávání. Využití potenciálu digitalizovaného kulturního dědictví se tak stává jedním z významných aspektů moderní knihovnické práce a prostředkem k ještě užšímu a tematicky novému navázání spolupráce knihoven se školami.

Klíčovým strategickým dokumentem českého knihovnictví je Koncepce rozvoje knihoven 2021 – 2027. Koncepce je postavena na třech pilířích a v každém z těchto pilířů nabízí knihovnám příležitosti k tomu, aby mohly do veřejného vzdělávacího prostoru vstupovat jako instituce poskytující informační garanci a také otevřené, tedy digitálně přístupné, kurátorsky zpracované a využitelné kulturní bohatství.

Nedávno podepsané Memorandum MŠMT a MK se týká spolupráce knihoven a dalších kulturních a paměťových institucí se školami a školskými zařízeními v oblasti kulturního povědomí a čtenářské, informační a mediální gramotnosti.  Poskytuje významné východisko pro rozvíjení takových aktivit, které do vzdělávacích institucí vnesou téma digitalizovaného kulturního dědictví, tedy jedinečné kolekce informačních zdrojů knihoven, jako učební obsah, s nímž lze díky moderním technologiím kreativním a zajímavým způsobem pracovat a rozvíjet tak nejen znalosti žáků, ale také jejich gramotnosti a kompetence v kritické práci s jedinečnou pamětí minulosti ve 21. století.