Právo na soukromí bylo poprvé definováno roku 1890 v článku profesorů práva Samuela D. Warrena a Louise D. Brandeise. Článek vznikl v reakci na rozvíjející se fotografický průmysl a vynález příručního fotoaparátu, který poprvé v dějinách dokázal zachytit snímek prakticky v nulovém čase. Díky tomu se například začala masivně rozvíjet bulvární žurnalistika. Dle Warrena s Brandeisem má každý právo být nechán na pokoji („Right to be left alone“), tedy právo na to, aby nebylo zasahováno do jeho soukromí. To je základní premisa ochrany soukromí, která je dodnes platná.

Ochrana soukromí je součástí obecné ochrany osobnosti. Na ústavní úrovni je chráněno Listinou základních práv a svobod v článku 7 a článku 10. Na zákonné úrovni je potom ochrana soukromí zajišťována občanským zákoníkem. Obecně platí, že není možné zasáhnout do soukromí člověka, pokud s tím on sám předem nesouhlasí. Z tohoto pravidla existují výjimky, jako je například možnost užít bez souhlasu podobiznu, zvukový nebo obrazový záznamu pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství, nebo pro vědecký nebo umělecký účel (§ 89 občanského zákoníku.

Krom soukromí člověka jsou chráněny i další stránky osobnosti, jako je důstojnost člověka, jeho vážnost, čest a jeho projevy osobní povahy (§ 81 občanského zákoníku. Obvyklým způsobem, jakým dochází v prostředí Internetu k útokům na tyto chráněné zájmy, jsou různé pomluvy, hate speech a podobné projevy informační povahy. Zásahem do soukromí může být i taková situace, kdy je zveřejněn pravdivý text, který však poškozuje pověst nebo dobré jméno osoby a takové poškození je závažnější, než právo veřejnosti mít přístup k takové informaci. Posuzování, zda došlo k porušení práva na soukromí, tak může být poměrně obtížná práce závislá na konkrétních případech. Kdo se cítí dotčen na svých právech, může se obrátit buď přímo na ISP a požadovat odstranění škodlivého obsahu, nebo na soud, po kterém může krom odstranění škodlivých informací žádat i náhradu škody a nemajetkové újmy.

Příkladem narušení soukromí, které může mít až tragické důsledky, je kyberšikana. Může probíhat mnoha způsoby, od šíření intimních fotografií a videa přes situaci, kdy šikanující natočí během šikanování video oběti a umístí jej na Internet, čímž ještě zvětší její ponížení, až po úplnou kyberšikanu, kdy je oběti vyhrožováno slovně ubližováno přes Internet. Byly zaznamenány případy, kdy došlo až k sebevraždě oběti. Možnost za pomoci ISP odstranit závadný materiál z webu je zcela zásadní metoda, jak se proti podobným případům bránit.

Doporučená literatura:

WARREN, Samuel D.; BRANDEIS, Louise D. The right to privacy. Harvard Law Review. 1890, roč. 4, č. 5, s. 193 – 220.